„Uvnitř skrývá hnědavě narezlé větvičky, hustě chlupaté tenkými trny. Kulatý šípek z červnové noci vykrojený.“ I tak popisuje růži bedrníkolistou botanička Jana Táborská ve své knize doplněné jemnými ilustracemi s názvem Poezie květin Podyjí.

Fotogalerie zobrazit 2 fotografie

Téměř básnické texty jsou vlastně popisem 33 květin, jež rostou v Podyjí. „Snažila jsem se, aby to nebyl jen strohý popis, naopak aby to zaujalo, přitáhlo, aby byl čtenář aspoň trochu zvědavý, aby tam byla i nálada těch míst, kde tyhle kytky rostou – proto jsou ty texty mírně poetické,“ vysvětluje autorka.

Knížka se rodila opravdu dlouho, texty psala ještě v době, kdy v národním parku na Znojemsku pracovala, a to je už dvacet let. „Byl to Martin Škorpík (dnes vedoucí oddělení ochrany přírody a plánování ve správě parku – pozn. red.), kterému jsem ukázala některý z prvních textů, ono se mu to líbilo a řekl, ať toho napíšu víc. Já jako podřízená jsem samozřejmě poslouchala své vedoucí, tak jsem to napsala,“ směje se Táborská.

Ve skutečnosti to bylo tak, že si spolu občas vyměňovali obrázky, Škorpíka chválí, že také pěkně kreslí a má navíc přehled v kultuře. „Ale měla jsem takových umělecky založených kolegů víc. Někdo kreslil, někdo psal básničky, někdo úžasně fotil… A všechno to vždycky bylo o krajině, o přírodě a o lidech. Když se má člověk o něco starat, něco chránit, musí to mít rád z celého srdce. Zní to třeba pateticky, ale je to pravda,“ vzpomíná na dobu v Podyjí, kde pracovala po studiích na Masarykově a Mendelově univerzitě v Brně.

V roce 2003 se odstěhovala do Maďarska, kde pracuje na katedře botaniky a v botanické zahradě Eszterházy Károly katolické univerzity v Egeru. „Texty o podyjských květinách byly založeny někam do hluboké jámy počítačových složek. Před dvěma lety jsme je oprášili a byl to zase Martin Škorpík, kdo řekl, že by to chtělo i obrázky. Barevné, zasněné, akvarelové… Uf, akvarel jsem ještě nikdy nezkoušela, tak jsem nejdřív dost tápala a zkoušela, jak na to. Nakonec to bylo docela dobrodružství a moc mě to bavilo,“ pochvaluje si Táborská.

Dál už svou ilustrovanou básnickou prózu předala do rukou kolegů a tiskárny, kde vše velmi citlivě upravili a publikace se už dočkala slavnostního křtu. „Jsem za tu knížku ráda a doufám, že si k ní najde cestu mnoho čtenářů,“ přeje si Táborská.

Kreslit začala už jako dítě, nepřestala ani na univerzitě a při zaměstnání. Malovala ptáky, motýly a ilustrovala Klíč k určování čmeláků. Kromě vědecké ilustrace se věnuje snovým kresbám pro děti i dospělé – tvořila jóga karty pro děti, ilustrace ve Slabikáři nejen pro sborové zpěvačky, některé kapitoly knížky Nezhášejte světýlka či obrázky do kalendáře pro Ústav pro hospodářskou úpravu lesů Brandýs nad Labem.

Z rostlinné tvorby jsou pro ni stále výzvou ostružiníky. „Musí být totálně přesně nakreslené, v klíči je jejich popis většinou velmi rozsáhlý. Maluji je skoro vždy z konkrétních, pečlivě vybraných herbářových položek a občas… Občas to musím přemalovat,“ uzavírá se smíchem.