Těším se, až budu na svět nové životy spíš přivádět, říká lékařka

  10:18
Jednou se chci do Karlových Varů natrvalo vrátit, práce v německé nemocnici je však pro mě důležitým bodem v cestě stát se kvalitním lékařem, říká Andrea Čoláková, čerstvá absolventka medicíny v Plzni.

Lékařka Andrea Čoláková | foto: Václav Šlauf, MAFRA

Karlovarská rodačka se na atestaci v oboru gynekologie a porodnictví připravuje v německém Hofu. I přes to, že trvale pracuje za hranicemi, neváhala a na druhou a třetí vlnu epidemie koronaviru přijela vypomoct sestrám a lékařům z Karlovarské krajské nemocnice. Andrea Čoláková vysvětluje, proč se tak rozhodla, v čem jsou pro mladé lékaře podmínky v Německu lepší a kde se vidí za pět let.

Vazby na Německo jste měla už v průběhu studia?
Už na gymnáziu jsem tam byla na ročním studijním pobytu. Každé léto jsem tam pracovala i při vysoké škole – sice ne v oboru, ale u koní, ale procvičovala jsem jazyk. V rámci pátého ročníku medicíny jsem pak odjela na semestr do Vídně. To abych měla srovnání i s rakouským zdravotnickým systémem, a byla na praxi v tamní nemocnici.

Co vás vedlo k rozhodnutí začít tam po škole trvale pracovat?
Nejvíce asi stáž v Domažlicích, kam nás mediky proti naší vůli přesunuli na šestý ročník. Nevešli jsme se totiž do Fakultní nemocnice na Lochotíně, tak nás poslali do menších zařízení. A najednou jsme viděli, jak velký je rozdíl mezi velkými fakultními nemocnicemi, které zřizuje stát, mezi krajskými nemocnicemi, které zřizuje kraj, a mezi menšími okresními zařízeními, které zřizují většinou soukromníci nebo různé holdingy. V nemocnici se mi vlastně líbilo, praxe to byla velmi zajímavá, ale systém vzdělávání mladých lékařů na těchto menších pracovištích se mi bohužel nelíbil.

Proč?
Mladému lékaři nikdo nechce garantovat, že ode dneška za pět let bude moci jít k atestační zkoušce, pokud se nechce upsat v nemocnici na delší dobu. To pro mne bylo rozhodující – za pět let chci mít splněné všechny povinnosti, mít atestaci a moci se v klidu volně rozhodovat, co chci dělat dál se svým životem.

Možná mi raději ještě vysvětlete – co je to atestace a proč trvá tak dlouho?
Atestace je způsobilost k samostatnému výkonu povolání lékaře. Začíná zapsáním se do specializačního vzdělávání v oboru. A končí atestační zkouškou po třech až šesti letech dle specializace. Atestace na gynekologii, což je můj obor, trvá standardně 60 měsíců – pokud ji sám člověk nepřeruší například nemocenskou či mateřskou dovolenou. Je nutné k ní splnit další podmínky, jako je praxe, kurzy, školení a operace. Dokud ji člověk nemá hotovou, musí nad sebou stále mít při práci dozor nebo dohled.

A to v Česku nemusí jít hladce?
Někdy se tu atestace táhne třeba deset let. Mladé lékaře někdy nechtějí pustit na stáže, na povinné kurzy nebo na jiná oddělení sbírat zkušenosti. Nebo za ně jednoduše nemá kdo sloužit, a tím se to všechno prodlužuje. Navíc v chirurgickém oboru, který dělám i já, musí mít člověk dostatečně naoperováno, jinak ke zkoušce nemůže. Když je nemocnice malá a operací se tam uskutečňuje méně, nemusí vás k nim pustit v dostatečné míře, a tedy nemůžete přistoupit k atestaci.

V Německu je toto snazší?
Rozhodně přístupnější. Vybrala jsem si nemocnici i podle toho, kolik se tam rodí dětí a kolik se tam dělá operací. Chtěla jsem, aby to bylo onkologické pracoviště, chtěla jsem, aby tam bylo velké spektrum celé gynekologie a porodnictví. A také pro mě bylo důležité, aby tamní primář oddělení stál za svými lidmi. Když vidí, že má někdo třeba šest měsíců do atestace a chybí mu určité druhy úkonů, opraví podle toho operační plán, aby to tomu mladému lékaři vyšlo. A v Bavorsku v nemocnici, ve které pracuji, se to takto dělá. Moc nás podporují v dalším vzdělávání a stojí za námi.

Je to pro vás velký rozdíl žít tady, nebo za hranicemi?
Není to tak zásadní. Hof je od Varů vzdálen 80 kilometrů, většinou po dálnici. I když v dnešní době je cesta nezvykle komplikovaná kvůli testování a karanténám.

Je to specialita našeho kraje, že nám lékaři a sestry prchají za hranice?
Já si nemyslím, že by to byla záležitost tohoto kraje, spíše nátury člověka. Někdo chce víc vzdělání, víc podpory, někdo působit na sofistikovanějším pracovišti, někdo se chce naučit jazyk, někdo chce víc peněz. Když si za tím lidé půjdou, tak budou v Německu pracovat, ať jsou z Varů nebo Prahy.

Proč tedy lékaři chybí hlavně tady?
V kraji chybí vysoká škola. Není to odliv jen lékařů a sester, ale snad všech odborných povolání. Lidé jdou studovat do Prahy, do Ústí, do Brna, do Plzně, a když se jim tam lépe žije, tak nemají důvod se sem vracet. Nebo potkají v jiném městě životního partnera. Někdy se sem vrátí, když sami mají děti a chtějí být blíž rodině. A někdy také ne.

Bavili jsme se tu celou dobu o vaší práci v Německu, nyní jste však v Čechách. Proč?
Přijela jsem vypomáhat. Zkraje podzimu se v Německu začalo mluvit o zavírání hranic. V nemocnici je nás hodně cizinců, řešili jsme, jak budeme vše organizovat a co s dovolenými. A já se nakonec s šéfovou domluvila, že odjedu do Čech na celé dva měsíce vypomoct Karlovarské krajské nemocnici, které hrozila potencionální personální krize a rozhodně na tom byla hůře než zařízení v Německu. Nakonec jsem tu zůstala měsíce tři.

Nyní už ale musíte zpět...
Ano. Doufala jsem, že v únoru už bude situace lepší, teď už si to nemyslím. Ale už musím zpět. Jsem moc ráda, že jsem tu mohla vypomáhat a také strávit svátky s rodinou, za kterou se teď dlouho kvůli testům a karanténám nedostanu.

Kde jste v KKN působila?
Na oddělení ARIM, tedy oddělení anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny, ze kterého je nyní covidárium, stejně jako z dalších oddělení.

A vaše dojmy?
V první řadě musím říct, že veškerý personál, se kterým jsem se setkala, byl velmi profesionální, přátelský a obětavý, a že do záchrany každého života dávají opravdové maximum. Byla to pro mě skvělá zkušenost. Ale všichni už jsou hrozně unavení. Celá ta situace se táhne už od března. Na intenzivní medicíně pacienti moc neubývají, naopak se tam stahují pacienti z jiných oddělení, kteří jsou na tom opravdu špatně. Na to, aby na tomto oddělení ubylo pacientů, by se přírůstky nových nakažených musely snížit dlouhodobě aspoň k pěti tisícům. Pacienti u nás navíc zůstávají dlouho, tedy pokud mají štěstí.

V listopadu bylo hodně plno, velmi těžké případy. V prosinci se to zlepšilo, ale bylo nám jasné, že po svátcích čísla narostou. A opravdu, den před silvestrem jsme znovu otevírali další specializované covid oddělení. Ta únava personálu je značná. Ze zákona si nesmí vzít dovolenou, v létě si také nestačili dostatečně odpočinout. Bez studentů zdrávek, medicín, vošek, sester z lázní, hasičů, vojáků a externistů a dalších dobrovolníků bychom to nezvládli.

Jak přesně vypomáhají?
KKN má skvělý systém – zdravotníci slouží 12hodinové směny, přičemž tři hodiny jsou v covidáriu v obleku, holinkách, brýlích, respirátoru a ve všem, co k tomu patří. A další tři hodiny jsou na sesterně v čistém oddělení a dávají dohromady papíry, propouštěcí či úmrtní zprávy, jednají se záchranáři a podobně. A protože je personál rozdělený napůl, je každou půlku potřeba někým doplnit. Tedy studenty a ostatními dobrovolníky. Také tu vypomáhají sestry z jiných oddělení. Tyto výpomoci toho nezvládnou tolik jako zkušené zdravotní sestry z ARA či JIPu, ale je spousta práce, kterou mohou dělat. Bohužel to tak nefunguje v celém kraji. Je to šance, jak se na směně najíst, napít, odskočit si a nadechnout se.

A kolik takových směn máte za měsíc?
Já jich měla za leden tuším 16, v prosinci možná o jednu méně. Střídají se denní a noční, domů jdete tak jako tak za tmy. Někdy jsem ležela v posteli a nevěděla, co je za denní dobu.

A nosíte si v hlavě práci i domů?
Jsou případy, na které nelze nemyslet – lidé ve věku mých rodičů, kteří v nemocnici bojují o život, rodina, která se loučí se členem, kterému nebylo ještě ani čtyřicet let, mladík mladší než já, jehož plíce jsou s prominutím děravé jako ementál. Nebo pacientka, kterou jsme překládali do jiné nemocnice, protože tady nemáme k dispozici mimotělní oběh. A nakonec nebyl volný ani v té druhé nemocnici. Také je hrozné, když se mezi pacienty ocitnou sami zdravotníci. Na tohle se opravdu nezapomíná.

Poslední dobou celým krajem hodně rezonuje téma, zda by se hranice měly otevřít sanitkám a převézt do Německa několik našich pacientů...
Němci tuto pomoc nabízeli už od října. Nicméně teď se obávám, že už je situace trochu jiná. Plní se už i německé nemocnice a bohužel nejsou nafukovací, i jejich personál je unavený. Zařízení, která leží kousek od hranic, mají místa spíše v řádech jednotek, nemůžeme jim ta lůžka zaplnit našimi pacienty, dokud jinde místa máme. Jde spíše o to vyřešit dobře logistiku, i když věřím, že to není lehké.

Jaké jsou vaše plány do budoucna?
Až bude po covidu, tak bych myslím, stejně jako ostatní zdravotníci, chtěla na nějakou velmi poklidnou dovolenou za odměny, které nám třeba jednou se zpožděním dorazí. Ale v první řadě si chci dodělat atestaci a být plnohodnotným doktorem. Pak bych ráda založila rodinu. Zažít bych chtěla i misi s Lékaři bez hranic. Ale jednou, výhledově, bych se chtěla vrátit zpátky do Karlových Varů.

Je pro ženu lékařku náročné stihnout studium, kariéru a založit i rodinu?
Je to běh na dlouhou trať. Já sama jsem ztratila dva roky, jeden ročním výměnným pobytem na gymnáziu, druhý tím, že jsem se na medicínu nedostala napoprvé. Na konci studia je vám dejme tomu 26 až 28 let, potom si musíte udělat atestaci, která v mém oboru trvá pět let a více. Hodně žen atestace nedodělá, protože jdou na mateřskou a učit se na zkoušky třeba se dvěma dětmi, je velmi náročné. V tomto oboru je určitě velmi důležité se v práci dostatečně zaběhnout, než jde člověk s dětmi domů, návrat musí být určitě těžký.

Proč jste si vybrala zrovna porodnictví a gynekologii?
Porodnictví je krásné, byť náročné, je to adrenalin pro všechny zúčastněné. Ráda se ale věnuju všem částem gynekologie, nejen porodům - i operacím či onkologii. Je to krásný obor. Těším se, až se tam z covidária vrátím a budu na nějaký čas na svět nové životy spíš přivádět.

Autor: