Zapomenutý generál a bojovník za Slovany zemřel přesně před 130 lety

  15:10
Slavný rodák olomoucký a ještě slavnější občan brněnský, označuje se František Alexandr Zach, ve své době mezinárodně proslulý bojovník za osvobození Slovanstva. Dnes už je lidem takřka neznámý. Od jeho úmrtí uplynulo přesně 130 let.

František Alexandr Zach byl jako absolvent elitní vojenské školy s bojovými zkušenostmi Srbům velmi nápomocný při zmodernizování tamější armády | foto: archiv Zdeňka Cikrdle

František Alexandr Zach se narodil 1. května 1807 v Olomouci, od malička však vyrůstal v Brně, kde jeho otec vlastnil významný hostinec U Černého orla – dnes jde o drogerii v Orlí ulici. Rodina žila na Baštách a kromě toho, že Zach strávil v Brně mládí, jezdil sem i na dovolenou v době služby ve vojenské akademii v Bělehradě a vrátil se sem i na penzi.

Ale zpět do mládí. František vystudoval gymnázium a práva ve Vídni, tehdy byla mezi studenty jedním z nejdiskutovanějších témat národní otázka. Jak připomíná Brno v přehledu významných osobností, na brněnský magistrát pak nastoupil na justiční praxi, následně na znojemskou radnici. 

Úředničil jen krátce, protože propuklo povstání v Polsku, kterého se rozhodl účastnit. Tajně a bez dokladů odjel bojovat, než se ale po peripetiích dostal do Krakova, bylo po boji. Toto gesto sympatií vůči Polákům ho stálo místo, za snahu zúčastnit se národního odboje ho habsburské úřady odmítly přijmout zpět.

Z úředníka se stal agentem

Vyřešil to emigrací do Francie, kde se zapojil do polského národního hnutí. A v odboji zůstal, i když se po pěti letech na přímluvu své sestry Amálie vrátil domů. Na jeho plán založit tajný spolek na podporu slovanských národů přišla policie, a tak znovu vyrazil do Francie a odtud v roce 1843 do Bělehradu.

Tato cesta je zásadní. Vstupuje tady do tajných služeb a rýsuje se jeho dráha agenta a posléze vojáka. Do vlasti se vrátil o pět let později na Slovanský sjezd, kde sepsal programové body v duchu austroslavismu, což byl politický koncept, který měl řešit problémy Slovanů v Rakouském císařství, v polovině 19. století v Rakousku-Uhersku rozšířený zejména mezi českými liberály. Jako první ho navrhl Karel Havlíček Borovský. A shromáždění je přijalo.

Z Prahy se vydal na Slovensko, aby se účastnil bojů proti maďarským gardistům. Tím získal zásadní zkušenosti s bojem a strategií, takže když ho odvezli raněného na rekonvalescenci do Bělehradu, má už ve svém směřování jasno a zakládá tady a řídí vojenskou školu, ze které se stává centrum odboje. 

„V čele stál přes dvacet let a vychoval mladé a dobře vycvičené kádry důstojníků srbské armády, kteří byli spíše ochotni položit život za českého generála v srbských službách nežli za svého panovníka,“ popsal historik Zbyněk Miloš Duda pro Historický kaleidoskop.

Válka ho připravila o nohu

Podle něj právě v srbských službách dosáhl Zach absolutně největšího životního diplomatického a vojenského triumfu, neboť se plně angažoval na přeměně – a ochraně – zaostalého autonomního Srbska v moderní monarchistický ústavní stát. 

Zacha označuje jako výjimečného a mimořádně vzdělaného muže, jenž se na tehdejší vojenské, diplomatické, ale i dopravní poměry pohyboval s neuvěřitelnou bravurou, těšil se uznání i důvěře v nejužších politických, vojenských, ale i společenských kruzích, kde byl přijímán i vyznamenáván prakticky všemi evropskými panovníky a ministerskými předsedy. „Přesto zůstal především českomoravským Rakušanem a nadevše věrným Slovanem,“ poukazuje.

Skutečné války se Zach dočkal až v závěru svojí vojenské kariéry, v roce 1876, kdy jako generál velel i v nejtěžších fázích srbsko-turecké války. Byl ale raněn a kvůli sněti mu amputovali nohu. Při další turecké válce tak sice pobýval ve vojenském táboře, ale už se nepodílel na velení. O šest let později byl penzionován a vrátil se do Brna.

Přes odpor k monarchii ho císař ocenil

Zemřel chudý 14. ledna 1892. „Přestože v mládí býval silným odpůrcem Rakouska, dokázal být vůči němu císař a král František Josef I. vskutku velkorysý, neboť nejenže jej omilostnil, čtyřikrát přijal k soukromé audienci a nakonec i vyznamenal, ale dokázal mu vzdát i poslední poctu nejvyššího velitele c. a k. rakousko-uherské armády. Na věčnost odcházel s okázalými vojenskými poctami, jaké se prokazovaly výlučně nejvyšším rakouským polním maršálům, podmaršálům a generálům,“ dodává historik Duda.

V Brně se po něm jmenuje Zachova ulice a na domě v Baštách 4 má pamětní desku. Kraj také uděluje Cenu Františka Zacha osobnostem, které výrazným způsobem vynikly na poli česko-srbských vztahů.

Oprášit Zachův odkaz se snaží Brňan Zdeněk Cikrdle. Když byl dítě, u nich doma se o generálovi mluvilo. Hledal víc a pochopil – jeho prababička byla za svobodna Zachová. Rodinnou souvislost ale neprokázal. 

„Tatínek se ve mně spíš jen snažil vzbudit zájem o historii,“ říká s tím, že Zach má obrovský potenciál jako osoba evropského významu a charakteru.

„Byl v kontaktu s Palackým, Riegrem, Kajetánem Tylem. Nebyl to žádný dobrodruh, ale velice respektovaný člověk,“ vysvětluje Cikrdle, který chce v budoucnu organizovat sportovní akce s využitím tématu Františka Alexandra Zacha.