„Hra je plná příběhů z mého života a vzpomínání. Zároveň je to pocta ženám, bez kterých bychom byli my chlapi ztracení. Kolikrát si však neceníme toho, co máme,“ přibližuje Jan Grygar, jenž se divákům v hlavní a jediné roli představí jako fotbalový fanoušek Karel.

Jste sám fotbalový fanoušek?
Jsem. A jsem sparťan, což se v Brně moc nenosí, takže jsem postavu ve své hře napsal jako fotbalového fanouška brněnského klubu.

Jak moc jde o autobiografii?
Autobiografie to vlastně není, i když v ní je hodně příběhů ze života mého i mých kamarádů. Je to tragikomedie o tom, že si kolikrát neceníme toho, co máme, a uvědomíme si to až ve chvíli, kdy o to přijdeme. Moje hra je poctou ženám, i když to tak zpočátku nemusí vypadat, když fotbalového fanouška Karla jeho žena „buzeruje“ přes zeď, jestli je přezutý nebo jestli si dal tácek pod pivo. Je to pocta ženám, bez kterých my chlapi žít nemůžeme.

Název lze pochopit tak, že odkazuje k tomu, jak krásně jsme si žili před covidem. Tak to tedy není?
Ne. Plakát jsme fotili na hřišti za Lužánkami, tak si to někdo může vztáhnout třeba i k fotbalistům, když sestoupili do druhé ligy. (směje se) Ale je to hodně o vzpomínání a každý má na co vzpomínat. Každý si tam najde svoje, určitě hra není jen pro moji generaci, ale i pro mladší. Někdo ji bude brát jako hříčku a bude se smát hodně, jiný se jen usměje pod vousy a připomene mu i něco z jeho života.

Hru jste napsal, když byla divadla zavřená. Byl hlavním impulzem stesk po divadle?
Spíš to, že jsem se předtím byl podívat na Stěhování duší, které na Malé scéně hraje Maruška Durnová. V divadle jsem 37 let, tuto scénu jsem otevíral a mám na ní určitě odehráno nejvíc. Tak jsem si říkal, že bych si také nějaké monodrama zahrál. A protože do Brna dojíždím od Letovic, mám dost času na přemýšlení. A po cestě mě napadaly takové kameňáky, které bych do hry použil. Šéfovi se moje vize líbila. A když jsem na to měl v koronakrizi čas, pustil jsem se do psaní.

Není to ale vaše prvotina…
Vlastně není. S výtvarníkem Josefem Daňkem jsme napsali pohádku Kocour v botách, která se ale nehrála, pak Ezopovy bajky. Napsal jsem i filmový scénář, ale nikdy jsem to nikomu nechtěl ukázat. Tatínek je spisovatel, máme to v rodině, ale grafomanů je spousta, tak proč se do toho cpát. Pro napsání hry mě inspirovalo i to, že pro kolegy na Vánoce pravidelně hraju loutkové divadlo se skeči, kdy celkem ostře reaguji na věci, které se dějí v divadle. Kolikrát se kolegové divili, že se nebojím, jestli mě nevyhodí, ale já říkám, že za dobrou satiru padáka nedostanu.

Monodrama jste ještě nehrál?
Nehrál a musím říct, že je to těžká disciplína. A ještě těžší je, když si ho sám napíšete. Příběhy ze svého života jsem schopen odvyprávět vlastními slovy, ale režisér David Kaloč, kterého jsem si vybral, byť mě nikdy nerežíroval, mi říká: Honzo, říkej to tak, jak jsi to napsal, je to lepší a přesné. A má pravdu. Jako herec si řeknete, že to uděláte trochu jinak, a to není dobré. To je velký rozpor autora a herce. Ale když jsem na jevišti, jsem rozhodně herec, nikoli autor.

Jste na sebe jako herec přísný? Patříte k těm, kteří nebývají stoprocentně spokojení se svým výkonem?
Především sám sebe nemůžu vidět v televizi. Natočil jsem toho poměrně dost, ale moc se na to nedívám. Až po letech, to už mi nevadí. Říkám si, že je to někdo mladší. (směje se) Ale svůj hlas jsem schopný poslouchat.

Četnické humoresky si tedy nepustíte?
Když je dávají v televizi, rád se na ně podívám. Dneska už jo. Jsou pro mě přesně tím vzpomínáním, „jak krásně jsme si žili“. Když seriál vznikal, měli jsme pocit, že točíme úplně běžnou detektivku, kterou v Praze odmítli. Po první sérii měly neuvěřitelný ohlas a dodnes patří do zlatého televizního fondu. Dívám se na ně i proto, že vzpomínám na kolegy, kteří tady bohužel už dneska nejsou… Toníček Moskalyk, Erik Pardus, Franta Švihlík. Bohužel, to je život.

Máte nějakou roli, která se do vás nějak otiskla, byla pro vás zásadní?
Jako herec jsem nikdy neměl sny. K divadlu jsem se dostával oklikou, protože mě nemohli vzít na studia kvůli tatínkovi, který byl v emigraci. Začínal jsem jako elév v mosteckém divadle. A byl jsem rád, že můžu být u divadla. Hrál jsem Chlestakova v Revizorovi v mosteckém divadle a na tuto roli mě pak brali i sem do Brna. Hrál jsem mnoho pěkných rolí, třeba Cyrana nebo Malvolia ve Večeru tříkrálovém. Všechny role, které jsem hrál, mám rád. A je mi jedno, jestli je to malá, nebo velká role.

Do brněnského angažmá jste nastoupil v roce 1984, prý jste předtím nikdy v Brně nebyl.
Jen jednou, když jsem byl na vojně, eskortovali jsme sem vězně na Cejl. Když jsem dostal nabídku do Brna, jako Pražák jsem chtěl angažmá v Praze. První tři roky jsem se pořád těšil, že se posunu do Prahy, ale když jsem pak nabídky do pražského angažmá dostal, odmítl jsem je. U Letovic jsem si koupil dům, na venkově se mi moc líbí. A Mahenka je tak nádherné divadlo, že u nás hezčí nenajdete. Mohl jsem jít do Rokoka nebo Městských divadel pražských, ale to je pro mě malý prostor. Nabídku do velkého divadla jsem dostal až v padesáti, a to už jsem říkal, že nemá cenu. Tady v Brně jsem našel práci v divadle, rozhlase, dabingu, televizi, neměl jsem a nemám důvod nic měnit. Do Prahy jezdím za tatínkem a za kamarády, kteří ale rádi přijedou i na Moravu.

Změnilo se za ty roky něco ve vztahu začínajících herců a hereckých bardů?
Když jsem sem přišel, bylo v souboru 42 herců. Přišel jsem z malého divadla rodinného typu v Mostě a byl to pro mě šok. Tady je pánská strana, tady dámská. Některé dámy jsem vůbec nepotkal, když jsme se nepotkali na jevišti, viděli jsme se jen na děkovačce. Když jsem ve hře Pan Puntila a jeho služebník Matti hrál s panem Josefem Karlíkem, choval se ke mně jako novému kolegovi úžasně. Nikdo mi neházel klacky pod nohy, ale samozřejmě čekali, jestli obstojím. Pak mě vzali mezi sebe. Bylo tady pár kolegů – jak se říká – čím menší herec, tím větší frajer. Já jsem si řekl, že nikdy takový nebudu. Teď přišlo hodně mladých kolegů a jsou vynikající.

Jakou roli má u herce hrát pokora?
Pokora musí být veliká. Jsem členem prezidia Herecké asociace a náš první prezident Tomáš Töpfer vždycky říkal, že herecký život se dá přirovnat k jízdě vlakem. Jako mladý potřebujete nastoupit a někdo vám musí podat ruku, abyste neupadl, pak záleží jen na vás, jestli jedete první, druhou třídou, nebo na uhláku, a pak ke konci potřebujete důstojně vystoupit. I v tom je pokora – umět pomoct druhým nastoupit a vystoupit.

Kromě hraní také učíte rétoriku. Koho učíte?
Školím ve firmách manažery, ale školil jsem také psychology. Jednání s pacientem je také hraní role. Oni se tomu někdy brání, ale je faktem, že v ordinaci je to podobné jako s klapkou u filmu, i když jste naštvaní, máte špatnou náladu, když vejde do místnosti pacient, klapka, úsměv a musíte odvést profesionální výkon. Učil jsem je, jak si navodit tyto pocity, jak mluvit, pracovat s rekvizitou. Stejně jako v divadle i v životě používáme rekvizity. Třeba když si dáma začne pohrávat s řetízkem na krku, to je past na chlapa. (směje se) A i tohle je divadlo, které žijeme ve svých životech. Jen my herci jsme v tom trénovaní a dokážeme lépe zpracovat emoce.

Už jste zmínil, že žijete u Letovic a že se vám zalíbilo na venkově. Chováte ještě včely a ovce?
To je jedna z věcí, proč jsem zůstal na Moravě. U Letovic máme malý statek, kde s manželkou chováme ovce, slepice, kachny, husy. Včely teď bohužel nemám, protože u nás byl včelí mor a potom je dva roky zákaz. Svůj volný čas trávím tam. Jezdí za mnou kamarádi z Prahy a říkají, jak se mám, jak si tady spokojeně žijeme.