„Když jsem odjela na Tchaj-wan, měla jsem vystudovaného bakaláře a za sebou už i první semestr magisterského studia. Musela jsem pak studium přerušit, ale všechny předměty, které jsem měla hotové, se mi uznaly. Pak jsem už jen znovu naskočila do rozjetého vlaku,“ líčí studentka aplikované informatiky a řízení na brněnském Vysokém učení technickém, která přišla o vzpomínky z 24 let života.
Jak k vaší nehodě došlo?
Vůbec nic si z toho nepamatuju. To, co vám budu vyprávět, vím jen z televize nebo od rodiny. Stalo se to asi po čtrnácti dnech pobytu na Tchaj-wanu. Jeli jsme na skútrech na výlet k vodopádům s dalšími dvěma studenty. Strašně rychle se tam stmívá a my jsme se bohužel nestihli vrátit za světla. Byla tam špatná cesta, najeli jsme na svodidla a vrazili do nějaké konstrukce.
Jaká zranění jste utrpěla?
Při prudkém nárazu došlo k těžkému poranění mozku. Potrhaly se axony, což jsou spoje mezi neurony. Chvíli jsem prý byla při vědomí, proto mě napřed odvezli na normální pohotovost, ale po potížích s dýcháním mě museli zaintubovat a magnetická rezonance pak ukázala to nejhorší. Patrik, student z Kanady a můj spolujezdec, byl bohužel na místě mrtvý.
Jak dlouho jste byla v kómatu a kdy vás převezli zpět do Česka?
V kómatu jsem byla asi měsíc a celou tu dobu jsem byla na Tchaj-wanu. Přijela za mnou maminka se starší sestrou, pro ně to muselo být hrozné, já to celé prospala. Převézt do Česka mě mohli mnohem dřív, ale pořád se to řešilo s pojišťovnou, protože já jsem si pojištění zaplatila až v den té nehody, a tak si pojišťovna myslela, že jde o podvod. Nakonec mě malé letadlo přepravilo do Česka. Potom jsem byla v bohunické nemocnici, ale protože jsem nebyla typický pacient jednotky intenzivní péče, byla jsem hyperaktivní a nezvladatelná, poslali mě po jedenácti dnech domů.
Co si pamatujete z vašeho života před nehodou?
Nepamatuji si žádné zážitky ani lidi, co jsem znala. Když vidím fotku někoho známého, tak vím, že ho znám, ale nevím, kam ho zařadit. Když mi kamarádi vyprávějí, co jsme spolu zažili, tak je mi strašně líto, že si to nepamatuju. Vzpomněla jsem si na nějaká místa, ze začátku třeba na rozmístění regálů v obchodech, které jsem dřív často navštěvovala. Dále si postupně vzpomínám na různá fakta, třeba to, co jsem se ve škole musela drilovat. Takže umím vyjmenovaná slova, básničky a taky slogany z reklam. Doteď se mi stává, že si na něco vzpomenu, ale jsou to malé věci, nad kterými se pak musím hodně zamýšlet, aby se mi vybavilo něco víc.
Ani z rodiny jste si na nikoho nevzpomněla?
Ne. U mamky jsem prostě musela přijmout fakt, že to je moje máma, to stejné se sestrami. Několik kamarádů mě prý navštívilo hned v druhém týdnu, co jsem byla doma, ale to si vůbec nepamatuju. Postupem času, co už si vzpomínám, jsem vůbec nechápala, co je to za cizí lidi, a nevěděla jsem, o čem se s nimi mám bavit. Se sestrou jsme pak sepisovaly seznamy kamarádů a informace o nich, třeba odkud je znám, odkud jsou a taky kdo s kým souvisí. Díky tomu jsem se pak v nich zorientovala a zapamatovala si je.
Uměla jste číst a psát?
Po převozu do Brna jsem byla sice ještě dlouho hodně mimo, ale prý jsem už v nemocnici zamžourala sestřičce na jmenovku a přečetla ji. Nebo jsem prý dokázala přečíst své jméno na nálepkách, kterými jsem měla označené věci v nemocnici. Když jsem pak byla doma a byla na tom o něco líp, normálně jsem si dokázala přečíst spoustu věcí, problém byl v tom, že jsem absolutně neznala význam slov. Ale postupně mi všechno začalo naskakovat a samovolně se mi prostě zlepšila slovní zásoba. Když jsem zkoušela poprvé psát, byly to docela nesmysly velkým tiskacím písmem, ale pak to zase jakoby samo přišlo.
Jak probíhal návrat do normálního života?
Nehoda se mi stala v únoru, celý březen jsem prospala v kómatu a v jedenácti dnech na brněnské JIP jsem se chovala jako hyperaktivní tříleté dítě. Takže není divu, že mě rychle poslali domů s tím, že do roka bych už mohla být zvladatelná. Doma to prý bylo ze začátku hodně zlé, neustále jsem něco zkoumala a někam prchala. Asi tak po dvou týdnech, které si vůbec nepamatuju, se všechno začalo zlepšovat. Začala mi fungovat krátkodobá paměť. Napřed jsem vybarvovala omalovánky, potom vyplňovala učebnice s kognitivním tréninkem, hrála pexeso se zvířaty, u kterých jsem ovšem vůbec netušila jejich názvy. Docházela jsem taky na kognitivní cvičení se studentkami psychologie, které mi hodně pomohlo.
Přes letní prázdniny jsem byla v lázních, kde jsem mozek hodně trénovala a díky tomu se zlepšoval. Hned v září jsem si zapsala angličtinu, ta se mi taky celkem rychle vrátila. Od října jsem chodila na brigádu na laser game. Začátky byly krušné, těžko jsem se orientovala v ovládání hry počítačem, k tomu obsluha, kasa a počítání peněz. Naštěstí mi první dva týdny pomáhal vedoucí. Pořád jsem měla nutkání pokračovat ve škole, tak jsem to na jaře, rok po nehodě, zkusila.
A jak vám to ve škole šlo?
Ze začátku spíš nešlo. Hodně jsem usínala a neudržela jsem pozornost. Měla jsem doučování, které mi hodně pomohlo. První semestr po nehodě jsem dokončila snad jen jeden předmět. Ještě před rokem bych nevěřila, že to jednou můžu dotáhnout do konce. Teď už mi chybí jen tři předměty a dokončit diplomovou práci. A samozřejmě státnice.
Jaký je váš životní sen?
Momentálně se zaměřuji především na dodělání školy. Tím, že jakoby žiju teprve čtyři roky, nedokážu hledět tak moc do budoucnosti. Ale taky se těším, že si najdu práci a budu dospělý vydělávající člověk. A samozřejmě s přítelem sníme, že pak přijde i čas na stavění domu, případně založení rodiny.