Jako dobrovolník potkal Michal Kislicki na Donbase svoji ženu, založil rodinu a zůstal pomáhat tam, kde ho druzí potřebují. Pro ukrajinské děti pořádá i tábory, na které letos poprvé kvůli opatřením proti šíření koronaviru nepřijedou pomáhat dobrovolníci z Česka.
Jak se elektrikář z Brna dostal do válečné fronty na Donbase?
Bylo mi čtyřiadvacet a najednou jsem nevěděl, proč existuju. Měl jsem zlomené srdce, ani práce mi nedávala smysl a neměl jsem ideální rodinu. Zkrátka mě v Česku nic nedrželo, a tak jsem se rozhodl, že odejdu na zkušenou. Po pár měsících na Ukrajině jsem se dostal k frontové linii, kde jsem začal pomáhat.
Měl jste zpočátku problém dostat se k Ukrajincům blíž?
Kulturní rozdíly mezi námi cítily obě strany. Stávalo se mi, že se mě někdo snažil ošidit. Ukrajincům bylo jasné, že o jejich životě nic nevím, a tak nebylo těžké ode mě získat pomoc a okrást mě. Spousta věcí na Ukrajině navíc funguje na úplatcích a není snadné postupovat čestně. Nejdřív to člověka mrzí, po nějaké době jsem ale pochopil, že je to něco, co tu funguje od dob komunismu. Mnoho lidí s tím nesouhlasí, ale málokdo proti tomu něco dělá.
Jaké bylo vaše nejbližší setkání s válkou?
Takové první uvědomění války, spolu se strachem o osobní bezpečí, přišlo, když mi poprvé namířili samopalem do obličeje. Dříve jsem si hrával na vojenskou historii a zbraně jsem měl rád. Ale vždycky byly nabité slepými a šlo jen o divadlo. Když jsem najednou věděl, že stačí udělat jeden špatný pohyb a chlap zmáčkne spoušť s ostrým nábojem…
A místní si na válku zvykli?
Lidé si museli zvyknout, z války se stala norma. Čím blíž jsem frontě, tím víc vidím, co všechno konflikt poznamenal. Zvyk na fyzické nebezpečí je jedna věc, ale ta deprese z toho, že se situace nijak nevyvíjí, je hodně silná. Pracující z měst odešli za lepším, zůstali jen staří, kteří toho moc nezmůžou, a děti, které nemají velkou budoucnost. Důchod je na Ukrajině asi 1 500 měsíčně a cena potravin se od české moc neliší. Babičky tu loví holuby a vaří polévky z bramborových slupek. Jsou to odbornice na přežití.
Bylo těžké přijmout, jak to na Donbase vypadá?
Hlavně během prvního roku jsem hodně prožíval nebezpečí ostatních lidí. Viděl jsem babičku, které kulka utrhla kus nohy, a tušil, že jí nikdo nepomůže. V tu chvíli řešíte, jestli s tím můžete něco udělat. Ta bezmoc byla silná. Ale časem jsem si proti ní našel ochranu. Dneska vím, že každá maličkost, co pro lidi dělám, se počítá.
Změnila se válka od roku 2014?
Zpočátku měla válka vývoj, pak se zformovala frontová linie a teď se válčí v zákopech. Dneska vojáci obou stran říkají, že pracují. Ve dvě odpoledne vystřílí pár min jedna strana, druhá zase v pět. Občas se podaří něco trefit a dojde k odvetě. Když koukám na videa separatistů, která jsou běžně dostupná, je vidět, že z velké části šlo o zblblé mladé kluky, narkomany a alkoholiky. Takových lidí je tu obecně hodně. Bez ruské podpory by navíc nikdy nemohli fungovat, jsou tu víceméně na rozstřílení, aby to vypadalo, že tu někdo s někým bojuje. Co bude dál, to těžko říct.
Založil jste organizaci Chuť pomáhat. A lidé vám přispívají, abyste měnil život Ukrajinců k lepšímu…
Nikdy jsem nebyl fundraiser. A když jsem poprvé přijel z Ukrajiny zpátky do Česka, neměl jsem tušení, že by mi lidé chtěli přispět. Po přednášce mi ale občas někdo vtiskl pětikilo do ruky a věřil, že těm trpícím ukrajinským dětem, o kterých jsem mluvil, vážně pomůžu. Byl to pro mě závazek a Chuť pomáhat vznikla jako formální záštita pro podobné situace. Snažím se všem přispívajícím za jejich důvěru odvděčit sdílením fotek, videí a příběhů z fronty. Aby fakticky viděli, jak pomáhám.
Opravujete válkou poničené domy, v zimě zajišťujete Ukrajincům dřevo na topení. A také pořádáte tábory pro děti z válečné fronty, kterých se účastní dobrovolníci z Česka. Změní se letos něco?
Dobrovolníky jsem na Tábory Bezpečí zval každý rok, letos koronavirus napomohl mé myšlence to tentokrát zvládnout bez nich. Lidé z Česka mi pomáhali, ale organizace byla náročná. Téměř nikdo neuměl rusky a já musel dělat dvacet čtyři hodin denně překladatele. Projevoval se i rozdíl v mentalitě – Češi nechápali, co mají Ukrajinci ve zvyku, a obráceně. Dobrovolníci třeba přivezli hrací karty, ty jsou ale na Ukrajině církví zakázanou věcí. Karban, alkohol a narkotika jsou tu velkým problémem, proti kterému je snaha se silně vymezit.
Tábory tedy letos budou?
Věřím, že budou. Nedávno se v jednom z měst na frontě udál incident, kdy vojenské auto vybuchlo na mině hned za paneláky a silnicí, po které děti běžně chodí. Právě kvůli podobným situacím je potřeba je odreagovat.
Na Ukrajině jste se oženil a sám dítě máte. Jaké je vychovávat syna v takovém prostředí?
Slavjansk, kde bydlíme, je asi šedesát kilometrů od fronty. Válka tu byla jen v roce 2014, takže Kuba může žít život jako v jakémkoli jiném ukrajinském městě. Faktem však je, že východní Ukrajina je nejchudší oblast země. I u nás, ve velkém městě, se v polovině čtvrtí dává voda jen dvakrát za den v určité hodiny. A ani ta voda, kterou si napustím, není pitná. Donbas je zamořený těžkým průmyslem, šachty kvůli válce přestaly pracovat a zalily se podzemní vodou, která zamořila tu povrchovou.
Uvažujete o stěhování zpět do České republiky?
Dnes už ano. Lidé jsou na Ukrajině na hranici bídy a je potřeba jim pomoci. Ale sedm let jsem si odsloužil a tak trochu to možná stačí na celý život. Poslední dva roky už se nezabývám jen Chutí pomáhat, i když je pro mě pořád důležitá. Dobrovolnictví je věc, která prostě nesmí být závazkem. Věnuji se tedy i podnikání, ve kterém bych mohl v Česku případně pokračovat. Ukrajině bych ale stále pomáhal, jen na dálku.
3. června 2015 |