Unikátní sbírka kasiček je jediná svého druhu u nás, i proto si vysloužila zápis do České knihy rekordů. Certifikát dostala už loni v srpnu, návštěvníci ale od té doby ještě sbírku neviděli. Snad se to už brzy změní. Sběratelka Jiřina Siváková doufá, že kasiček a mincí pak bude v jejím muzeu k vidění ještě víc.
„Kasičky sbírám už dlouho, pak mě jednoho dne napadlo, že k nim přidám i mince a bankovky,“ vypráví sběratelka a ukazuje při tom na nenápadnou minci v jedné z vitrín. „Před pár dny mi dorazil nejnovější přírůstek – stříbrný krejcar z roku 1892. Daroval mi jej hodný dárce, který si nepřeje být jmenován. Že chce lidem dělat radost, a to že mu prý stačí, víc nepotřebuje,“ usmívá se Jiřina Siváková.
Ještě starší krejcárek ale našel její syn, když si jako malý hrál venku. Ten je dokonce z roku 1864. Z expozice kasiček je pak nejcennějším a patrně i nejstarším exponátem kovová pokladnička ve tvaru knížky popsaná švabachem, která pochází z období poválečného Německa a je vyrobená kolem roku 1920.
Chodosáčci podražili
Během nekonečných lockdownů v posledním roce sběratelka pracovala i na rozšíření kolekce legendárních Chodosáků. První maskot známé chodovské firmy byl vyroben v roce 1974 a během pár let mělo tuhle třiadvacet centimetrů vysokou plastovou figurku ve svém pokojíčku snad každé dítě v regionu. Josef Bachman, který figurku vymyslel, se mimo jiné inspiroval populární figurkou společnosti Michelin a vejít se do ni mohlo i několik tisíc korun.
Nové kousky do svých sbírek kasiček, mincí, žehliček nebo mýdel shání Jiřina Siváková obvykle na burzách nebo po vetešnictvích. „Běžně jsem i Chodosáčky kupovala na burzách nebo mi je lidé sami od sebe nosili. Během pandemie jsem ale bohužel odkázaná jen na internet. Tady však za něj někteří prodejci chtějí třeba i desetinásobek obvyklé ceny,“ kroutí hlavou sběratelka a zároveň ukazuje na své nejvzácnější kousky – dva Chodosáky v metalických odstínech zlaté.
Žehlička putovala až z Ameriky
Leckdy se provozovatelce muzea kasiček, ale také žehlení a praní ozvou i známí těch, kteří do Bečova už v minulosti zavítali a v muzeu se jim zalíbilo. „Když pak někdo ruší pozůstalost po příbuzných nebo objeví nějaký zapomenutý poklad na půdě, volají mi nebo rovnou pošlou balík,“ říká sběratelka.
Tak se teď k Jiřině Sivákové dostala i kazetová toaletní mýdla ze 60. až 80. let minulého století. „Vzpomněl si na mě vnuk paní, která luxusní mýdla nejspíš dostávala pravidelně od svého manžela pod stromeček, bývávaly to svého času oblíbené vánoční dárky. Vypadá to, že většinu z těch kazet paní ani neotevřela, po celá ta léta je uchovávala a šetřila si je,“ vysvětluje Jiřina Siváková, proč kazety vypadají skoro jako nové.
Vedle prášků na praní ze 40. let minulého století jsou v muzeu k vidění i retro mýdla s fotografií kudrnatého blonďáčka, která si z dětství pamatují dnešní padesátníci. Sběratelka tu má ale i ručně vyrobené mýdlo pro Alici Masarykovou, dceru prvního prezidenta T. G. Masaryka.
Před pár týdny přišla Jiřině Sivákové zásilka dokonce až ze zámoří. Na jednom z amerických webů se objevily historické žehličky a sběratelka neváhala.
Německou žehličku značky Dalli z poloviny 19. století už jí kamarád zrenovoval, teď jen musí počkat, až jí sběratelka udělá na polici místo.
Unikát za patnáct korun
Co do počtu kusů, má ve své sbírce Jiřina Siváková stále nejvíc kasiček a člověk se nestačí divit, jak moc byli naši předci vynalézaví a také jaký měli smysl pro humor. Většina vystavených kasiček je z pálené hlíny, porcelánu nebo kameniny a mají tvar prasátka, objevit se tu ale dají třeba i sloni, medvídci, myši nebo krokodýl.
Um výrobců a také šikovnost hospodyněk však musí návštěvník obdivovat i při prohlížení expozice historických žehliček, mandlů, valch a žehlicích prken. K vidění jsou v muzeu žehlicí pánvičky, jejichž historie sahá až do 1. století před naším letopočtem, ale také žehličky na plyn nebo líh z dob rakousko-uherské monarchie.
Za sklem tu pak visí i reklamní letáky rokycanské železárny Františka Hirsche. Ten ve svém závodě vyráběl žehličky na dřevěné uhlí s půvabnými názvy, jako třeba uhelky poštovky, uhelky okáče, komínky či leštěnky. Hirsch sice začínal jako prodejce kovových cvočků, brzy se ale zaměřil právě na žehličky a po roce 1876 se stal jejich monopolním výrobcem pro celé Rakousko-Uhersko. Ve své době je znala každá hospodyňka a také se při žehlení musela dost nadřít. Některé z nich totiž vážily až osm kilogramů.
Na přelomu století už se nejčastěji používaly lihové žehličky a Jiřina Siváková opatruje ve speciální vitríně jednu z těch nejslavnějších – lihovou žehličku Brillant i s původní fakturou od pražského výrobce. Ta dokazuje, že žehličku s nahřívacím roštem koupil pro svoji ženu obvodní lékař Augustin Šesták z Mutějovic u Rakovníka v dubnu roku 1905. Žehlička ho přišla na 15 korun. To rozhodně nebylo málo, vždyť průměrný roční úředníkův plat byl tehdy kolem osmi tisíc korun. Ve své době šlo ale údajně o nejdokonalejší vynález v oboru žehliček a anglickému dvoru ji dokonce s velkou slávou prezentovalo v červenci roku 1902 při své návštěvě Anglie Jeho Veličenstvo císař František Josef I.
Expozice v muzeu na bečovském náměstí už má i vlastní pohlednice a turistické vizitky, které si do cestovních deníků lepí čím dál víc lidí. „Já doufám, že už si tyhle samolepky budou moci návštěvníci u mě brzy koupit i osobně a že se sem budou rádi vracet. Pokaždé tu určitě najdou něco nového, mě sběratelství totiž hned tak bavit nepřestane,“ slibuje Jiřina Siváková.
