Padaly kroupy jako holubí vejce, co rozbily i tašky, vzpomíná meteorolog

  10:22
Dobrovolný meteorolog František Peckl pečuje již 31 let o stanici umístěnou na své zahradě v Děbolíně. „Volají mi agronomové z družstev i sedláci,“ říká meteorolog. Zajímá je třeba, jestli padaly kroupy.

„Za dobu, co obsluhuji meteostanici, jsem zaznamenal i počasí, kdy padaly kroupy velikosti holubích vajec. Rozbíjely pergoly, průhledné střechy, dokonce i pálené tašky,“ říká František Peckl z Děbolína u Jindřichova Hradce. | foto: MAFRA

Myslím, že Jiří Wolker mohl svou nejslavnější báseň napsat zajímavěji. Kdyby místo „Poštovní schránka na rohu ulice“ začal slovy „Meteostanice v zahradě u domu“, následující verš „to není nějaká lecjaká věc“ by dobře navazoval.

Nato by mohl vylíčit, jak dospělí lidé míjejí meteostanici v domnění, že je to jen sběrač deště k ukrácení volného času nějakého dobrovolníka. Avšak ouvej – přežene se třeba krupobití a najednou se jim údaje hodí.

František Peckl (71 let)

Narodil se 3. prosince 1951 v Jindřichově Hradci, bydlí v místní části Děbolín. Po maturitě na Střední zemědělské technické škole v Jindřichově Hradci absolvoval v letech 1971 až 1977 Vysokou školu zemědělskou v Praze s roční stáží v Německé demokratické republice. Do roku 1991 pracoval jako hlavní agronom v JZD Velký Ratmírov. Poté se věnoval profesi učitele a v současnosti, v penzi, se k ní vrátil. Jeho koníčkem je pozorování počasí. O meteorologickou stanici v Děbolíně pečuje jako dobrovolník od roku 1991.

„Za dobu, co obsluhuji meteostanici, jsem zaznamenal i počasí, kdy padaly kroupy velikosti holubích vajec. Rozbíjely pergoly, průhledné střechy, dokonce i pálené tašky,“ říká František Peckl z Děbolína u Jindřichova Hradce.

Jako dobrovolný meteorolog již 31 let pečuje o stanici umístěnou na své zahradě. Odtud údaje o klimatických podmínkách v Jindřichově Hradci putují do budějovické pobočky Českého hydrometeorologického ústavu. Jakmile se nad Hradcem a jeho okolím strhne pořádná sibérie, její přesný čas a hodnoty začnou velice zajímat pojišťovny.

„Ale předtím mi volají agronomové z družstev nebo sedláci,“ prozrazuje meteorolog. „Zajímá je, jestli padaly kroupy a jestli má smysl hlásit na pojišťovnu škody. Netýká se to jen krupobití, ale třeba i vichřice. Osmnáctého ledna 2007 jsem zaznamenal rekord svého měření – vítr vál rychlostí 27,7 metru za sekundu, což je sto kilometrů za hodinu. Takové nárazy dokážou strhnout střechu i vyvrátit strom. A to se také stalo.“

Meteorologii se věnuje od dětství

František Peckl podotýká, že na rekordy se ho ptá skoro každý, a proto přidává ještě jeden. Nejvyšší měsíční úhrn srážek. Období této události sice překvapivé není, stalo se to v srpnu 2002 za ničivých povodní, ale překvapivá je představa množství vody spadlé z oblohy.

„Napršelo 239,4 milimetru na metr čtvereční. To je 239,4 litru. Představte si to tak, že by se za jeden měsíc na každý metr v Jindřichově Hradci vylilo 479 půllitrů piva,“ nastiňuje.

Rok 2002 byl celkově nejdeštivějším v celé historii jindřichohradecké stanice. A je to historie dlouhá, protože stanice existuje už roku od 1921. „Tehdy stála na zahradě u evangelického kostela ve městě a obsluhoval ji farář. V roce 1983 ji přesunuli na letiště Svazarmu,“ dělí se o zjištěné údaje František Peckl.

Když už jsme u těch letopočtů – narodil se v roce 1951 a od dětství je jeho koníčkem meteorologie. „Pocházím ze selského rodu z Děbolína. Pro sedláky je strašně důležité vědět, jaké počasí bude v nejbližších dnech. Rád jsem pomáhal na poli a fascinovalo mě, jak je rostlinná obživa lidí závislá na počasí. Dobytek můžete zavřít do chlévů, ale pole před počasím nezavřete,“ promluvil náš host asi tak, jako tehdy mluvil jeho tatínek.

V osmapadesátém museli Pecklovi převést svůj statek do jednotného zemědělského družstva. František Peckl starší tam pracoval jako agronom, zatímco jeho syn překvapoval spolužáky ve škole svými odhady počasí.

„Třeba jsem jim řekl, že druhý den ráno bude pršet. Nevěřili, protože večer i brzy ráno bylo teplo. Vyšli z domovů bez pláštěnek a do školy dorazili zmáčení. Už jsem od táty leccos věděl o přírodních jevech, rád jsem je pozoroval a vyhodnocoval. Většinou mi předpovědi vyšly.“

Z družstva za katedru

Později vyšlo i to, že se mu koníček stal součástí profese. Vystudoval Střední zemědělskou školu v Jindřichově Hradci a následně Vysokou školu zemědělskou v Praze. Po promoci nastoupil do JZD 9. květen Velký Ratmírov, jehož součástí bylo původní děbolínské družstvo. Pracoval tam jako hlavní agronom a v roce 1991 s kolegy transformoval jednotné zemědělské družstvo na zemědělské obchodní družstvo. A téhož roku 1. listopadu se z letiště přestěhovala meteorologická stanice na jeho zahradu.

„Na letišti stála v podobě klasické budky a starali se o ni hlídači. Třikrát denně zapisovali údaje, které bylo třeba jednou za měsíc zatelefonovat do hydrometeorologického ústavu. To se ale změnilo, když budějovická pobočka začala stanici modernizovat. Bylo nutné denně nahlašovat údaje v odborných kódech a chystalo se propojení s počítačem. Na hlídače už to bylo moc, a tak hydrometeorologický ústav vyhlásil výběrové řízení na jednoho stálého dobrovolníka,“ vypravuje František Peckl.

Přednost před druhým zájemcem dostal nejen díky své odbornosti, ale hlavně faktu, že – teď nechme promluvit vítěze – „že jsem na rozdíl od kolegy měl doma dobytek,“ říká bez obalu a dodává: „Ten člověka na každý den přiváže k chalupě.“ Z někdejší budky se na jeho zahradě v roce 1997 stala automatická meteorologická stanice. Ta posílá informace kabelem do počítače v domě, odkud v pravidelných intervalech odcházejí do pobočky hydrometeorologického ústavu. Současná podoba stanice nese typové označení AKS1.

„Měří veškeré meteorologické prvky plus teplotu půdy v různých hloubkách,“ uvádí o ní web pocasimeteoaktuality. cz a František Peckl připojuje: „Počítač odesílá hlášení každých deset minut a ke stanici je zapotřebí chodit každý den pouze ráno v sedm hodin a v létě v osm.“

Přesto se hlášení neobejdou bez jeho osobního zjišťování. Automat nedokáže člověka zastoupit ve všem. „Sleduji například oblačnost, stav počasí, stav půdy, centimetry nového sněhu, celkový sníh, vodní hodnotu sněhu a nebezpečné jevy,“ vyjmenovává děbolínský meteorolog.

Vraťme se ještě k jeho životnímu příběhu. Po transformaci družstva přesedlal do školství. Až do důchodu pracoval jako učitel na Střední odborné škole v Jindřichově Hradci. Vyučoval tam biologii, rostlinnou výrobu a němčinu. Není však třeba mluvit v minulém čase, neboť v současnosti znovu vyučuje na stejné škole. Ukázalo se, že jeho znalosti jsou pro studenty přínosné. A ti se občas chodí dívat na jeho meteostanici.

„Nejen moji studenti, ale i celé třídy základních škol, což před nějakými pěti lety ještě nebylo,“ sděluje novinu. „Vlivem současného trendu ekologického myšlení se mladí lidé stále více zajímají o osud planety a tento zájem je dovede až k mojí meteostanici. Ta dospělé lidi zajímá většinou jen tehdy, když se kvůli počasí strachují o svůj majetek.“

Zkusíme poměr mezi dospělými a dětmi vyrovnat a na závěr položíme otázku, která by napadla asi každého bez rozdílu věku: Kolikrát už do vaší stanice udeřil blesk?

„Ani jednou. Ale kdyby se to stalo, měla by vyváznout bez úhony. Je uzemněná a z takových materiálů, které zvládnou i zásah bleskem. Ona si o to vlastně i říká, protože její součástí je kovový stožár s větrnou růžicí nahoře. A z toho plyne rada: za bouřky se nikdy nezdržujte v blízkosti meteostanice se stožárem,“ radí dobrovolný meteorolog jako správný učitel.

Autor: