Jak jste se dostal k historickému šermu?
Šermuju už od šesti let, začínal jsem ale s tím klasickým, sportovním. Mým kolegou z klubu byl tehdy i Alexander Choupenitch, který přivezl bronz z olympiády. Se sportovním šermem jsem ale nakonec musel skončit kvůli zdravotním problémům. Je to hodně jednostranný sport a já potřeboval něco komplexnějšího. Navíc, už jako šestiletý kluk jsem chtěl bojovat s opravdovými středověkými zbraněmi, a tak jsem v roce 2014 přešel k historickému šermu.
V našem sportovním pojetí se učíme spoléhat na bojové instinkty, a ty by v hromadné historické bitvě mohly mít fatální následky. Jsme zvyklí útočit plnou silou a velice často bodáme.
Co vás na tom nejvíc baví?
Mám příležitost využívat svoje tělo smysluplným a přirozeným způsobem. Mám rád sport, ale většina z nich funguje tak, že si člověk uměle vytvoří nějaký problém, a ten pak musí vyřešit. Je zábava žonglovat nebo třeba lézt po skalách, ale šerm jde mnohem dál, protože vychází z naprosté lidské přirozenosti. Dotýká se přímo toho, pro co byl evolučně vytvořen náš stresový systém a pud sebezáchovy. Umět bojovat a obrazně si zachránit život je něco, co podle mě v dnešní společnosti obrovské spoustě lidí chybí.
Takže podle vás je pro člověka boj ten nejpřirozenější pohyb?
Ano. Když se podíváme do přírody, naše těla a celá evoluce jsou odjakživa nastavené na to hlavní, přežít. My lidé ale nemáme drápy, tesáky ani nic podobného, naší předností je vytvářet a používat nástroje. A těmi úplně prvními vynálezy byly samozřejmě zbraně, ať už sloužily k lovu, nebo k obraně. Právě k tomu se v historickém šermu vracíme.
Od minulého roku také vyučujete Sportovní historický šerm jako předmět tělesné výchovy na Masarykově univerzitě.
Když jsem v roce 2017 založil vlastní klub a rozhodl se živit tímto sportem, věděl jsem, že vysokoškolský tělocvik má velký potenciál. Je to skvělá cesta, jak se o historickém šermu může dozvědět spousta nových lidí.
V předmětu lákáte i na testování efektivity ostrých zbraní.
Ale pouze pro vybrané studenty. Musím si být naprosto jistý, že člověk s ostrou zbraní nebude nebezpečný sobě ani okolí. Pro testování máme bezpečnou zónu, takový ohraničený box. Ostatní studenty odstavíme za záchytnou síť s ocelovým drátem a vybraní jedinci si můžou zkusit skutečně zasekat. Máme tři různé terče, každý je uzpůsobený na trénink jiného aspektu seku, ať už jde o přesnost, rychlost, nebo správné vedení čepele.
Při sportovním historickém šermu spoléhají bojovníci na instinkty. Útočí plnou silou, ale díky chráničům a bezpečným mečům nehrozí zranění.
A patří vůbec něco takového na univerzitní půdu?
Stejně jako na ni patří kickbox nebo jiné bojové sporty. V dnešní době je společnost hodně zaměřená na nekonfliktnost a vyhýbá se fyzické konfrontaci, což je samozřejmě správně, zároveň to jde ale proti lidské přirozenosti. Vyvinuli jsme se jako kmenoví živočichové a náš stresový systém už nefunguje tak, jak by měl, což je jeden z hlavních faktorů vzniku mnoha civilizačních chorob. Systém funguje dobře jen tehdy, pokud je využit přirozeně, tedy při útěku nebo v boji, ne když nestíháte termíny nebo slyšíte stížnosti od vedení.
Člověk to velmi rychle pozná, když si poprvé vyzkouší souboj. Přestože víte, že jste v bezpečí, stále vidíte zbraň, která na vás míří. Cítíte reálný strach. Když ale souboj skončí, tělo vyplaví obrovské množství dopaminu, protože mozek dostane signál, že jste přežili. To umožňuje stresový systém napravit a vrátit do něj rovnováhu. Spousta lidí k nám chodí, aby ze sebe mohli dostat stres v bezpečné a civilizované formě.
Jak tedy simulujete nebezpečí?
Počítáme s tím, že se budeme snažit jeden druhého zasáhnout, proto máme chrániče, které zranění v podstatě znemožní. Oproti jiným bojovým sportům máme navíc obrovskou výhodu v tom, že nám nehrozí boxerská demence způsobená opakovanými údery do hlavy. Sport, ve kterém je cílem způsobit soupeři tak silný otřes mozku, že ztratí vědomí, mi nikdy nedával smysl. Se zbraní v ruce nemusím svého protivníka „vypnout“, stačí mi jej dobře zasáhnout a náš sport tuto realitu plně imituje.
Jen ať mu nervy pracují. Cholerici mají v boji nevýhodu, říká šermířský mistr |
Dlouhý meč se do batohu asi nevejde. Budíte na ulici rozruch, když s ním cestujete?
Jednou mě zastavil revizor v šalině, že prý u sebe nemůžu mít zbraň. Tak jsem ten meč vzal, opřel ho špičkou o svou botu a prohnul čepel do 90 stupňů, abych mu ukázal, jak je pružná. V tu chvíli bylo jasné, že je to sportovní pomůcka, ne vražedný nástroj. Paradoxně taková baseballová pálka je mnohem nebezpečnější než náš turnajově schválený meč. V tomhle ohledu ale žijeme v perfektní zemi. Česko má totiž v historickém šermu obrovskou tradici, světově jsme v tom na úplné špičce. Už za komunismu se dělaly rekonstrukce bitev.
Stalo se někdy, že by se někdo zranil nebo že ochrana selhala?
K ošklivému zranění by teoreticky mohlo dojít v momentě, kdybyste v zápalu boje nadzvedli protivníka a následně jej hodili na zem. Při nekontrolovaném pádu by se mohl vážně zranit třeba o příčku zbraně, a to bez ohledu na to, jak dobré má chrániče. Proto je v pravidlech zápas omezen na chvaty, které nezvedají soupeře. Pokud se ale budeme bavit o selhání samotné výstroje, tak naposledy se to u nás stalo někdy v roce 2014 v Praze. Tehdy se ještě plošně nepoužívaly certifikované chrániče a stalo se, že zlomený meč pronikl kousek pod kůži. Naštěstí to spravilo pár stehů.
Brněnští fechteři na trénincích používají meče, které vypadají zcela reálně, dají se však ohnout takřka do pravého úhlu a neublíží. Špičky jim končí kuličkou.
Jaký je hlavní rozdíl mezi klasickým sportovním šermem a tím historickým?
Sportovní šerm, který známe z olympiády, využívá k zaznamenání zásahů elektroniku. Celý sport je postavený tak, aby bylo rozhodování co nejvíce objektivní. My se snažíme imitovat reálný boj, rozhodčí tedy přidělí bod pouze za zásah, který měl dostatečnou razanci a skutečný potenciál zranit. U nás objektivita musí ustoupit mírně subjektivnímu názoru rozhodčího. Druhý rozdíl je ve vybavení, používáme věrné repliky, zatímco sportovní šerm si prošel moderním vývojem a používá lehčí materiály a anatomická držení, která v historii vůbec neexistovala.
Patříte pod historická bojová umění neboli HEMA, co dalšího tam spadá?
Zjednodušeně je můžeme rozdělit do tří skupin. První je scénický šerm, to jsou ta klasická vystoupení na hradech, ve filmu nebo v divadle pro pobavení diváků. Druhou skupinou jsou rekonstrukční šermíři, kteří detailně studují spisy starých mistrů a snaží se přijít na to, jak přesně se v historii bojovalo. No a tahle skupina je velmi úzce propojená se sportovním historickým šermem. Používáme repliky, které co nejvíc odpovídají historickým originálům, ale jsou upravené pro bezpečnost. Snažíme se ten boj plně imitovat a děláme z toho sport, ve kterém se dá soutěžit.
Expert: Člověku z 12. století bychom rozuměli, ale asi si s ním neměli co říct |
Účastníte se i těch historických bitev?
Ne, protože by to bylo nebezpečné. V našem sportovním pojetí se učíme spoléhat na bojové instinkty, a ty by v hromadné historické bitvě mohly mít fatální následky. Jsme zvyklí útočit plnou silou a velice často bodáme. Pružné zbraně a moderní chrániče nám to umožňují, víme, že je to pro nás bezpečné a nikomu se nic nestane. Ale kdyby tohle udělal sportovní šermíř v historické bitvě někomu v dobové přilbě s otevřeným obličejem, přinejmenším by ho vážně zranil.
S jakou nejčastější mylnou představou se setkáváte?
Ta úplně nejčastější je, že historické meče jsou hrozně těžké. Kdyby byl meč skutečně těžký, bojovník by byl pomalý a dlouho by nepřežil. Typický dlouhý meč váží přibližně kilo a půl. Další mylnou představou je, že evropský šerm je pomalý a primárně o hrubé síle. Opak je pravdou. Technickou základnu máme mnohem propracovanější než u některých asijských bojových umění, o kterých se naopak neustále traduje, jak moc jsou technická.
Zakladatel brněnských fechterů Zdeněk Brýdl byl sportovním šermířem. Kvůli zdraví však přešel na ten historický.
V roce 2017 jste založil klub sportovního historického šermu Brněnští fechteři. Proč zrovna fechteři?
Název vychází z německého slova Fechter, tedy šermíř. Naší hlavní zbraní je totiž dlouhý meč typu Federschwert, který se vyvinul v německých zemích, inspirujeme se technikami tehdejších německých mistrů. Přestože dnes už v klubu učíme i francouzský kordík, lukostřelbu nebo japonský šerm, kde už název „fechteři“ rozhodně nesedí. Značka se už ale v Brně chytila a má silnou identitu.
Jaká je budoucnost historického šermu?
Všechny naše kluby v republice exponenciálně rostou. U nás v Brně máme každý rok téměř dvojnásobek nových členů, takže věřím, že se to bude posouvat jen dál. Zájem o ten sport je obrovský, a to i navzdory absenci jakékoliv státní podpory. Protože dosud chyběla oficiální asociace, šermíři si musí všechno hradit sami. My tady máme v centru Brna 500 metrů čtverečních haly a platíme ji výhradně z příspěvků našich žáků.
