Dagmar Jurišová v rámci svého Centra speciálně pedagogické podpory Kouzelen právě takovým dětem a rodičům pomáhá v rámci šestitýdenního online kurzu Nejedlíci.

Pro jaké děti je projekt Nejedlíci určen?
Představte si dítě, které drží zmrzlinu, přiblíží si ji k ústům a začne plakat, že ho to bolí. Takové děti tu máme. Různá teplota je pro ně tak nepříjemná, že až odmítají takovou potravinu dát do úst. Máme tu i děti, kterým se navaluje při pohledu na banán. Pro ně je ten smyslový vjem tak nepříjemný, že je pro ně nepředstavitelné, že by něco takového daly do úst.

Lékaři to nevyřeší?
Spíš se zabývají poruchou příjmu potravy, která je dána nějakým fyziologickým důvodem. Může to být porucha polykání nebo deformace polykacího, trávicího traktu. Ale to, čemu Američané říkají „pediatrická porucha příjmu potravy“, u nás ještě nikdo moc nezná. Příčiny vzniku té poruchy jsou tak široké, že ani nemůžeme chtít po pediatrech, aby o nich věděli. Nejedlíci se zabývají jednou z těch příčin, a tou je špatné smyslové zpracování. Respektive, já nerada říkám špatné, ale spíš posunuté k jiné hranici.

A jak ho Nejedlíci chtějí posunout zpátky?
Nejedlíci jsou založeni na konceptu Hra s jídlem, který máme okoukaný v Americe. Já jsem do toho přidala koncept Snoezelen, což je multismyslová stimulace. V Nejedlících spojujeme obojí za pomoci postupného navyšování smyslové náročnosti. Vždycky říkám, že pomalu vaříme žábu. Když vezmete žábu a hodíte ji do horké vody, ona vyskočí. Ale když ji dáte do studené vody a budete ji pomalu zahřívat, nechá se uvařit. My pomalu navyšujeme smyslovou náročnost prožitku, vjemu.

Když to ukážete na nějakém konkrétním příkladu…
Měli jsme tu kluka, který když maminka uvařila špagety, tak prohlásil, že to je hnusný a že se jich ani nedotkne. My jsme mu ukázali špagety v jiném kontextu. „Nechceme po tobě, abys to jedl, ale pojď vyzkoušet, jestli se to udrží na okně,“ řekli jsme mu. Začal mít nepříjemný pocit slizké těstoviny spojený s nějakou radostnou chvilkou. Pak je možné, že když jeho maminka za čtrnáct dní uvaří těstoviny, už tam nebude vyloženě odmítavá reakce a bude třeba ochotný snést to na talíři. Neříkám, že to do čtrnácti dnů ochutná, ten proces je dlouhodobý, ale třeba do dvou měsíců by se to stát mohlo.

Takže na dítě se musí pomalu a postupně. Když už tu špagetu drží v ruce a někdo mu nakáže, ať ochutná, tak je zase v bodě nula?
Přesně tak. Jedním z pravidel Nejedlíků je, že v momentě, co si dítě hraje s potravinou, vůbec by se nemělo mluvit o jídle. Má to probíhat v místnosti, kde se nejí, a v době, kdy se nejí. Rodič vůbec nesmí nabádat dítě k ochutnávání. Nesmíte tlačit na pilu.

Jaké jsou na konci kurzu výsledky?
Kurz nemá ambici, že po něm děti budou jíst všechno. Ale rozšíří se škála potravin, které děti jedí. Jak strukturově, tak barevně. Máme děti, které odmítají jíst některé barvy, a pak máme děti, které odmítají jíst různé struktury. Jedí třeba jen suché jídlo nebo jen mixované. Takové děti se snažíme posunout k druhému pólu. Když jedí jen suché, chceme do toho dostat nějaké pyré nebo podobně. Výstup Nejedlíků není dítě, které se radostně zakousne do chleba se salámem, ale rozšíříme škálu tolerovaných a přijímaných potravin. Hlavně, ve většině případů se rodina zklidní, co se týče jídla. Přestanou hystericky řešit, že dítě něco nejí, a začnou se na to dívat jinýma očima.

Říkáte, že příčina leží v raných traumatech, třeba z porodu. Co za trauma přiměje dítě nejíst tekutou stravu?
Nelze to brát takhle konkrétně. Maminka třeba ani neví, že nějaké trauma proběhlo. Mohlo se stát, že během těhotenství, kde dítě plave v bříšku, má tam teplo, tekuté prostředí, zažilo šok. Je úplně jedno jaký. Maminka mohla spadnout, začít brát léky, třeba se jen hodně lekla. Jakákoli produkce stresového hormonu na dítě působí. Už tohle je trauma v prenatálním stavu. Ta traumata jsou většinou malinká, ale protože nervová soustava je tak křehká, tak tam zůstávají. Tyhle děti mohou mít problém s teplou stravou nebo třeba se stravou tekutou. Protože v tom prostředí, kde se měly cítit bezpečně, zažily něco, co na nich zanechalo negativní paměťovou stopu.

Takže identifikace příčiny není potřeba?
Vůbec. Ano, spousta rodičů chce vědět proč. Já jim říkám, ať neřeší proč, ale začnou řešit jak. Pracujeme na symptomech. Když dítěti vadí vlhké, tak půjdu a pomalu ho budu učit na vlhké. Když mám problém s dítětem, které odmítá kousky ve stravě, potřebuji nejdřív vědět od klinického logopeda, jestli má pusu v pořádku, jestli se můžou hýbat čelisti, jazyk a podobně. Pokud je všechno v tomto ohledu v pořádku, tak můžeme začít pracovat. Ale ne tak, že mu vezmu kaši a do ní nasypu kousky. Hrajeme si s hladkým slizem a do něj mu postupně dáváme kousky. Nejdřív si zvyká ruka na to, jakým způsobem bude pracovat pusa. Co projde přes ruce, půjde vždycky i do pusy.

Kdyby se tyhle problémy neřešily, co může nastat později?
Vzhledem k tomu, že míra omezení bývá velice široká, vyrostou z nich třeba lidé, kteří vůbec nejedí ovoce a zeleninu. S tím se dá žít. Na druhou stranu tu máme děti, které přijímají jen kojeneckou výživu, zahuštěnou rýžovou kaší. Tak se žít nedá. Kdyby se to neřešilo, tak by takové dítě mělo nedostatek živin na tvorbu svalů a kostí. Pak by to už řešil pediatr, který by mamince řekl: „Vaše dítě neprospívá, není dostatečně baculaté, je třeba to řešit.“ Pediatr to většinou řeší tak, že dítěti předepíše nějaká proteinová mléka s vysokou kalorickou hodnotou. Vzhledem k tomu, že náš nejedlík nejí vůbec nic, málokdy do něj rodiče tahle mléka dostanou.

A v extrémních případech se to řeší jak?
Hlady dítě neumře, ve většině případů, když se nedaří dítě živit, zavede se mu sonda a výživu dostane přímo do žaludku. Právě tomuto se snažíme vyhnout. Pro mě to jsou případy, kdy trochu selhává systém. Samozřejmě v momentě, kdy dítě není schopné přijímat potravu, tak sonda mu zachraňuje život. Jenže když víme, že potravu přijímat může, jen se s ním dostatečně nepracovalo, je to selhání. Ve chvíli, kdy dítě – a nejenom dítě, třeba i senior – nepřijímá potravu ústy, mozek přichází o spoustu důležitých informací. Chuťové buňky a nervová zakončení vysílají informace do mozku, a ten se tím učí a obohacuje.

Nejedlíci nejsou jen pro děti?
Mohou být i pro dospělé. I s dospělákem s velice omezeným jídelníčkem se dá pracovat. Ale dospělý člověk si najde kompenzaci, jak dohnat nedostatek v živinách. Malé dítě potřebuje velkou škálu živin – jsme všežravci a přijímáme živiny ze široké škály potravin. Když dítě má tuhle škálu omezenou, je naším úkolem zlepšit mu kvalitu života a škálu potravin rozšířit.

Jaké jsou vaše další projekty?
V centru jsme zjistili, že je velké množství dětí s poruchou autistického spektra, které se nedostaly do adekvátních školek. Navázali jsme spolupráci s autistickou školou Štolcova – od ledna bychom tu zkusili třídenní herničky a děti by se tu s námi učily. Nejde jen o hlídání nebo hraní si, ale o speciálně pedagogickou péči s přihlédnutím ke specifikům dětí s autismem. Na konci listopadu chceme více rozjet osvětovou činnost v rámci projektu Na krmení záleží.