Pomocí octomilek hledá lék na parkinsona, získala Wichterleho prémii

  9:14
Neurobioložka Andrea Bednářová z Entomologického ústavu Biologického centra v Českých Budějovicích se může pyšnit prestižní Prémií Otto Wichterleho. Ocenění pro vědce do 35 let získala za výzkum týkající se neurodegenerativních onemocnění, jako je Parkinsonova nebo Alzheimerova choroba.

Andrea Bednářová se do nového dne vždy dobře nastartuje ranním během. Aby ho stihla, klidně vstane už v pět hodin. Pak lépe zvládne roli vědkyně i maminky. Teď se mimo jiné těší, až se setká s laureáty Nobelovy ceny a kapacitami ve svém oboru. | foto: Petr Kubát, MF DNES

Studie provádí na domácích muškách - octomilkách. „Známe kompletní genom octomilek a díky tomu je můžeme využít k prozkoumání různých dějů, které v organismu probíhají. Známe také metody, díky nimž můžeme projevy takových chorob vyvolat právě na octomilkách,“ vysvětluje 34letá vědkyně Andrea Bednářová.

Hlavní spojnicí v jejím výzkumu je jeden důležitý neuropřenašeč – dopamin, jenž reguluje mozkové funkce a také odpověď na stresové situace, kterým je organismus vystaven. Kromě schopnosti vyvolání příjemných pocitů má díky své složitosti v lidském těle i řadu dalších důležitých funkcí.

V případě onemocnění některou z neurodegenerativních chorob totiž buňky vytvářející tento hormon ubývají, což má výrazný vliv na kvalitu a délku lidského života.

„Snažíme se přijít na mechanismy vedoucí k udržení stabilní úrovně dopaminu v těle. Následkem takové nerovnováhy je vznik mnoha nemocí, kde její nefunkčnost hraje zásadní roli. Stres se pak na octomilkách projevuje zkrácením života, mozkovými poruchami nebo dalšími motorickými problémy, jako je tomu u Parkinsonovy choroby,“ objasňuje Bednářová.

Drobné octomilky, známé také jako vinné či banánové mušky, mají navíc ve výzkumu oproti jiným živočichům řadu výhod.

„Kromě toho, že dopamin v jejich těle funguje podobně jako u lidí, je jejich nespornou výhodou také rychlé množení. Navíc nemusíme řešit etické otázky, na něž bychom jinak při testování na savcích bezesporu naráželi. I to nám bádání urychlí,“ dodává Bednářová s tím, že její výzkum by v budoucnu mohl přinést i odpovědi na otázky, proč někdo takovými chorobami onemocní.

Pět let působila na amerických univerzitách

Samotnému výzkumu předcházel pětiletý pobyt na amerických univerzitách, zejména pak na Mississippi State University nebo na Alabama State University.

Do Spojených států se Bednářová dostala díky měsíční stáži, po níž získala nabídku na dlouhodobou spolupráci. Po čase navíc měla na univerzitě v Mississippi možnost vést chod celé laboratoře.

„Rychle jsem se zde zorientovala i díky tomu, že tam stále přicházeli noví studenti a já je učila všechno, co mi předal šéf laboratoře. Často jsem jim pomáhala a po čase jsem měla na starost celou laboratoř. Šéfa jsem pak jen informovala, jak práce probíhají. Kladl na mě velké nároky, ale v mnoha směrech jsem to později ocenila,“ říká Bednářová, která po maturitě na gymnáziu ve Žďáru nad Sázavou studovala na Přírodovědecké fakultě Jihočeské univerzity.

Díky zkušenostem ze zámoří může srovnávat prostředí, v jakém vědci na druhé straně planety pracují.

„Měli jsme tak velké možnosti a v laboratoři jsme měli spoustu sofistikovaných přístrojů. Ve Státech mají daleko větší možnosti financování vědeckých programů, naproti tomu u nás pracuji v malé laboratoři, kterou sdílím s řadou kolegů,“ porovnává a dodává, že důležitější je spíše zapojení studentů do projektů, jejich nadšení a nakonec také granty pomáhající vytváření samostatných vědeckých skupin.

Vědkyni mělo letos díky vynikajícím výsledkům ve výzkumu čekat setkání s laureáty Nobelovy ceny, kvůli koronavirové nákaze se však celý program odložil na příští rok.

„Už teď se ale moc těším, je to jedinečná možnost hovořit s kapacitami ve svém oboru. Z kandidátů vědeckých institucí po celém světě po dlouhém řízení vyberou jen 650 vědců, kteří se mohou setkání zúčastnit, takže to vnímám i jako obrovskou odměnu,“ neskrývá nadšení z pocty, které se jí dostalo.

Bednářová kromě vědecké kariéry zvládá také roli maminky, stará se totiž o dvouletou dceru Emu.

„Její narození dalo mému životu naprosto jiný rozměr a čas strávený s ní si naplno užívám. Také bych nevydržela bez pravidelného ranního běhu, klidně si na něj přivstanu už v pět hodin. Den vědce a matky je poměrně náročný, takže se během něho příjemně nastartuji na nový den,“ dodává s úsměvem.