„Odjíždíme!“ ozve se. Malý důlní vláček se dává do pohybu a za okamžik s rachotivými zvuky pomalu mizí ve skále. Ven vyjíždí bez pasažérů. Ti zanedlouho stejnou branou vycházejí z dolu a mají obličej umazaný černými šmouhami.
Ještě předtím však kdokoli, kdo chce vstoupit do chodeb grafitového dolu, musí vyfasovat potřebné vybavení. Všichni z prohlídkové skupiny dostanou gumovky, kombinézy a helmy.
Na přilby se ještě připevní lampička. „Helmy si v dole nesundávejte, občas ze stropu spadne kamínek a mohlo by to bolet,“ upozorňuje průvodce Tomáš Tichý, než všechny zavede k vláčku.
V dole je vyhloubeno až třináct kilometrů chodeb
Do dolu se mohou podívat i ti nejmenší návštěvníci. Pracovníci turistické atrakce mají v inventáři i vybavení dětských rozměrů. Malé zelené vagonky svou velikostí připomínají s trochou nadsázky pouťový vláček pro děti. Do jednoho „kupé“ se tak vměstnají čtyři návštěvníci, a to někdy velmi složitě. Kodrcavá cesta trvá asi deset minut a vede potemnělou štolou.
Přesně takhle jezdívali horníci na šichty těžit grafit. Důl v Českém Krumlově je nejmladším svého druhu v Česku. Založen byl roku 1975. Těžba byla ukončena v roce 2003 z ekonomických důvodů. „Ročně se tu vytěžilo asi 20 tisíc tun suroviny, jejíž grafitový obsah se pohyboval mezi 15 a 25 procenty,“ líčí Tichý.
V dole je vyhloubeno až třináct kilometrů horizontálních chodeb. Vertikální důlní díla, takzvané komíny, míří až na zemský povrch. Když se v dole ještě fáralo, fungovalo jich šest, tři z nich jsou však dnes již zasypány.
Po vystoupení z vláčku se skupina ocitá pod komínem K-7, který vede z Městského vrchu až 74 metrů pod zem. Sloužil jako hlavní větrací šachta, kterou do dolu proudil čerstvý vzduch.
„Když se do komína podíváte, v dáli uvidíte denní světlo. Podívejte se pořádně. Je to poslední denní světlo, které tady dole uvidíte,“ vtipkuje průvodce. Ale má pravdu. Štola je uměle osvětlena jen málo a všude se míhá světlo lampiček připevněných na helmách návštěvníků.
Výbušniny pokládali do vyvrtaných děr
Kousek dál stojí takzvané větrné dveře, jejichž součástí je ventilátor. Sloužil k urychlení proudění čerstvého vzduchu v celé štole. A když se uskutečnil řízený odpal, vyháněl naopak zplodiny a prach ven ze štoly.
Kdo by si myslel, že ventilátor už nefunguje, zanedlouho se přesvědčí o opaku. Když průvodce zařízení zapne, zájemci, kteří si stoupnou do kolejnice, cítí velkou sílu proudění vzduchu. Přístroj je navíc velmi hlasitý.
V dole se celoročně drží teplota 10 stupňů Celsia a vlhkost vzduchu je 88 procent. Nevznikají a nehromadí se zde plyny jako metan, tudíž nehrozí žádný výbuch.
Zrak návštěvníků dále upoutá stěna chodby, v níž jsou vyvrtány díry o průměru necelých čtyř centimetrů. Říká se jim čelba, tedy čelo chodby, které se navrtávalo, osazovalo výbušninami a odpalovalo.
„Tohle je vrtací kladivo VK-19 se stativem. Fungovalo na stlačený vzduch,“ ukazuje Tomáš Tichý na jeden z přístrojů, který stěnu navrtával. Díry dosahovaly hloubky metr až metr a půl a bylo jich zhruba třicet na jednu čelbu.
V nejúspěšnějších letech tady pracovalo 45 horníků na směnu
Do děr se poté nastrkaly výbušniny. Používaly se důlní trhaviny jako Danubit, Perunit nebo Permonex V19. Odpalovat směl pouze zkušený střelmistr. Všichni pracovníci museli odejít do bezpečné vzdálenosti. Na blížící se výbuchy je upozorňovala cedule s nápisem „POZOR PÁLÍ SE!“.
Ceník vstupnéhoDospělý 160 korun Délka prohlídky: 80 minut (pěší část cca jeden kilometr) |
„Odpalovalo se zpravidla na konci směny. Prach se pak odvětral a další směna mohla kámen odtěžit. Poté se znovu vrtalo a odbouchávalo pro další směnu,“ vysvětluje Tichý a předává návštěvníkům na potěžkání ruční vrtačku na grafit a pískovce. „Jednou rukou to neuzvednete,“ usměje se na prvního zájemce přebírajícího přístroj.
K vidění jsou v dole i další nástroje jako sbíječka nebo bruska na vrtné korunky. Přístroje byly poháněny stlačeným vzduchem, který do štol přivádělo potrubí. Jako největší vrtací nástroj sloužila horníkům takzvaná veverka, jejíž vrtná ramena byla dlouhá až tři metry.
Připomínkou prací je i kolejový nakladač. Po odvětrání prachu najel horník strojem do těžené suroviny, neboli rubaniny, a jeho lžící nakládal odstřelené kusy skály. Naplněný vozík odvezl k nejbližšímu vláčku, který ho vyvezl z dolu ven.
„Na jednom odpalu pracovali dva až tři horníci a vyvezli až pětadvacet vozíků rubaniny,“ pokračuje průvodce. V nejlepších letech pracovalo v dole 45 horníků na jedné směně. Šichty se dělily na ranní a odpolední a byly vždy osmihodinové.
Po zhasnutí lampiček návštěvník pozná důlní tmu
Grafit se těžil ve zmiňovaných komínech. Chodbami se horníci dostávali pod grafitové žíly, které byly tři až patnáct metrů široké a některé sahaly až 300 metrů pod zemský povrch. Souvisle s žílou vykutali právě komín, díky němuž grafit z žíly získávali.
Ostatně, příchozí se dostanou přímo do překopu, který je ražen skrz grafitové ložisko. „Je zde vidět zhruba třicetistupňový sklon horniny. Její podloží tvoří krystalické vápence neboli mramory. Nadloží grafitu nazýváme rulami, které jsou poznat jejich červenooranžovým zbarvením,“ ukazuje Tichý.
Většina skály je tvořena právě mramorem. Grafit se tu vytvářel asi 400 milionů let a pochází ze starších prvohor.
„V té době se zde rozkládalo mělké moře, kde se usazovaly odumřelé organismy, jako jsou řasy. Poté v tomto prostředí bez přítomnosti vzduchu došlo k přeměně těchto usazenin,“ vypráví průvodce. Grafitová ložiska vznikla vlivem vysokého tlaku a teplot při horotvorných procesech.
Zájemci mohou vyzkoušet, jak grafit maže. „Říká se, že kdo si tu grafitem pomaže obličej, bude mít rok štěstí. Čím víc, tím líp,“ nabádá Tichý. Proto někteří po prohlídce vycházeli z dolu s umazaným obličejem, jakoby před chvílí těžili.
Posledním zážitkem prohlídky je důlní tma. V boční chodbě všichni zhasnou lampičky na helmách. Vidět není nic, ani obrysy postav, které stojí těsně vedle.
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz