Po válce řídil Brno ješitný úředník, který nerad pracoval a často se hádal

  17:00
V prvním poválečném desetiletí rozjeli brněnští architekti rozsáhlou výstavbu. Vznikla sídliště, unikátní nemocnice i zoo. A to i přesto, že politici půtkařili a primátor byl tak trochu flink.

Do té doby řadový městský úředník s vlažným přístupem k práci Vladimír Matula se do čela brněnské radnice vyšvihl v dubnu 1945. | foto: archiv města Brna

Válečné tanky zmizely, vojáci odtáhli a Brno se pozvolna navracelo k životnímu tempu, v němž žilo do roku 1938. Do čela brněnské radnice se hned v dubnu 1945 vyšvihl Vladimír Matula, do té doby řadový městský úředník s vlažným přístupem k práci.

Rok a půl věznění v nacistickém táboře a nepříliš konkrétní odbojové aktivity po propuštění mu pak v politickém růstu napomohly. Také pod jeho vedením začalo poválečné Brno přijímat tvář, která mu částečně zůstala dodnes.

„Komunisté se jako ‚strana dělníků‘ potýkali s nedostatkem úřednických kádrů. Zřejmě i proto dostal Matula obeznámený s magistrátním prostředím šanci stát se prvním poválečným ‚starostou‘. Rád se hřál v blízkosti významnějších řečníků i politiků a v Brně postupně přivítal prezidenta Beneše, Gottwalda i Zápotockého, na řečnické tribuně stál i v únoru 1948,“ popsal historik Tomáš Dvořák z Masarykovy univerzity.

Matulovo působení v čele Brna provázely četné osobní spory. „Do své funkce se opakovaně vracel. Předsedou brněnského národního výboru (dnešní terminologií primátorem – pozn. red.) byl hned třikrát, přitom nebyl ani jednou zvolen. Mezitím působil krátce a neslavně i jako velvyslanec v Dánsku,“ poukázal historik.

Matula byl podle něj ješitný, ale spíše než politikem zůstával úředníkem. Nerad pracoval nad rámec svých úředních povinností, zato nevynechal jedinou příležitost využít všech benefitů svých funkcí.

Byty po Němcích obsadili do pár dnů, říká k odsunu z Brna historik

Ve studii v časopise Brno v minulosti a dnes, v níž se Matulově postavě věnuje, Dvořák popisuje dokonce i to, jak místo plánované brigády Matula raději odjel na dovolenou na Slovensko nebo jak si opakovaně a na dlouhé měsíce nechával vypsat nemocenskou. 

„Matula nikdy neobětoval osobní pohodlí, což bylo v příkrém rozporu s ideálem sebeobětujícího se komunistického revolucionáře, který vyznával také krajský tajemník KSČ Otto Šling,“ potvrdil Dvořák.

Šling byl pouze jedním z řady politiků, s nimiž se Matula ocitl v osobní při. Šlingovo zatčení, odsouzení a smrt v politickém procesu po boku Rudolfa Slánského pak Matula využil k návratu na radnici.

Chyběl stavební materiál

Zatímco na radnici zuřily konflikty, Brňané stále procházeli kolem neopravených vybombardovaných domů. Město za války přišlo až o třetinu bytového fondu. I proto mezi prvními stavbami byly bytové domy a sídliště. Bydlení však nebylo samozřejmé ani příliš dostupné.

„V prvních poválečných letech docházelo k příznivému populačnímu vývoji, ale k velmi malému počtu nově postavených bytů,“ zdůvodnila architektka Táňa Sojáková.

Vůbec prvním poválečným sídlištěm se stalo to na Táboře postavené za „starostování“ Josefa Podsedníka. Do roku 1948 na něm vyrostlo 342 bytů. „Za strohé fasády může nedostatek stavebního materiálu, který byl často přímo přidělován na jednotlivé projekty,“ poukázala Barbora Doležalová, která se brněnské výstavbě věnovala v diplomové práci na Masarykově univerzitě.

Následovala sídliště Renneská a Vsetínská, budovalo se také v Židenicích nebo Králově Poli, čímž měla být v Brně zažehnána kritická bytová nouze. Jenže nedostatek byl i ve stavebnictví. „Nutnost ušetřit z toho mála, které bylo k dispozici, se objevovala v prosbách KSČ, kdy stavařské časopisy vybízely zedníky, aby šetřili s dřevěným bedněním a použitý materiál znovu recyklovali na další stavby,“ uvedla Doležalová.

Podle historika Dvořáka se tento trend příliš nezlepšil ani během následující první pětiletky, kdy dostal absolutní prioritu surovinový průmysl a těžké strojírenství orientované na zbrojení.

„Téměř všechen stavební materiál byl určen pro výstavbu průmyslového komplexu Ostravy, kde vedle továren rostly také byty pro desetitisíce obyvatel. Brno oproti tomu do poloviny 50. let postavilo jen něco přes tisíc bytových jednotek,“ doplnil Dvořák.

Ruskou delegaci ohromil nemocniční bidet

I tak ve spoustě tehdy vystavěných bytů Brňané dodnes bydlí. Bloková zástavba z 50. let se dochovala v ulicích Botanická, Hrnčířská, Tučkova, Šumavská či Pod Kaštany.

Za vlády dalšího předsedy národního výboru, Bohumila Ubra, se už poválečné Československo potýkalo s krizí. Tehdy prováděli z nouze o investice nejnutnější zvelebování města sami občané. V Brně se v roce 1951 uskutečnily silné sociální protesty. Následovala další vlna čistek a Ubra po roce potřetí a naposledy vystřídal Vladimír Matula.

Do konce jeho období v roce 1954 se architekti zabrali do staveb, které Brno proslavily i v zahraničí.

Milost zamítli. Odbojář Doležal byl posledním popraveným ve věznici na Cejlu

Za první tři roky padesátých let se povedlo vybudovat na Mniší hoře zoologickou zahradu. První návštěvníci se do ní podívali na konci prázdnin roku 1953. Na Kraví hoře na přelomu 40. a 50. let vyrostly kopule hvězdárny, které místu dominují dodnes. Zejména na začátku svého fungování si hvězdárnu odborníci cenili pro výkonné vybavení. 

Mezi zásadní budovy se řadí Dětská nemocnice v Černých polích. Ta se těšila světovému uznání. V době přikázaného směru socialistického realismu prosadil architekt Bedřich Rozehnal zcela ojedinělý počin podle zásad funkcionalismu.

V roce 1952 šla do finále stavba nové brněnské
hvězdárny, kterou tvořila jediná kopule.

V roce 1952 šla do finále stavba nové brněnské hvězdárny, kterou tvořila jediná kopule.

O tom, že ve své době byla nemocnice nadčasovou moderní stavbou, svědčí vzpomínka Evy Rozehnalové, architektovy dcery: „Nejvíc se mluvilo o Dětské nemocnici, protože to byla ve své době bomba a jezdili se na ni dívat všelijací cizinci, taky Indové. Dokonce ruská delegace nevěděla, co je to bidet, a zkoušela, jak to šplíchá,“ vzpomínala pro knihu o Rozehnalově tvorbě jeho dcera.

Hitlerův muž z Brna uprchl před Sověty

Roli vězněného i mocného si vyzkoušel kromě Vladimíra Matuly i jeho předchůdce, nacista Oskar Judex. Jenže v opačném pořadí. Zatímco Matulu věznění v Kounicových kolejích popostrčilo k poválečnému křeslu starosty, Judexův život ve věznici skončil.

Městský zastupitel Judex vzal osud Brna do svých rukou hned po vyhlášení okupace. „Zasedání rady a zastupitelstva bylo zakázáno, náměstci a členové rady přišli o své kanceláře a vedoucí místa obsadili nacisté,“ popsal Tomáš Trkan z Masarykovy univerzity.

Předák NSDAP Judex pak uspořádal slavnostní vítání okupační armády a 17. března 1939 vítal Adolfa Hitlera, který přijel z Prahy a navštívil radnici v průvodu celého svého štábu.

Právoplatně zvoleného českého starostu Judex „vyšachoval“ a předal ho gestapu. Za okupace pod Judexovou vládou začala do Líšně jezdit tramvaj a opravou prošel hrad Špilberk. Ne však kvůli návštěvníkům, ale pro potřeby německé armády.

Před blížícími se Sověty Judex uprchl 25. dubna 1945. Dlouho se ukrývat nezvládl, zadrželi ho už za necelý měsíc. Na desetidenní soudní proces čekal do listopadu následujícího roku. V rozsudku stálo: „Odsuzuje se k trestu těžkého žaláře na doživotí, zostřenému tvrdým ložem.“ Vystřídal věznice v Šumperku, Opavě a slovenské Ilavě, kde zemřel 11. září 1953.