„Pomáháme znovu například dvěma nezletilým dívkám, u kterých se vrátily potíže se spánkem, strachem, obavami a separační úzkostí, kdy chtějí být co nejblíže rodičům, kdyby se něco dělo,“ říká Petra Dolečková, vedoucí služeb krizové pomoci v organizaci Spondea.
I když už od události uplynul rok, pořád to podle ní nemusí stačit k tomu, aby se s ní lidé vyrovnali.
„Je to silně individuální. Záleží to i na míře poškození nebo ztrát, které kdo utrpěl. Když tam jdete po ulici, vidíte připomínku tornáda na každém kroku. Nejsou tam stromy, některé domy jsou poškozené. Ta připomínka je stálá,“ podotýká s tím, že schopnost zpracovat tak hluboké trauma ovlivňují i zdroje podpory, které člověk kolem sebe má, a také míra osobní odolnosti.
Hovory na Modré lince, která pomáhá ostatním v obtížných situacích, sice postupně ustaly, to ale neznamená, že se emoce v tornádových obcích zklidnily.
„Jak se blíží výročí tornáda, emoce opět narůstají. Už jen otázka, jak si je vlastně připomínat, znamená pro lidi velký tlak,“ potvrzuje ředitelka Modré linky Hana Regnerová.
S tím, jak často se v okolí objevují dramatické výkyvy počasí, opět roste strach. Už v dubnu obyvatele Hodonínska vyděsila tromba, která se na obloze vytvořila a připomněla tornádo. Na počátku června to byla pro změnu silná bouře, meteorologové tehdy varovali před takzvanou supercelou. Společně s pondělním tornádem v Lanžhotě tyto extrémy počasí s přicházejícím létem psychickému rozpoložení lidí vůbec neprospívají.
S každou blížící se bouřkou jsou lidé extrémně napjatí. Objevuje se však i apatie, kdy lidé odmítají dál obnovovat své domovy ze strachu, že jim je stejně další bouře poničí.
„Někoho to hodí opravdu do velké pasivity. Ač je to třeba člověk, který je jinak aktivní, najednou je v nějaké paralýze. A to sám nezmění, pokud nepřijme nějakou pomoc zvenčí a podporu v přesvědčení, že to může zvládnout. Ta bezmoc je tak velká, že pokud neuvidí alespoň nějaké malé dílčí kroky vpřed, tak se do ní propadá víc a víc,“ podotýká Regnerová.
Po každé podobné katastrofě je to přitom obdobné. Ať už jsou to povodně, požáry nebo bouře. „Pro někoho je to stimul se zvednout a máknout. A položí ho to až za pár měsíců nebo ho to dožene v nějaké situaci. Někdo je paralyzovaný na začátku a postupně začíná nabírat síly,“ říká ředitelka Modré linky s tím, že každý krizovou situaci zpracovává jinak a jinak dlouho.
Dolečková dává na zváženou, jestli není potřeba nad extrémy počasí začít přemýšlet jinak. „Tak jako je tomu třeba v USA, kde je pod každým domem kryt, kde domy nejsou cihlové a když je přírodní živel srovná se zemí, škody nejsou tak obrovské a nikomu se nic nestane, protože se má kde schovat. A nebo jako na Islandu, kde bývají zemětřesení,“ naznačuje.
Některé rodiny se rozpadají
O příštím víkendu se v obcích zasažených loňským tornádem budou konat vzpomínkové akce. „Může to být pro lidi důležitý milník,“ míní Petra Dolečková. Jak říká, z hlediska vyrovnání se s traumatickou událostí jsou rituály důležité. A například v případě traumat z úmrtí se říká, že rok je doba, kdy se člověk začne dívat před sebe a přestane se vracet zpět k samotné události. A tornádo bylo pro lidskou psychiku obdobně silným zásahem jako úmrtí někoho blízkého.
Jak si ale tedy tornádo připomínat? „Každý ať si ho připomene podle toho, co snese. Nemělo by to jít do něčeho, u čeho cítí, že ho to vrací někam, kde mu není dobře,“ dává Dolečková radu k ročnímu výročí. Podotýká, že důležité je jen to, aby připomenutím nedošlo k opětovné traumatizaci.
Ostatně rok od tornáda pracovníci charit vidí i to, že se rodiny a vztahy rozpadají. „Nemyslím jen manželství, ale i ty rozšířené rodiny,“ podotýká Regnerová s tím, že rok neustálé práce na obnově domovů a současné obavy z počasí na lidi doléhají a ve vzájemných vztazích si s přemírou starostí neumějí poradit.
I proto je dobré mít možnost promluvit si o tom s někým zvenčí, mimo rodinu. Rodina totiž podle ní pomůže hlavně v tom materiálním a praktickém. Ale na vytažení z paralýzy nebo úzkosti je většinou krátká. Blízký člověk to totiž bere jako chlácholení a dobře míněným radám příliš nevěří.
„Spíše člověk zvenku dokáže dát ten náhled: Podívej, ono se to děje, ale je z toho cesta ven,“ míní Regnerová.