Náš sen? Vymyslet zahájení olympiády, říkají tvůrci nafukovací zeměkoule

  9:36
Brněnští vizuálové Michal Okleštěk a Jan Machát dokážou čarovat se světlem, videem a hudbou. Do parku na Kraví hoře instalovali model Země, která po roce dělá společnost modelu Měsíce.

V době přísných koronavirových opatření brněnští experti na audiovizuální umění Michal Okleštěk a Jan Machát jezdili s dodávkou po jižní Moravě a nasvěcovali budovy velkým bílým srdcem s červeným křížem. Děkovali tak lidem v první linii. 

Teď ve spolupráci s brněnskou hvězdárnou přichystali první velkou pokoronavirovou akci. Na Kraví hoře nafoukli a rozsvítili obří model zeměkoule. Loňskému unikátnímu Měsíci lunalónu tak přibyla sestra terralóna.


Kde se vzal nápad s nafukovací koulí?
Jan Machát: S ředitelem hvězdárny Jiřím Duškem (zároveň senátor za ANO – pozn. red.) jsme před čtyřmi lety vymysleli letní Měsíční noci na Kraví hoře, které se vždy točily kolem Měsíce. Loni se to téma nabízelo samo, protože bylo 50. výročí přistání prvního Apolla 11 na Měsíci, a tak jsme chtěli vymyslet nějaký velký poutač, aby si ho lidé mohli osahat. Napadl nás nasvícený Měsíc, tedy jeho nafukovací zmenšená kopie. Data jsme získali ze sondy Lunar Reconnaissance Orbiter, která od roku 2009 létá kolem něj a fotí ho, takže ty snímky jsou v dokonalém rozlišení. I když jsme je museli hodně zmenšit, aby se vůbec daly na model natisknout, nejsou ani trochu rozostřené. Je tam znát každý kráter, a dokonce jsou vidět i místa, na kterých přistál měsíční modul Apolla.

A to nebyl problém s licencí?
Michal Okleštěk: Data od NASA jsou veřejná a zdarma pro celý svět. Hvězdárna má z titulu své činnosti možnost se k nim dostat. Podobné to je i s nynějším modelem Země. Na ni jsme kromě snímků ze sond přidali i vrstvu mraků, aby vypadala věrně. Snímky jsme ale museli upravovat a retušovat, aby byly pěkné a navazovaly na sebe. Měsíc byl hotový poměrně rychle, ale u Země jsme týden jen zpracovávali data.

A z čeho je vyrobená? Z „balonoviny“?
JM: Ne. Je to matné, něco jako látka, z níž se dělají reklamní poutače a bannery. Naše Země je sešitá ze 40 dílů a funguje jinak než balony. Ventilátorem se dovnitř vhání nepřetržitě vzduch, takže i kdyby někdo přišel a bodl do koule nožem, nesplaskne. Vzduch uniká i přes švy a spoje, které jsou po celém obvodu koule. Jakmile se ventilátor vypne, začne se model sám vyfukovat. Šil je pro nás nejznámější český výrobce balonů a vzducholodí – brněnská firma Kubíček. Nejdříve jsme se sháněli po výrobci v Asii, pak jsme zjistili, že ho máme doma v Brně a za dobrou cenu. Každý model má dvojí provedení – menší čtyřmetrové a větší desetimetrové.

Jak dlouho trvá, než se taková desetimetrová koule nafoukne?
MO: Ani ne hodinu. Celý model se ale musí dobře ukotvit, protože plocha deseti metrů v průměru je obrovská, a kdyby se začala valit, asi by to lidi pořádně vyděsilo.

JM: Jednou jsem pod Měsícem uvázl, když jsem vytahoval hřeby ze země. Nic se mi sice nestalo, protože model váží 150 až 160 kilogramů a váha je rozložená, ale i tak to nebyl dobrý pocit.

Jak moc vaše modely kopírují své originály?
MO: Velice věrně. Vzhledem i rozmístěním. Jsou přibližně ve stejném poměru jako ve skutečnosti. Měsíc má čtyři metry v průměru a Země deset. Přesně je Měsíc zhruba 3,7krát menší než Země, takže to zhruba odpovídá. A snažili jsme se zachovat i vzdálenost. Ta je ve skutečnosti 384 tisíc kilometrů, což je v našem poměru asi 300 metrů. Na louce v parku na Kraví hoře máme Zemi a u hvězdárny Měsíc. Pokud půjdou lidé po chodníku, a ne po trávě, ujdou právě tuto vzdálenost. Takže si mohou po padesáti letech zkusit dostat se ze Země na Měsíc. I když se po něm neprojdou, aspoň si mohou sáhnout.

Kolik model Země stál?
JM: Ten desetimetrový kolem 200 tisíc korun, ten menší o něco méně. Na tisk velkého modelu bylo potřeba přes tři litry barvy a sešití všech 22 poledníků trvalo týden.

Co bude příště? Slunce?
MO: To by muselo mít v průměru kilometr, aby velikostně odpovídalo. Ale barevně zajímavý je pro nás Mars, ostatní planety naší Sluneční soustavy už tak ne. Snad možná Saturn svým prstencem. Je ale otázka, jak to udělat, aby to nepůsobilo dětinsky. Musel by levitovat ve vzduchu.

Jaké vzdělání potřebuje vizuál?
JM: Jsme absolventi Fakulty stavební Vysokého učení technického v Brně, obor architektura. Už na škole jsme začínali dělat společné projekty, nejprve na malých klubových akcích. Jako architekti jsme měli k prostoru jiný přístup než třeba klasičtí „VJ-ové“, kteří pouští hudbu i video. Bavilo nás hrát si se světly, s videoprojekcí v kombinaci s hudbou. Vymýšleli jsme nejrůznější objekty a ty nasvěcovali, nebo na ně pouštěli video. Na jedné akci jsme třeba do reálných rámů pouštěli obrazy. Postupně se akce začaly přidávat.

MO: Nasvěcovali jsme například brněnskou spalovnu pro odpadovou společnost SAKO, to nás hodně bavilo kvůli industriálnímu prostoru. Tradičně nasvěcujeme Ples jako Brno ve Fait Gallery ve Vaňkovce, řešíme Ples VUT v pavilonu P na výstavišti. Pro hokejovou Kometu jsme vymýšleli zahajovací show sezony 2018–2019. Pro oslavy Johanna Gregora Mendela jsme zase ve sklepení nasimulovali bouři nad Brnem, kterou Mendel popsal, protože byl kromě jiného i meteorolog.

To, co děláte, je asi hodně o přesnosti, že?
JM: Ano, ale máme technické znalosti, jak to udělat. Umíme s programy, ve kterých si nápad namalujeme, a dokážeme ho vyrobit a sami nainstalovat a spustit. Baví nás, že jsme na akcích od začátku přes realizaci až po úklid techniky. Jsme totiž perfekcionisté a můžeme si pohlídat výsledek. A o tom je i to, že si říkáme vizuálové. Máme rádi videoprojekce, ale rozumíme i prostoru, technice a novým technologiím.

Během koronaviru jste nasvítili řadu objektů bílým srdcem s červeným křížem uprostřed. Jak to, že se vám to povedlo i na chladicí věži v Dukovanech?
JM: Napsali jsme tam a vyšli nám vstříc. Kvůli zvětšení jsme nepoužívali projektory, ale výkonné výbojkové reflektory, které symbol zobrazovaly přes takzvaná gobo sklíčka. Věž má 120 metrů na výšku a 90 na šířku, takže jsme museli použít dvakrát tolik techniky než v Brně. Paradoxem bylo, že jsme měli dodávku s technikou poháněnou naftovým generátorem. Takže jsme dojeli k jaderné elektrárně a vrčeli tam vlastním generátorem, abychom je nějak neobtěžovali. Během večera jsme takhle udělali asi sedm zastávek. Všichni, kdo nám pomohli, to dělali zdarma a ve svém volném čase.

Máte nějaký „vizuálovský“ sen?
JM: Tak třeba dělat zahajovací show na olympiádu, pokud tedy někdy v Česku bude. (úsměv) Je to událost, na které pracuje vždycky obrovské množství lidí, takže bychom mohli být třeba jedni z režisérů a vymýšlet, jak to bude vypadat.