Tíživý život pod hákovým křížem. Romy v Brně vozili nacisté na jatka do chlévů

Z různých úhlů historici Michal Konečný a Alexandr Brummer v knize Brno nacistické popsali, jak správu města po obsazení Hitlerovou armádou převzali nacističtí úředníci prosazující germanizaci.

„Rozběhla se mašinerie rasové perzekuce Židů a Romů, nepohodlní občané a odpůrci režimu čelili rozsáhlým represím a běžným obyvatelům byla přisouzena role mlčících dělníků německého válečného úsilí,“ shrnuli autoři hrůzná léta Brna i celé země. „Kromě míst, jejichž význam v obecném povědomí přetrvává, jde o desítky dalších, kde se odehrávala tíživá každodennost ‚pod hákovým křížem‘,“ podotkli Brummer a Konečný.

Kromě nejznámějších událostí a jejich dějišť, tedy poprav a perzekucí v Kounicových kolejích či návštěvy Adolfa Hitlera hned třetí den okupace na Nové radnici, které jsou obecně známé, stojí za připomenutí i další válkou poznamenaná místa v Brně.

11 fotografií

Trest pro dobrotivé dozorce

„Brno se stalo centrem nacistické tajné policie pro celou protektorátní Moravu, ta pak na jejím území v letech 1940 až 1945 využívala celkem 39 věznic, sedm z nich se nacházelo přímo ve městě,“ vypočítali autoři zmíněné knihy.

Že se řídicí orgány neblaze proslulého gestapa z Orlí 30 záhy přesunuly na Mozartovu 3 a od prosince 1940 až do konce války zabraly dnešní budovu právnické fakulty, to se vcelku ví. Ovšem právě první brněnské sídlo gestapa fungovalo od března 1939 až do podzimu 1944 jako Věznice brněnského policejního ředitelství.

„Přestože měla kapacitu asi 60 osob, za okupace zde bývalo současně vězněno až 240 lidí,“ popisují Konečný a Brummer. Dodávají, že sem byli umisťováni také političtí vězni, kteří zprvu sdíleli cely s kriminálníky, válečnými zajatci či uprchlíky ze zajateckých táborů. „Ale tato praxe byla na podzim 1939 opuštěna. Vedení věznice totiž zjistilo, že ‚obyčejní‘ vězni těm politickým pomáhají a například jim zprostředkovávají vzkazy z domova. Od podzimu 1939 tak byly obě skupiny vězněny zvlášť,“ líčí kniha.

Ačkoliv zde patrně nedocházelo k takovým zvěrstvům jako na Kounicových kolejích, odehrávalo se tu bití lidí za stálého hladovění. „Věznicí také prošla za potulku, prostituci, veřejné pohoršení či krádeže řada Romů,“ dodávají historici, kteří upřesňují, že coby dozorci tu byli kromě českých strážníků zaměstnáni také Němci v uniformách bezpečnostních složek, a v létě 1940 dokonce i příslušníci Waffen-SS, kteří si tady měli odpočinout.

Kromě těch krutých, až psychopatických vzpomínali váleční vězni z Orlí i na několik slušných českých strážníků, z nichž se nejčastěji opakovala jména Holubář, Michl a Kudlička. Posledně jmenovaný podle vězeňkyně Věry Králíkové vešel 28. října 1941 do cely a zavolal: „Děvčata, Československé republice třikrát zdar!“

„Přestože dobře věděli, co jim hrozí, riskovali někteří z dozorců svoji budoucnost i život a v rozporu s předpisy vězňům nosili noviny, jídlo a všemožně jim pomáhali,“ zmiňují Konečný s Brummerem zřídkavé záblesky dobra. Mnozí jejich strůjci však byli následně krutě potrestáni, například strážmistr Holubář skončil v koncentračním táboře v Buchenwaldu.

Na podzim 1943 byli političtí vězni z Orlí přemístěni do tábora Pod Kaštany a do Kounicových kolejí. „Takže když budovu v listopadu 1944 těžce zasáhlo spojenecké bombardování, nacházelo se v ní kromě jiných vězňů 116 mladých lidí, kteří si před zpětným odesláním na nucenou práci do říše odpykávali trest za útěk z totálního nasazení. Na čtyřicet z nich zemřelo a zbylí pokračovali ve výkonu trestu ve věznici na Cejlu,“ popisují historici.

Zavření ve chlévech

Kromě dnes už obecněji známého shromaždiště brněnských Židů ve škole v Merhautově ulici, odkud je noční tramvaje odvážely vstříc otřesnému osudu k hlavnímu nádraží, patří k temným místům také někdejší jatka v Masné ulici. Odtud do koncentračních táborů putovaly romské rodiny.

Těm v listopadu 1939 zakázali němečtí okupanti kočovat. „Ty, kteří výzvu k usazení neuposlechli, čekala internace v kárných pracovních táborech v Letech u Písku a Hodoníně u Kunštátu, jež byly od roku 1942 přeměněny na takzvané cikánské tábory. Odtud pak byli Romové odváženi do Osvětimi,“ uvádějí Konečný s Brummerem.

Jatka v brněnské Masné ulici sloužila za druhé světové války jako shromaždiště Romů.

V Brně k původním 325 Romům přibylo asi 260 dalších, z nichž si většina našla i práci. Několik stovek z nich bylo přesto v březnu 1943 internováno. „Pamatuji si, že se doma mluvilo o zavírání cikánů do Hodonína, ale já jsem se o to nestaral,“ vzpomínal jeden z přeživších Romů Antonín Absolon. „Jednoho dne na jaře 1943, snad to bylo v březnu, jsme byli asi v pět hodin ráno vzbuzeni. Domky, kde byly cikánské rodiny, byly obklíčeny německými vojáky. Dostali jsme německý rozkaz k odchodu. Maminka uměla německy, a tak s nimi mluvila. Řekli jí, že se zase vrátíme. V uzavřených policejních autech nás dovezli do Brna na jatka, kde nás dali do chlévů,“ vylíčil.

Další podrobnosti přidal Eduard Daniel. „Tam bylo tolik špinavé slámy a hnoje a nás do toho všechny nahnali jak prasata. Neblahou úlohu sehrávali na jatkách také někteří čeští lidé. Byl tam například protektorátní policista Dubový, který bral úplatky, ačkoliv věděl, že nemůže nikoho zachránit,“ svědčil po válce další z mála přeživších. Do „cikánského tábora“ v Osvětimi deportovali nacisté od března 1943 do ledna 1944 celkem 4 531 protektorátních Romů, z nichž minimálně dvě třetiny umučili.