V bývalém mlýně ve Velkých Němčicích, kde začal František Furch před 38 lety vyrábět akustické kytary světové kvality, už vznikla také například unikátní dvoukrkovka pro Scorpions, kytara se specifickým zvukem pro Suzanne Vega i nástroje pro Vlastu Redla či Davida Kollera.
Ve středu se do rodinné firmy přijel podívat i americký velvyslanec Stephen King. Furchovi totiž v létě otevřeli svou první distribuční pobočku v americkém městě Nashville, jež dalo světu žánr country.
„Je to vlastně velkoobchod, odtud se budou rozprodávat naše kytary po celých Spojených státech. A nabídneme tam také jejich profesionální servis,“ přibližuje Petr Furch, jenž po otci převzal před sedmi lety vedení firmy.
Americký trh je pro Furchovy obrovskou výzvou. Prodává se tam asi 40 procent všech kytar světa, což představuje sumu větší než 160 miliard korun.
„Sice už teď vyvážíme většinu výrobků do zahraničí, ale jsou to spíš evropské země. Do Ameriky jdou asi jen čtyři procenta naší produkce. Snad se nám podaří prorazit ve Státech víc, ale to ukáže až čas,“ říká Furch junior.
Od letošního července v Americe prodali 127 nástrojů za dva a půl milionu korun. „Líbí se mi, když někdo dokáže svůj vlastní koníček převtělit v byznys. Na tom je založená i americká ekonomika. Myslím, že Furchovi s tímto přístupem mají velkou šanci v USA prorazit,“ soudí velvyslanec King.
Na počátku byla touha zámečníka hrát, nebylo na čem
František Furch synovu práci a rozvoj kytarové firmy bedlivě sleduje zpovzdálí, ačkoli bydlí přímo v jejím areálu. Právě on, obdivovatel harleyů, rocku a vína, vybudoval rodinný podnik doslova na koleni.
„Chtěl jsem hrát, ale za komunismu nebylo na čem. Kytary byly těžko k dostání, navíc hudba, kterou bych rád drnkal, byla v nelibosti. Tak jsem začal přemýšlet, jak si nástroj vyrobím sám,“ vzpomíná vyučený zámečník. Informace získával pokoutně a také čtením článků o kytaristech a jejich herním stylu.
První dekádu fungovala Furchova firma ilegálně v garáži. Až po revoluci svůj podnik rozjel naplno a časem se přestěhoval do areálu bývalého mlýna, z něhož postupně využili každý kout.
Znalost kovů a strojů Furchovi při výrobě kytar hodně pomohla. Cení si hlavně svého technického myšlení, díky němuž si vlastní stroje sestavoval.
„Úplně první kytaru jsem vyrobil z piana. V začátcích jsem ze starého bubínku sestavil i bendžo. Oba nástroje mám vystavené v prozatím neveřejném muzeu,“ prozrazuje František Furch.
Vyrábí i nástroj, který rozloží a sbalí do batohu
V „kytarové síni slávy“ visí také zmíněná dvoukrká kytara, kterou vyráběl na zakázku pro německou hardrockovou skupinu Scorpions. „Vznikly jen dva kusy. A jeden je právě u nás. Na koncertě totiž jednu z nich rozbili, tak jsem ji dostal zpátky,“ směje se tvůrce.
Poblíž visí také další atypický kousek, který si však oblibu hudebních zákazníků získal natolik, že jej Petr Furch označuje za jeden z nejúspěšnějších vůbec. Jde o cestovní kytaru Little Jane.
„Jmenuje se po mé sestře Janě. Táta rád vyjede na harleyi, jenže vozit kytaru na motorce se úplně dobře nedá. A tak je Little Jane cestovní, rozkládací kytara,“ vysvětluje následovník nevšedního řemesla.
Krk nástroje se dá odejmout, aniž by bylo nutné odepínat struny. A v těle je pak úzký otvor na jeho zasunutí. Pak už stačí jen kytaru zavřít do batohu na míru.
„Má stejnou kvalitu jako ostatní kytary. Je menší, a tak se na ni hraje pohodlně. Otvor v těle navíc propouští zvuk směrem k hráči, takže se líp slyší,“ vysvětluje Petr Furch, který svou sestru Janu potkává denně ve výrobně.
Přiznává, že na tradici rodinné firmy si zakládá. Byť pro něj nyní pracuje asi sedmdesátka zaměstnanců, tvrdí, že k sobě všichni mají blízko.
Na kytaru nehraje, ale naladit ji umí
Kvůli tomu také prozatím neplánuje zřídit pobočky v jiných státech. „Dřevo dovážíme z Kanady, Aljašky, Indie nebo z afrických států. Ale výrobní postupy si chceme nechat doma,“ říká Petr Furch.
Sám přitom inovoval otcovy postupy. Propojil tradiční řemeslnou výrobu s nejmodernějšími obráběcími CNC technologiemi. Ve fabrice využívají i robota, který kytary těsně před dokončením lakuje.
A zatímco František Furch si dodnes rád zahraje, jeho syn Petr se za kytarového mága nepovažuje. „Ti, co nástroje finišují, poznají čistotu tónů a taky, jestli všechno sedí tak, jak má. Já něco zadrnkám, ale nejsem hudebník,“ usmívá se.