Bývalý hejtman Jan Zahradník vzpomíná dodnes na hrozící vylití Rožmberku či evakuaci obcí u řeky Malše. „Platí to zvlášť teď, při jiné katastrofě. Vybavuji si vše znovu a znovu, když sleduji likvidaci zničujícího požáru v oblasti Hřenska,“ svěřuje se Jan Zahradník.

Co se vám vybaví, když se řekne povodně roku 2002?
S odstupem 20 let vnímám událost jako jednu z nejvýznamnějších zkušeností v osobním i politickém životě. Stalo se to navíc dva roky po zavedení funkce hejtmana, tehdy jsme se všichni tuto práci ještě učili. Měli jsme docela štěstí v tom, že stát před tím na jaře organizoval cvičení integrovaného záchranného systému. Zapojil se do něj celý krizový systém kraje, s tématem havárie na jaderné elektrárně. Naučili jsme se, jak mají fungovat a spolupracovat jednotlivé složky záchranářů včetně krizového štábu.

Povodně se naštěstí jaderné elektrárně vyhnuly, zato výrazně poškodily jiná místa.
Přesto nám cvičení významně pomohlo. Naučili jsme se využívat záchranný systém. Třeba jak obsluhovat všechny spojovací kanály. Věděli to i úředníci, v povodňových komisích fungovali ředitelé organizací. Všichni tito vedoucí komisí se scházeli tehdy i několikrát denně v krajském krizovém štábu.

To jsou spíš logistické pochody. Ale jak jste to vnímal jako přímý účastník a Jihočech?
Vzpomínám si, že počasí jsme věnovali pozornost už od počátku srpna, kdy pršelo hlavně v Novohradských horách a v Rakousku. Za jeden den tam napršelo tolik vody, jako byl dlouhodobý rekord za celý měsíc. Už tyto dny byla v pohotovosti krajská povodňová komise. Na přítocích Malše, jako třeba na říčce Černá, pak začínala evakuace dětských táborů. Ve středu 7. srpna o půlnoci mi volal velitel krajských hasičů Josef Blažek, že navrhuje evakuaci obcí na Malši. Ještě v noci se sešel poprvé krajský krizový štáb.

Pokud si pamatuji, když se evakuovala třeba obec Plav na Malši, tak se záchranou lidí pomáhali také vojáci.
Hned po alarmu krajských hasičů jsem volal na prapor civilní ochrany do Jindřichova Hradce, který byl schopný technicky evakuaci zajistit. Za čtyři hodiny byl na místě. Měl třeba nákladní tatry s vysokými podvozky.

Setkal jste se s povodněmi přímo v terénu?
Být u toho vás vývoj událostí přímo nutí. Nešlo jen o to, řídit záchranu z kanceláře. Hned den po kritické středě jsme vyjeli s terénním vozem na povodí Malše, dokonce jsme v jednom místě pomáhali televiznímu štábu, který uvízl s autem. To byl čtvrtek, hodiny po první velké vlně. Jezdili jsme po kraji v domnění, že nejhorší je za námi. Uklidňovali jsme lidi, že z mraků už vykukuje sluníčko. Odborníci nás ale varovali, že povodně mají většinou dvě kulminace.

Vývoj jakého místa nebo situace vás nejvíc děsil?
Musím se zmínit o povodí Lužnice a přilehlých obcích směrem od rybníku Rožmberk. Tehdy v něm byl více než desetinásobný objem vody. Má kapacitu šest a půl milionu kubíků vody a zachytil sedmdesát. Vlastně chránil i města a obce dál po Lužnici a po Vltavě.

Bylo obrovské štěstí, že hráz vydržela.
Při druhé vlně vodohospodáři hlásili, že hráz začíná praskat. Museli jsme hned evakuovat všechny obce pod Rožmberkem a začít navážet na hráz štěrk a písek. Vyklopilo se asi 1 500 nákladních aut, než se zdálo, že hráz vydrží. Zároveň 12. srpna večer volala starostka Milevska a pozdější hejtmanka Ivana Stráská, že u nich v okolí praskají hráze rybníků. Voda z nich smetla obec Metly, z níž se pak stal symbol katastrofy v kraji, vyplavila Blatnou.

Při druhé vlně musel být evakuován i krajský krizový štáb, že?
Pod vodou byly tehdy prakticky celé Budějovice. Krajský úřad sídlí blízko obou řek, Malše a Vltavy. Museli jsme štáb vystěhovat. Našli jsme azyl u dobrovolných hasičů v Suchém Vrbném, kde je to výš položené. Znamenalo to stěhovat veškerou počítačovou techniku. Kolem naší budovy tekla řeka a po Lidické ulici plavaly sudy z pivovaru Samson. Některé přitom zahnuly i do ulice ke krajskému úřadu. Naši pracovníci je chytali a zadržovali.

Naši předkové se snažili povodním předcházet. V každé obci u vodního toku se koryta pravidelně čistila, budovaly se hráze. Jak jsme se s tím po dvaceti letech vyrovnali my?
V následujících letech kraj vynaložil stovky milionů korun na protipovodňová opatření. Ať už to jsou mobilní i pevné hráze, či další projekty. Povodí Vltavy neustále zprůchodňuje vodní toky. Na Orlické nádrži se teď dělá za miliardu bezpečnostní přeliv. I samotné splavnění Vltavy nemá jen význam rekreační.

Někdy ale mám pocit, jako by stavitelé a developeři na tisíciletou povodeň zapomněli.
Doufám, že nikdo nezapomněl. Dvacáté výročí se podle mě připomíná správně, i když nikdy nevíme, co nám příroda přinese za překvapení. Když sleduji současnou situaci v národním parku České Švýcarsko, kde se kvůli bezzásahovosti ponechalo v lesích obrovské množství suchého dřeva a teď s požárem bojovaly stovky hasičů, vzpomenu si na povodně. A likvidace požáru v Hřensku mi vždy připomene organizaci záchranných prací, které jsme před 20 lety řídili jako kraj.

Těsně po povodních jste mi v rozhovoru říkal, že někdy rychlé záchranné a nápravné akce brzdila byrokracie. Je dnes pružnější?
Dnes s odstupem let vidím, že byrokracie byla a bude vždy. Vláda nám tehdy pomohla vyhlášením stavu nouze a nebezpečí, vlastní akce jsme museli zajistit v krajích. Přiznám se, že jsem se na členy vlády s žádostmi o pomoc ani neobracel. Do poloviny září jsme museli vládě předat soupis škod. Tehdy dosáhly jen v kraji 15,5 miliardy korun. Některé škody se nenapravily, něco uhradily pojišťovny, něco platil kraj. Někdy nápravy brzdilo vlastnictví majetku. Nejdřív nám se zásahy do soukromého vlastnictví pomohlo vyhlášení nouzového stavu. Pak už to bylo složitější. To se nakonec projevilo v zastavení plánu udělat z pozemků pod rybníkem Rožmberk suchý poldr.

Je něco dalšího, co ve vás povodně zanechaly?
Vždy si je připomenu, když v televizi či na internetu sleduji zprávy o podobných katastrofách ve světě. Máme sice moderní systémy varování, aplikace v mobilech, které vám i pošlou plánek evakuace. Jenže ani v těch nejvíce civilizovaných společnostech nejsme na přírodní katastrofy zcela připraveni. Vždycky je třeba pokora a spolupráce.