Bednařina byla kdysi nejdůležitějším řemeslem, na němž byli závislí všichni vinaři i pivaři. I v domácnostech se využívala vědra, vany, máselnice nebo konve a bečky. Dnes však bednářský „cech“ čítá jen několik nadšenců.
Eduard Bařina je jedním z nich. Mistrem tradiční rukodělné výroby ho jmenovala v květnu komise Jihomoravského kraje. Ocenění si teprve převezme.
V rodině Bařinových se bednařina předává už pět generací, přesto se Eduard Bařina nejdříve do rodové tradice nehrnul.
„Vyučil jsem se truhlářem, o sudy jsem se začal zajímat přes řezbářství. Bylo mi asi patnáct, když mě prastrýc začal zasvěcovat do práce se dřevem,“ vzpomíná Bařina.
Právě jeho prastrýc Dominik Pecka z Dolních Dunajovic si se sudy i víky vyhrával, mladému Eduardovi postupně přenechával výzdobu – umělecké rytí.
„Jenže jak stárnul, uvědomoval jsem si, že si bednařinu budu muset vštípit, protože by mi na to moje rytí neměl kdo sudy vyrábět,“ podotýká.
Škola na bednařinu ovšem nebyla. Poslední učňovský list se podle Bařiny předával v šedesátých letech. A tak musel chodit po těch, kdo řemeslo ještě ovládali.
„Prastrýc sudy vyřezával, můj strýc zase prošel učením v Plzni u pivovaru. Chodil jsem ale ještě po starších chlapech v okolí, kteří si s dřevem hráli rádi. Sledoval jsem je při práci. Když jsem si pak založil dílnu, chodili oni za mnou a pomáhali mi, abych si všechno osvojil. A tak to teď umím,“ vypráví pokračovatel rodinného řemesla.
Víno ze sudu chutná lépe, říká bednář
Že se naučil řemeslu dobře a poctivě ho udržuje dál, cení i porotci Jihomoravského kraje.
„Při výrobě sudů používá historií osvědčené nástroje a dodržuje tradiční technologické postupy,“ říká Věra Colledani z Regionálního pracoviště pro lidovou kulturu při Masarykově muzeu v Hodoníně.
Právě ona Bařinu na ocenění nominovala. „Eduard Bařina mimo jiné už třicet let vyrábí výroční sudy se zdobeným víkem pro čejkovické Templářské sklepy. Mohla jsem ho sledovat při práci, je to rázný chlapík se srdcem na pravém místě,“ dodává Colledani.
Bařinu ocenění těší, ještě radši však je, že o dřevěné sudy mají vinaři, pivaři i výrobci pálenek zase zájem.
„Děláme zakázky pro velké zavedené firmy i malé začínající vinaře, v seznamu máme i některé pivovary. Dost se to různí, ale těší mě, že se výrobci začali navracet k tradici. Nerez, který je stále hodně využívaný, vínu moc nepřidá. Zato dřevo ho krásně dokreslí a dodá mu spoustu vlastností. Chutná pak prostě lépe. A takovou whisky bez dřevěného sudu prostě nevyrobíte,“ ujišťuje.
Nejvíce ho potěší, když žádný sud neteče
Bařina pracuje s nejtvrdšími dřevy, tedy akátem a dubem. „Od začátku jsem byl cepovaný, aby všechno na sudu dobře sedělo a těsnilo. Je to k mrzení, když se nějaký sud musí spravovat. Ale taky se stane, někdy je to dané dřevem, že netěsní. Naštěstí to nemusím řešit moc často, to bych asi velký odbyt neměl,“ popisuje některá úskalí Bařina.
Jeden stolitrový sud zabere minimálně den práce, podle bednáře je však doba, kterou na zakázku potřebuje, proměnlivá.
„Liší se to zakázku od zakázky, každá je jiná. Ale v průměru každý druhý sud vyřezávám, což zabere další čas navíc,“ dodává.
Vyřezává pořád, vůbec nejoblíbenější část pracovního procesu pro něj však nastává tehdy, když je sud hotový.
„Bednařina je skvělá, vyřezávání mám rád, ale vůbec nejspokojenější jsem, když je všechno hotové a nic neteče,“ usmívá se Bařina. Jestli bednařinu přenese i na další generaci, zatím neví. Bude si muset počkat, až mu dorostou pomocníci.
Eduard Bařina
|
