Podle Pláška je síla Artu v komunitě a odvaze uvádět i kousky, které by jinde neprošly. Programový tým ročně „otočí“ nejvíc snímků v celé republice a nebojí se experimentovat se speciálními akcemi pro studenty nebo kultovními klasikami.
Sám přitom odmítá, že by vedli nerovný souboj Davida s Goliášem. „V brněnském kontextu multiplexy nevnímáme jako hrozbu ani konkurenci, ale spíše jako přirozenou součást trhu, se kterou koexistujeme,“ říká Plášek.
Cítíte se v konkurenci velkých multiplexů spíše jako ohrožený druh, nebo jako hrdý rebel?
Brno je specifické malým počtem klasických kin na počet obyvatel, takže si vzájemně diváky nekrademe. Zatímco Olympia obsluhuje spíše spádové oblasti a Špalíček je jediným centrálním multiplexem, naše kino a zbylé jednosálové či dvousálové biografy jako Lucerna či Scala si nekonkurují. Na rozdíl od měst s obrovskou převahou multiplexů, jako je Olomouc, je v Brně situace natolik stabilní, že by městu pravděpodobně neuškodil ani další komerční sál někde na severu.
Multiplexy sázejí na popcorn, 4DX a blockbustery. Co je „tajná ingredience“, kterou nabízí Art a kterou si za peníze v nákupním centru divák nekoupí?
K nám může do kina s pivem. (směje se) To je, myslím, velká výhoda a lidé ji docela využívají. Naopak popcorn jako v multiplexech tady nemáme. Hluk z chroupání nebo vůně, pro někoho zápach, může lidem vadit. Myslím si, že velká síla je i v tom, že se snažíme dělat mnohem víc speciálních akcí a projekcí, které míří přímo na naše diváky.
Všude slyšíme, že lidé jsou pohodlní a raději si doma pustí Netflix. Propisuje se tento trend i do návštěvnosti Artu?
Streamovací platformy ublížily hlavně větším filmům. Jakmile se objeví na Netflixu, víme, že máme týden, maximálně čtrnáct dní, než návštěvnost rapidně spadne. U menších indie filmů nebo evropských věcí to ale neplatí. Ty můžeme hrát v malém sále klidně rok a diváky pořád zajímají.
Dva roky oprav i problém s azbestem. Brněnské kino Art už znovu promítá |
Lístek v multiplexu stojí skoro tři stovky, u vás výrazně méně. Je to součást vaší filozofie, nebo prostě nutnost, jak zůstat dostupní?
Spíš by mě zajímalo, proč mají multiplexy ceny tak vysoké, i když se jejich strategie liší – někde připlácíte za online nákup, jinde dostanete slevu v aplikaci. (směje se) My si držíme standardní cenu a zdražujeme jen jednou za dva až tři roky. Většinou nás k tomu dotlačí až distributoři, když se dostaneme pod jejich doporučené minimum. Zdražení o deset korun nám totiž fakticky nepomůže, protože v kině z toho zůstanou třeba jen čtyři koruny. Cenu navyšujeme, jen abychom byli s distributory zadobře nebo když uděláme nějaký technologický pokrok či zvýšíme pohodlí diváků.
Multiplexy se v poslední době snaží hrát i artové filmy. Berete to jako „krádež diváků“, nebo jako potvrzení, že i masový divák chce kvalitu?
V Brně se tenhle trend zlomil hlavně po covidu, kdy byla nabídka filmů poloviční a multiplexy byly v podstatě donuceny hrát všechno, včetně artovek. Část diváků si tam tehdy našla cestu a už u toho zůstala, i když dnes už to není v takové míře jako těsně po pandemii. Multiplexy v tom pokračují i proto, že je v Brně málo kin, a když se lidem nehodí náš čas, jdou prostě tam, kde to hrají dvakrát denně. Zároveň si všímáme, že začaly nabízet i speciální projekce, ale míří trochu jinam než my – třeba na expaty s indickými filmy. Takže si v tomhle vlastně opět nekonkurujeme.
Proč by měl divák jít na marvelovku nebo velký blockbuster zrovna k vám do Artu, a ne do klasického multiplexu?
U nás si divák může dát pivo, má levnější lístek a celý zážitek je komornější a společensky umírněnější. Na marvelovky k nám chodí jiná divácká struktura než do multiplexu – často lidé, kteří to už neberou jako špičkovou kvalitu, ale jdou se podívat spíše z recese nebo se zasmát, jestli to náhodou nebude dobré. Zatímco půlnoční předpremiéry v Cinema City jsou hodně divoké, u nás je to takové poklidnější, víc v klidu a bez hromad popcornu.
Podle čeho se rozhodujete, že jistý film v Brně musíme vidět a jiný ne? Je to čistě o vašem vkusu, nebo máte nějakou „kalkulačku“ na vkus diváka?
Musím se pochlubit, že jsme za poslední rok odehráli nejvíc různých filmů v celé republice, a to včetně multiplexů. Snažíme se hrát v podstatě všechno, ale vyhýbáme se věcem, které jsou problematické, příliš politické nebo nám vyloženě nejdou pod fousy. Vždycky tam bude hrát roli vkus programových pracovníků, kteří to, co se jim líbí, tlačí malinko víc nahoru. Naopak se začínáme vyhýbat akčňákům se středním rozpočtem, na které pánové do kina prostě nechodí, a i v dobrý čas na ně dorazí třeba jen šest lidí. Abychom o tyhle diváky úplně nepřišli, dáváme tyto filmy aspoň do horších časů.
Kolik filmů musíte ročně osobně zhlédnout, abyste vybral ty, které se dostanou na plátno?
My filmy předtím, než je uvedeme, nevidíme. Maximálně když jezdíme na festivaly, tak je spatříme třeba v létě ve Varech.
Kinu Art je devadesát, už se jmenovalo Jugendkino i Kino |
Stává se vám někdy, že věříte filmu, který je geniální, ale v sále pak sedí tři lidé?
Jednou za čas se nám to stane, tomu se prostě nevyhnete. Vždycky se objeví film, který vyhoří, i když mu člověk věřil, ale zase to vyvažují nečekané úspěchy. Program děláme zhruba čtrnáct dní dopředu, a když si nejsme jistí, jsme opatrnější, nebo dáváme premiéry do předprodeje s měsíčním předstihem, abychom viděli, jak na to lidé reagují. Na začátku jsem z toho měl hrozné stresy, ale časem si na to každý kinař zvykne. Jakmile vidíte celková čísla, hned si to ospravedlníte a víte, že je to vlastně úplně v pohodě.
Jak moc do programu promlouvají festivaly? Je těžké skloubit běžný provoz s velkou akcí?
V posledních letech jsme začali festivaly upravovat tak, aby kino na celý týden úplně neovládly. Snažíme se do programu vkládat i naše běžné filmy, abychom divákovi neřekli, že nás jeho nezájem o festival nezajímá a má jít na týden jinam. V hlavní sezoně, tedy od října do března, sice kvůli festivalům trošku trpíme, protože máme víc filmů než volných časů v sále, ale bereme to jako zatraktivnění nabídky. Naopak mimo sezonu jsme za festivaly rádi, protože nám natáhnou víc lidí, než bychom měli běžně.
Brno je studentské město, ale Art má i silnou základnu starších občanů. Jak stavíte program, aby se v kavárně potkali dvacátníci s důchodci?
Se seniory máme po covidu velký problém a jsme z toho trochu zoufalí. Dřív jsem pracoval v brněnské Lucerně, kde dělali i čtyřicet procent návštěvnosti, ale teď se u nás v Artu pohybujeme maximálně kolem pěti procent. Snažíme se na ně mířit slevami nebo dopoledními projekcemi, hostíme tu i univerzitu třetího věku, ale moc se nám nedaří je tady udržet. Naopak u studentů nám to jde velmi dobře, tam jsme klidně na patnácti procentech návštěvnosti.
Vzpomenete si na svůj úplně první moment v Kině Art?
Do Artu jsem začal chodit kolem roku 2014, když jsem nastoupil do brněnské Lucerny a začal se o kina víc zajímat. Tehdy jsem to střídal – Lucernu, Scalu i Špalíček. Pamatuji si, že jsem tady na začátku úplně nemusel bar u vchodu, kde se tehdy ještě kouřilo, takže člověka hned po příchodu zahltil dým. Po rekonstrukci a zákazu kouření v interiérech se to hodně zlepšilo. Hlavně po covidu se tu navíc začalo víc tlačit do kultovek a speciálních akcí, takže jsem tady byl o to častěji.
Někdo snad u filmu vypije litr coly? Před 25 lety otevřelo průlomové multikino |
Co je na práci produkčního v kině nejlepší a co nejhorší?
Nejlepší je pro moje okolí asi setkávání s českými celebritami a režiséry. Často končí tak, že spolu sedíme na baru, popíjíme a bavíme se o filmu, což je skvělé pro získávání kontaktů i vhled do zákulisí. Nejméně příjemná věc je naopak administrativa a papírování.
Jaký film vás osobně v poslední době nejvíc emočně „rozsekal“?
Těch bylo tolik... Furt mi naskakuje do hlavy film Sny o vlacích na Netflixu, který byl v Americe v kinech, ale v Česku ne, a je nominovaný na Oscara. Přímo z kina asi 28 let poté: Chrám z kostí.
A pamatujete si film, po němž jste si řekl: „Kvůli tomu má smysl dělat kino.“?
Mohl bych mluvit o velkých blockbusterech, jako byl třeba návrat Star Wars, kdy celé kino bouřilo a napětí se dalo krájet, ale moje skutečná srdcovka je trochu jinde. Vracím se do dob, kdy jsem dělal promítače v Lucerně. Extrémně mě bavilo sledovat sál při českých komediích – i při těch, které třeba nebyly bůhvíjak kvalitní a mně se moc nelíbily. Ten moment, kdy se dvě stě lidí začne naráz smát, dokáže strhnout i ty, které film původně vůbec nebral. To je ta chvíle, kdy si člověk řekne, že kino je prostě skvělé. A i když české komedie úplně nevyhledávám, přinášejí zážitek, který u amerických filmů v našich podmínkách málokdy zopakujete.
V Brně fungovalo na 38 biografů, měl tu být i evropský Hollywood |
Kdybyste v Artu mohl promítat jen jeden film pořád dokola, který by to byl a proč?
Kdybychom chtěli vyloženě jen vydělat, tak můžeme hrát pořád dokola Dunu. Ale máme i jeden film, který promítáme snad už druhý rok – sice ne každý týden, ale třeba jednou za tři týdny ho do programu šoupneme. Jsou to Dokonalé dny. Je to takový malý japonský snímek o čističi záchodů, ale je to strašně příjemné a hezké. Vždycky, když už jsme s programem v koncích a nevíme, co tam dát, aby se to neopakovalo, nasadíme tyhle dny a malý sál je hned plný.
Uvidíme v Artu někdy 4DX nebo podobná lákadla?
4DX v Artu nejspíš neuvidíme, protože je to spíš drahá atrakce do nákupáků, kterou si lidé zkusí jednou dvakrát a moc se k ní nevrací. My se raději soustředíme na klasické projekce. Ostatně jsme upustili i od 3D, které je na ústupu a u hraných filmů dává smysl snad jen u Avatara jednou za dva roky. V malých městech 3D funguje u animáků pro děti, ale u nás, kde pro děti hrajeme hlavně o víkendech, se to nevyplatí. Vzhledem k vysokým nákladům na pořízení techniky pro 3D projekce v tom už nevidíme žádný velký význam.
Kdybyste měl doporučit jeden film průměrnému divákovi, který by to byl?
Už zmíněný 28 let poté: Chrám z kostí. Ale hrozně rád bych doporučil i ten první, který se jmenuje jenom 28 let poté. Byl v kinech loni v létě a je to hrozně opomíjený film. Mám kolem sebe snad dvacet lidí, kteří ho úplně milují a dávají mu plné počty hvězd, ale finančně to propadlo a úplně to minulo i Oscary. Hrozně mě to mrzí, protože je to unikátní věc, která by si zasloužila víc diváků. My jsme ho hráli jen párkrát, protože návštěvnost šla rychle dolů. Je to trochu paradox, protože když jsme teď promítali druhý díl, tak lidé v sále po skončení dokonce tleskali, což u nás není úplně standardní. Takže doporučuji minimálně ten první díl, a když vás to chytne, zkuste i dvojku.
