Každý člověk je trochu muzejník, říká vědec, který přednáší po celém světě

Ve městě nepracuje od roku 2001, přesto na něj obyvatelé nezapomněli a nominovali ho na cenu Křišťálová růže, kterou získal spolu s dalšími čtyřmi osobnostmi Jindřichova Hradce.

„Doma člověk není králem. Jsem rád, že i tady někdo sleduje moji práci. Bylo to pro mě veliké překvapení a zároveň mě to pohladilo po duši. Většinou dělám rozhovory pro Arménskou televizi a podobné exotičnosti,“ říká Jan Dolák, oceněný za svou celoživotní práci v kategorii vědy a výzkumu.

V letech 1990 až 2001 jste byl ředitelem Okresního muzea Jindřichův Hradec, kde si nyní povídáme. Jak na tu dobu vzpomínáte?
Tato léta byla velmi dynamická až hektická. Jsme v objektu, který mě stál hodně bezesných nocí, protože byl v tu dobu v hrozném stavebním stavu. Z římsy kostela sv. Jana například spadla jedenáctikilová cihla, ale naštěstí nikoho nezranila. Byly zde restaurované velmi vzácné gotické fresky, ale okna byla tak špatná, že tam létali holubi a znečišťovali je trusem. Stavebních a provozních problémů bylo hodně. I přesto na tu dobu vzpomínám hrozně rád.

Jak nyní vnímáte hradecké muzeum?
Dnes je to stavebně a celkově konsolidované muzeum. Ta doba je jiná. Vše se rozvíjí. Muzeum ale pokračuje ve stejném trendu, který jsem nastolil. Ale vše je lepší. Například expozice.

Chodil jste už jako malý rád do muzeí?
Vyrůstal jsem na malé vesničce, takže jsem muzeí mnoho neviděl. Můj otec neměl velké formální vzdělání, ale byl kronikářem už od roku 1957 a často mi povídal o historii.

Kdy jste začal tušit, že se budete podobným oblastem věnovat po vědecké stránce? 
Ještě ve druhém ročníku střední školy jsem chtěl studovat chemii a přihlásil jsem se na olympiádu, kde jsem ale moc neuspěl. Usoudil jsem, že se budu muset věnovat spíše společenským vědám. Vystudoval jsem historii, muzeologii a archeologii. Po povinné vojenské službě v roce 1985 jsem nastoupil do muzea a od těch dob jsem v podstatě jinde nepracoval. Nejprve 16 let v praktickém muzejnictví a poté jsem praktické znalosti využil na univerzitní půdě v teoretické oblasti.

Co je nyní náplní vaší práce?
Momentálně pracuji jako docent na katedře etnologie a muzeologie Filozofické fakulty Univerzity Komenského v Bratislavě. Přednáším o všem, co se týká muzejní komunikace. Mojí doménou je tvorba expozic a výstav. Předtím jsem působil 13 let v Brně, kde jsem byl vedoucí katedry UNESCO pro muzeologii a světové dědictví. Tam toto pracoviště ovšem zaniklo. Ale ze všeho nejvíc jsem čtenář. Čtu bakalářské, magisterské a doktorské práce i nejrůznější odborné publikace. Potom jsem písař, protože píši různé odborné knihy, články a posudky na různé práce. Dělám také oponenta pro řadu vědeckých agentur pro různé domácí i zahraniční projekty.

Přednášel jste na všech světových kontinentech ve více než 20 státech. Objevil jste při setkávání s lidmi nějaký společný rys?
Společenské a politické systémy jsou všude různé. Kultury jsou samozřejmě také velmi odlišné. Ale takové to společné všem lidem na světě je, že každý člověk je tak trochu muzejník. Vytváříme si hmotnou paměť. Rádi vozíme suvenýry z cest a máme doma soukromé osobní památky. A takovouto paměť má i město, region nebo národ. Právě to je v centru mojí pozornosti.

Která ze zemí na vás udělala největší dojem?
Na to je obtížné odpovědět. Byl jsem třikrát na Tchaj-wanu, třikrát v Číně i v Japonsku. Tento Dálný východ je pro nás velmi zajímavý. I když svou kulturou poměrně exotický. Nedávno jsem přednášel v Teheránu. To je zase úplně jiný kulturně-společenský zážitek a pro muzejní práci není špatný. Nejčastěji však jezdím do Ruska. Rád ale cestuji všude. Přednáším anglicky a rusky.

Vaše publikace přeložili do šesti světových jazyků, to se každému nepodaří.
Momentálně jsem pyšný na knihu Museum Presentation, kterou jsme napsali s olomouckou docentkou Petrou Šobáňovou. V Rio de Janeiru mi něco přeložili do portugalštiny. V čínštině mi také vyšly některé práce. U některých jazyků si ale nemůžu zkontrolovat přepis. Neumím ani čínsky, ani portugalsky. Jinak mi vyšlo něco ve španělštině, francouzštině, němčině a podle citačních ohlasů vidím, že to někdo i čte.

Jako kronikář města zapisujete již 30 let jeho události. Které z nich vás nejvíce zasáhly?
Komunální politika není pravolevá. Chceme, aby se opravovali střechy a chodníky, postavila se nová knihovna. Hradec měl vždy štěstí na dobré starosty a dobré vedení. Nikdy se nedostal do nějakých ekonomických problémů. Město postupně roste a patří podle oficiálních tabulek mezi města, kde se nejlépe žije.

Je psaní kroniky časově náročné?
Zápis má asi 25 stran za rok. Nepíšu hned to, co se událo. Rada o něčem rozhodne, ale pak to zastupitelstvo třeba neudělá. Nebo to mělo stát milion, a nakonec to stojí dva a půl. Proto píši s určitým odstupem. Mám blok o společensko-politických událostech, ale také se věnuji sportu a společenskému a kulturnímu životu. Je tu poměrně dost spolků, knihovna, muzeum, zámek i výstavní síně, tak je vždy o čem psát.

Co doma říkají na to, že jste často mimo domov?
Když byly děti malé, tak to trochu komplikovalo rodinný život, ale byli jsme schopni to nějak skloubit. Teď už jsou dospělé, tak je to jiné. V době covidu jsem byl jen doma. Přednášky mi ale i tak zaberou dva dny v týdnu. Jsem hlavně čtenář a písař, a to se nejlépe dělá doma v klidu než v rušném univerzitním prostředí. Dřív jsem cestoval skutečně hodně. To jsem například přiletěl z Wellingtonu, vyměnil jsem si prádlo a za tři dny jsem byl v Montrealu. To jsem si vždy po návratu říkal, že už nikdy nikam nepoletím, protože je to náročné. Ale po dvou měsících už jsem zase koukal, kam bych mohl jet.

Dnešní doba ukázala, že se dost věcí dá dělat online. Takže jsem přednášel ve městě Ulan-Ude poblíž Bajkalského jezera, ale seděl jsem doma a vyprávěl jsem asi přes sedm časových pásem. Dávám však přednost osobnímu kontaktu. 

Máte nějakou zajímavou příhodu z cest?
Jednou jsem se například ztratil své skupině v zakázaném městě v Pekingu. To je tak obrovský areál a je tam tolik lidí, že už jsem je nenašel. Žádný taxikář tam neuměl ani naše písmo. Měl jsem tedy napsané jméno hotelu čínskými znaky a ukazoval jsem, že chci dovézt tam. Když jsme se o tom později bavili s přáteli, tak mi řekli, že se postavili na konec zakázaného města a všichni volali Ján Ján. Ale to bylo úplně zbytečné.

Letos se na seznam UNESCO dostaly bučiny v Jizerských horách nebo lázeňská města. Jaká další zajímavá místa v Česku by tam mohla přibýt?
Otázka je, jestli se má ten seznam rozmnožovat nekonečně. Dnes je například trend v technických památkách. V jižních Čechách by to mohly být třeba kanály, jako je Zlatá stoka, které spojují rybníkářskou soustavu. To pak ale narážíme na problémy s užíváním a otázku rybolovu, kdy by mohlo být ekonomické využívání omezeno.