Ptáčky krmit nebudu, zvažuji trénování dětí, tvrdí bývalý šéf nemocnice

Když před deseti lety nastupoval do čela jindřichohradecké nemocnice, byla to pro něj výzva. Zdravotnické zařízení nemělo dobrou pověst a potýkalo se s mnoha problémy.

Pětasedmdesátiletý Miroslav Janovský, který měl dlouholeté pracovní zkušenosti z nemocnice v Písku, se rozhodl, že to změní. A podařilo se, loni v listopadu tak předával post svému nástupci, primáři ARO Vítu Lorencovi, s vědomím, že po sobě zanechává dobře fungující moderní nemocnici.

„Vypadá úplně jinak než v mých začátcích, stejně jako její ekonomické výsledky, protože to byl velký problém. Dnes jsou dobré, a když jsem předával nemocnici, odhadovali jsme, že bude hospodářský výsledek za uplynulý rok kolem 40 až 50 milionů kladného zisku,“ říká Miroslav Janovský.

Z nemocnice jste odešel k 30. listopadu. Jak jste si užil Vánoce a konec roku?
Do Štědrého dne to byl velký frmol. Předával jsem ještě byt v Hradci, než jsem všechno sbalil, byl to chaos. Pak jsem se snažil pořídit dárky k Vánocům, hlavně pro vnoučata. Nevím, jestli to dopadlo dobře, nebo špatně, ale určitě to nebylo podle mých představ, měl jsem málo času. Po Štědrém dni už je to mnohem volnější a snažím se hodně odpočívat. Ale musím říct, že jsem nestačil ještě sáhnout na krabice, které jsem si z Hradce přivezl. Zabírají mi v bytě dvě místnosti, z nichž jsem udělal skladiště.

Po dlouhých letech máte najednou čas jen pro sebe. Nestýská se vám trochu po práci?
Zatím to není nějak výrazné, ale myslím si, že to přijde, a je otázka, co budu eventuálně dělat. Jeden můj kamarád mi vždycky říká: Ty nikdy ptáčky krmit nebudeš. Asi má pravdu, dostal jsem dvě nabídky dát dohromady menší nemocnice, ale ty jsem rychle odmítl. Teď přišel můj syn s návrhem, abych trénoval děti basketbal, což jsem dělal, než jsem odešel do Hradce. Asi mu tedy začnu trochu pomáhat. (Miroslav Janovský je emeritním prezidentem basketbalového klubu Sršni Písek a basketbalu se věnují i jeho synové – pozn. red.). Mám ještě jednu nabídku, přednášet od září na jedné fakultě. A tu zvažuji.

Máte spoustu elánu, ani já si vás neumím představit jako důchodce. Proč jste se vlastně rozhodl v Hradci skončit?
Nejsem už mladý kluk a myslím, že únava na mně byla znát. Věděl jsem, že na konci září mi uplyne druhé pětileté období ve funkci, nahlásil jsem proto s předstihem panu hejtmanovi Kubovi, že nechci pokračovat. Ten mě pak požádal, abych v pozici zůstal o něco déle, proto jsem skončil až v listopadu. 

Vraťme se o deset let zpátky. Jak vzpomínáte na nástup do nemocnice v Jindřichově Hradci?
Před deseti lety jsem tam přišel poté, co jsem se sám odvolal z ředitelského postu v Písku a předal jsem nemocnici Jiřímu Holanovi. Rok a půl jsem následně působil v Písku na kratší úvazek a pak mě oslovila tehdejší náměstkyně hejtmana Ivana Stráská s nabídkou, že by potřebovali dát dohromady nemocnici v Hradci. Tehdy tam byly velké ekonomické problémy a neměla úplně dobrou pověst. Vzal jsem si týden na rozmyšlenou, a když jsem nabídku přijal, nabraly věci rychlý spád.

Byl mezi hradeckou a píseckou nemocnicí velký rozdíl?
Velikostí jsou přibližně stejné, v Písku je nepatrně větší. Úroveň řízení ale byla v Hradci jiná, i když podle mého názoru poskytovala lepší zdravotní péči, než měla pověst. Dát ji dohromady pro mě byla výzva. Nejsnazší a nejrychlejší by pro mě bylo udělat z ní čtyřprimariátový špitál, ale za pomoci kraje jsem nakonec zvolil cestu jejího rozvoje. Dnes vypadá úplně jinak než v mých začátcích, stejně jako její ekonomické výsledky, protože to byl velký problém. Teď jsou dobré, když jsem předával nemocnici, odhadovali jsme, že bude hospodářský výsledek za uplynulý rok kolem 40 až 50 milionů kladného zisku.

Za vašeho působení prošel celý areál velkou rekonstrukcí a modernizací i po stavební stránce...
Investovalo se hodně, přispíval i Jihočeský kraj. Ale nemocnice sama pokrývala zhruba 40 procent nákladů, nebylo to tak, že by nám kraj dával všechny peníze, museli jsme si na to také vydělat. Zrekonstruovali jsme všechny budovy, postavili dva nové pavilony a jeden zbourali. Podařilo se nám propojit nový pavilon dětského oddělení s pavilonem akutní péče, kde jsou operační sály. Dřív se museli dětští pacienti vozit přes areál sanitkou nebo podzemními chodbami, všechno bylo hrozně daleko. Obnovovali jsme i přístrojové vybavení, které se stále zlepšuje. Nemocnice je dnes přístrojově velice solidně vybavená a v rámci nové výzvy z programu React-EU bude letos investovat dál do přístrojů a menší stavby téměř 150 milionů.

Máte zpětnou vazbu od pacientů? Vnímají, jak se péče ve všech směrech posunula?
Jsem přesvědčený, že se podařilo výrazně zlepšit kvalitu péče. Osobně mě těší, že jsme jako první v kraji zřídili urgentní příjem. To je obrovský přínos pro dostupnost a kvalitu péče pro pacienty. Samozřejmě to ale musí posoudit nejlépe sami pacienti a zaměstnanci. Nicméně stížnosti přicházející během roku by se daly spočítat na prstech jedné ruky. Pochval je výrazně víc, kromě ústních jich přichází zhruba kolem 40 ročně písemně. Je to bezesporu hlavně zásluhou personálu. Vše ale souvisí se vším, zaměstnancům je třeba vytvořit dobré pracovní podmínky.

Poslední dva roky ve funkci jste si opravdu „užil“. Pandemie covidu zasáhla všechny nemocnice, hradecká ale v určitém období patřila k nejzatíženějším co do počtu pacientů ve vážném stavu. Nápor jste dokázali skvěle zvládnout. Jak jste tu dobu vnímal?
Období posledních dvou let bylo pro zaměstnance nemocnice hodně náročné. Když se objevil covid a byl nedostatek ochranných pomůcek, nebylo to jednoduché, stejně jako zajištění personálu ke covidovým pacientům. ARO jsme zaplnili velmi rychle, udělali jsme covidovou jednotku i z následné intenzivní péče a kromě toho byla na covidová převedena i další tři oddělení. V jednu chvíli jsme měli sto pacientů a ventilovali jsme 22 lidí naráz. Překvapil mě postoj řady zdravotních sester. Ochotně šly do „skafandrů“ na covidové stanice a nedělaly z toho tragédii. Bylo to náročné a zdravotníkům i sanitářům patří velký dík za jejich nasazení. Snažili jsme se je podpořit aspoň určitými benefity.

Pandemie covidu asi každému člověku trochu změnila priority, ukázala, co je a není důležité. Vnímal jste něco podobného i z pohledu zdravotnictví?
Při pandemii se najednou objevil i význam některých oddělení, který si předtím možná ani zdravotničtí pracovníci tolik neuvědomovali, jako je třeba mikrobiologická laboratoř. A s ní i důležitost zajištění jejího vybavení. V souvislosti s omikronem přibude určitě ještě víc testování PCR testy. Uvidíme, jakým způsobem se to vyvine, ale věřím, že zvládneme poslední nápor trvající tak měsíc a půl a pak bude epidemie ustupovat.