Vzrostlý strom přitom v minulosti odolal několika zkouškám. Například když v roce 1870 gradoval na Šumavě kůrovec, přečkal vichřici i suchý rok 1947. Lýkožrout ho nenapadl ani při polomech v letech 1991 a 2008, stalo se to až teď.
„Proč nevydržel nyní, nemůžeme přesně určit. Vlivů je více. Mohl být neatraktivní nebo hodně silný. Víme, že jeho jádro už bylo vyhnilé, proto je možné, že při poslední gradaci už byl oslabený,“ vysvětluje mluvčí Správy NP Šumava Jan Dvořák.
Průměr kmene měl smrk 60 centimetrů, vysoký byl asi 38 metrů. Rozsah bočních kořenů, jimiž je jehličnan unikátní, dosahuje bezmála sedmi metrů. Správci odhadují jeho věk na 290 let.
„Nalezli jsme drtinky u paty stromu, což je známkou toho, že ho kůrovec napadl. Nyní bude chřadnout, uschne a bude se pomalu rozpadat,“ doplňuje mluvčí. Chůdovité stromy jsou většinou smrky, které dokážou vyrůstat z tlejících kmenů svých předchůdců.
Na spadlý mrtvý strom nalétnou semena, uchytí se a začnou růst malé stromky. Některé brzy uschnou, jiným se podaří přežít. Jejich kořínky pak prorůstají skrz nebo podél rozpadajícího se starého kmene a snaží se dostat k půdě.
Jakmile na ni dosáhnou, uchytí se nastálo. „Rozpadající se mrtvý strom se časem rozloží a úplně zmizí, kořeny jeho nástupce však zůstávají pokroucené, jak ho obrůstaly. Smrk tak zůstane jakoby na chůdách,“ popisuje Dvořák.
Podobné smrky, jako je ten v Boubínském pralese, lze nalézt i jinde na Šumavě. Ten v pralesním zbytku Medvědice nedaleko Stožce svou deformací připomíná chobotnici. Další se tyčí mezi Kvildou a Borovými Lady.