Před lety byl v simulovaných soudních procesech určených mladým lidem jeden z nejlepších v republice. Nyní je pro děti sám pořádá. Karlovarský advokát Ronald Němec je jedním z garantů projektu, který jim ukazuje, že práva se nemusejí bát. 

„S tímto nápadem jsem přišel proto, že poměrně hodně mladých lidí končí u trestního soudu či civilního soudu zbytečně. Je třeba zvýšení právního vědomí žáků a studentů, lidí. To musí uskutečnit advokáti ve svém volném čase a zdarma, je to stavovská povinnost naší republice a společnosti,“ vysvětluje Ronald Němec.

Na co podle vás projekt ukázal?
Zjišťuji, že děti či mladí lidé vůbec nevědí, jak funguje právo. Nevědí, že jsme to my, lidé, kteří právo tvoří, ne poslanci kdesi v parlamentu. Naše vůle utváří zákony, ale musíme umět vůli projevit. Je třeba začít s dětmi co nejdříve pracovat, aby ony, ale i jejich rodiče, věděli nejen, kde můžou právo najít, ale, a to si myslím, že je důležité, aby lidé neměli pocit, že se právo kolem nich tvoří bez nich. To znamená, že poslanec je zde naším v uvozovkách zaměstnancem a musí nás poslouchat a naslouchat nám.

Pokud jsou dnes lidé nespokojení se stavem kolem sebe, například s tím, že společnost málo docení matku, která je doma a dává svým dětem vše, tedy neběží hned do práce a děti nehodí do nějakého zařízení, a otec jí pomáhá, jak může. Je to proto, že se sami nepodílejí na přípravě zákonů. Dávají tak prostor lidem, kteří děti nemají, manželství nejsou schopni udržet a nebo jsou zaměřeni především na konzum, aby nás přesvědčovali, že hodnota muže a ženy spočívá v míře, kolik vydělají peněz a kolik jich dokážou utratit, než ve schopnosti mít pěkně manželství a být příkladem pro děti a společnost v lásce, ale i nesnázích.

V čem projekt spočívá?
Spočívá v tom, že v současné době dvě hodiny s dětmi probíráme nejdříve teorii, jak právo vzniká, a pak se ptáme, co děti zajímá, co zrovna řeší ve svém životě. Ať už je to například ze strany rodičů, rozvodu, stahování her, případně milostných vztahů. Hodně je zajímá exekuce a právě vznik zákonů. Úplně na konci jim představím některou z kauz, kterou jsem řešil. Dostanou ode mě podklady, tedy rozsudky, různá podání. Přečtou si je a pak je spolu konzultujeme na další hodině. Nyní se nově také potkáváme v soudní síni, kde předsedám jako soudce díky předsedovi magistru Fikkerovi. Děti chtějí řešit většinou trestní případy, protože mají rády dobro a zlo. Na jedné straně stojí jako státní žalobci a snaží se přesvědčit mě jako soudce, že má být člověk odsouzen, na druhé straně se mě další snaží přesvědčit, že se obžalovaný ničeho nedopustil.

Který soudní systém simulujete?
Mě samotného více baví anglosaský styl než ten kontinentální, proto bych soudcem být nikdy nemohl. Když vedu spor, tak v anglosaském pojetí. To znamená, že se snažím s dětmi komunikovat, klepat kladívkem, smát se, aby to bylo živé a mělo to spád. A to se právě dětem líbí. Není to suchá soudničina, ale jsou v tom emoce.

Existuje nějaké oblast, která je pro děti špatně pochopitelná?
Myslím, že největší problém je spíše v tom, že nevědí, jak se zeptat, zda vůbec mohou a koho. Komunismus nás naučil poslouchat, moc se neptat. A to je chyba. Zjišťuji, že učitelé se bojí soudobého výkladu dějin a často ani nemají jasný názor na některý ze zákonů, čerpají své názory často z článků o zlé Unii či špatném Trumpovi. Ale on Trump či Evropská unie nám častěji pomáhá, než škodí. Chce to mít ale hodně informací. Když se ptají děti mě, uvědomuji si, že se mohu na jednu stranu pouštět na tenký led, na druhou stranu se chtějí bavit o soudobém a aktuálním problému a je třeba je naučit kriticky uvažovat o informacích, které přijímají.

Bylo by podle vás zapotřebí podobným způsobem dětem přiblížit i jinou oblast než zrovna soudnictví?
Myslím, že v oblasti práva najdeme všechno a děti se také na všechno ptají. Jde třeba o medicínské věci, například se jednou zajímaly o transplantace, poměrně hodně se ptají na rodičovství, manželství i třeba věci související se sociologií, takže se domnívám, že projekt Advokáti do škol je velmi univerzální a advokát nebo soudce je schopen zasáhnout do všech oblastí života. Je skvělé, že předseda České advokátní komory pan doktor Jirousek se pro projekt nadchnul, ostatně jako její celé vedení, a podporují jej.

Kolik dětí už se u nás zapojilo?
Řekl bych, že za těch pár let se budeme blížit tisícovce.

Jaké máte ohlasy?
Na posledním simulovaném soudním procesu za mnou některé děti přišly, že by se hrozně chtěly stát soudcem nebo advokátem a co se tedy mají učit, na co se zaměřit a tak dále. Zajímavé je, že se hodně z nich ptá také na to, kolik stojí advokát. Člověk má dnes ohromný strach jít k advokátovi, protože neví, kolik ho to bude stát. Existuje ale i bezplatná právní poradna, advokáta je také možné získat zdarma od státu. Pokud se tohle děti dozvědí, přestávají mít tím pádem strach ze soudního systému.

Kde všude projekt funguje?
Vzhledem k tomu, že už má dnes projekt pod záštitou Česká advokátní komora, kdy jeho hlavními garanty jsem já společně s paní doktorkou Danielou Kovářovou, bývalou ministryní spravedlnosti, působí od tohoto roku advokáti po celé republice. Pokud má kterákoli škola o projekt zájem, napíše mně nebo paní kolegyni a my jí dáme kontakt na konkrétního advokáta v daném místě, pokud tam je. Simulovaný soudní proces máme jen my v Karlových Varech. Zatím byl souboj mezi Základní školou J. A. Komenského a Základní školou Dukelských hrdinů. Jsem zvědav, zdali třeba gymnázium či jiná škola v Karlových Varech najde odvahu zapojit se do projektu a jít se slovně poprat. Napsat mi mohou žáci, rodiče, ale i učitelé. Rád pomohu.