Když se Markétě Hojdánkové narodil první syn Štěpán, chtěla chodit cvičit, ale aby ho měla s sebou. Ale věděla, že v Českých Budějovicích v té době cvičení pro maminky s dětmi venku neexistovalo.
„Ani tu nebyla žádná instruktorka, tak jsem si říkala, udělám si školení sama. Když byly synovi čtyři měsíce, odjela jsem do Prahy na školení a vlastně jsem začala cvičit s dětmi a maminkami ve Stromovce,“ popisuje a dodává: „Pohyb je radost, to je moje heslo.“. Na nejrůznějších kurzech se ho snaží předávat maminkám, tatínkům a jejich dětem.
Jak vás napadlo, že začnete cvičit s dětmi?
Když se narodil Štěpán, můj první syn, tak jsem chtěla chodit cvičit, a aby byl se mnou. Ale věděla jsem, že v Budějovicích v té době nic takového neexistovalo, cvičení pro maminky s dětmi venku. Ani tu nebyla žádná instruktorka, tak jsem si říkala, udělám si školení sama. Když mu byly čtyři měsíce, odjela jsem do Prahy na školení a vlastně jsem začala cvičit s dětmi a maminkami ve Stromovce.
Přitom vy jste vystudovaná architektka, u toho jste vůbec nezůstala?
Ne, jsem úplně mimo, to jsem se netrefila. (směje se) Nějakým způsobem jsem dokončila studium architektury a v oboru pracovala jen půl roku, protože pak už jsem byla těhotná. Pohyb mě však doprovázel celý život. Dělala jsem orientální tance, pak jsem zkoušela pole dance nebo bojové umění a podobně. Ještě na gymnáziu jsem vedla i taneční miniškoličku. Vždycky jsem si říkala, že by mě bavilo takovéto věci organizovat, něco vést. Pohyb mě chytil a čím déle jsem to dělala, tím více jsem se začala vzdělávat. Vzdělávám se v tomto oboru vlastně dodnes.
Nyní už plánujete u cvičení s dětmi zůstat a dál se rozvíjet?
Určitě u toho chci zůstat, protože už vedu i více kurzů, do toho organizuji různé pobyty a tak dále. Pořád se mi cvičení nabalují, ale zatím to moje hlavní pracovní náplň není. Je to čtvrteční úvazek, a tak bych u toho chtěla zůstat, protože organizačně s mými dětmi a prací v rodinné firmě to jinak ani moc skloubit nejde.
Jak je těžké udržet dětskou pozornost a donutit je dělat ty cviky, které chcete, aby dělaly?
Těžké to není, děti se chtějí hýbat pořád. Těžší je samozřejmě je přimět k tomu, aby dělaly to, co po nich chci. To nejdůležitější, co na dětských lekcích musím zvládat, je improvizace. Ať si vymyslím jakýkoliv trénink, tak vždycky dopadne jinak. Děti musí vidět motivaci, hru, a když to ve cvicích je, je to dobré.
Na co se při svých lekcích zaměřujete? Například na konkrétní cviky a cvičení určitých partií? Nebo je to spíše o všeobecném pohybu?
Je to hrozně těžká otázka, ale já učím lidi se hýbat. Jednoduše, snažím se v nich vzbudit lásku k pohybu. Protože mi přijde, že spousta z nich to bere jako něco za trest. Že si musí hodinu cvičení týdně odkroutit, ať to mám odškrtnuté. Chtěla bych, aby lidé pohyb brali, že je to něco přirozeného, že to vlastně můžou provádět úplně kdekoliv.
Sešli jsme se na workoutovém hřišti u Jihočeské univerzity a vaše děti tu celou dobu řádí.
Přesně, když jsou rodiče s dětmi na hřišti, tak si můžou s nimi také zablbnout. Ne tady sedět a koukat na ně nebo do telefonu. Nabízím také hodně lekcí zdravotního cvičení, protože mám kurz od profesora Pavla Koláře. Do cvičení začleňuji třeba i nějaké terapeutické cviky a podobně. Hodně používám hru či tenisáky. A protože dělám i lekce pro děti, tak dávám ty samé cviky i dospělým, protože je potřebuji trošku vypnout od normálního života. To funguje hodně, cvičení s hrou.
Člověk musí začít sám u sebe, a když někdo nechce, tak já ho nedonutím.
instruktorka Markéta Hojdánková
Kdo je váš typický klient? Například maminka s ročním dítětem?
Ke mně chodí rodina, která má předškoláčky či školáčky, první stupeň. Ale celá rodina je pro mě cílová skupina, aby si u mě mohla zacvičit jak sama máma, tak i táta, a zejména děti. Do budoucna bych chtěla rozjet lekce, kde budou cvičit všichni společně, třeba přijde máma s dítětem nebo táta s dítětem a zacvičí si oba dva. Budou cvičit buď spolu dohromady, anebo každý zvlášť, ale bude to jedna lekce pro oba.
Pozorujete na lidech za těch sedm let, co kurzy vedete, že se opravdu hůře hýbou?
Někdo ano, někdo ne. Kolem sebe mám takovou pohybovou bublinu, kde vidím, že pohyb je součástí jejich života a dělají různé druhy sportů. Pokud z ní vykouknu, bere se pohyb jako něco navíc, co není k životu potřeba. Ale pak se stává, že slyším rozhovory typu: Mě bolí záda. To mě bolí ramena a kyčle. Tak nejsme nejmladší. A říkají to čtyřicátníci někdy i třicátníci a berou to, že je to vlastně normální.
A většinou si za ty bolesti lidé mohou sami špatným životním stylem.
Většinou ano. Například, že jezdí všude autem, nevezmou si třeba to kolo do práce nebo jak jsme se už bavili, s dítětem na hřišti jen sedí.
Koukal jsem na vaše videa, ve kterých ukazujete, že se dá cvičit pohodlně i doma. S dětmi například, nemusíte mít drahé posilovací stroje a podobně.
Pochopitelně, cvičit může každý sám se svojí vahou. V těchto cvicích jsou ukotvené ty nejdůležitější základy. Důležité také je, že se to dá cvičit pořád dokola, zlepšovat se. Avšak spousta lidí chce stále objevovat nové věci, ale když se možná vrátí na začátek, tak je to prostě nejlepší. Ale musí si každý ve cvičení s vlastní vahou najít to kouzlo. To se snažím lidem předat.
Děti potřebují pohyb. Začít s ním můžete už s miminkem doma v obýváku |
Stačí si vyčlenit například deset minut denně a zkoušet se doma takto hýbat?
Já mám na kurzech vždycky domácí úkoly, které rozdávám. Na každý den, pětiminutovka. Moji klienti mají tedy daný jeden cvik, který provádějí celý týden. A mají pozorovat, jestli se jim něco zlepšuje nebo jestli je tam nějaký posun. Ale já je u toho nekontroluju. Člověk musí začít sám u sebe, a když někdo nechce, tak já ho nedonutím.
Přes léto cvičíte venku, pokud to jde. A co když to nejde? Máte i takzvanou mokrou variantu?
Ano, cvičím v Local Gymu a tam mám kurzy pro ženy i pro děti. Tam teď pojedu už třetí rok. Do budoucna tam snad budu dělat kurzy i pro muže či tatínky s dětmi.