VIDEO: Jan Kačer: Zdá se mi, že hraju fotbal

Publikováno: 13.03.2012 18:20
Video soubor neexistuje.
Herec, režisér a spisovatel Jan Kačer mluvil v rozhovoru pro Rádio Impuls o své umělecké dráze a také o své charitativní činnosti.
Moderátor (Václav Moravec):
Nejsem jiný, ale dozvídám se o světě to, co jsem nestačil, když jsem spěchal, prozradil před rokem v jednom z rozhovorů režisér, herec a spisovatel Jan Kačer. Před několika dny spatřila světlo světa jeho třetí knížka nazvaná K přátelům. 

Host (Jan Kačer):
Já mám tři dcery a ta knížka je věnována jim, protože kupodivu ty holčičky, kterým už teďka je skoro 50, říkají: Tatínku, ty píšeš o každém, jenom o nás ne. Ale je to proto, že ty lidi, které máte bezprostředně vedle sebe a můžete s nimi mluvit, tak si vlastně neuvědomujete tu vzácnost. Teprve když nastane nějaký problém nebo když se vlastně dostáváte k nim komplikovanou cestou, tak vlastně jejich cena vzrůstá. 

Moderátor (Václav Moravec):
Zaznamenalo před týdnem Rádio Impuls slova režiséra, herce a spisovatele Jana Kačera. Nejen o tom, jak člověka osvobozuje to, když není otrokem ctižádosti, jak sám Jan Kačer říká, bude řeč v následujících minutách, protože hostem dnešních Impulsů není nikdo jiný než právě režisér, herec, spisovatel Jan Kačer. Děkuji, že jste přijal mé pozvání, vítejte v Rádiu Impuls. Dobrý večer. 

Host (Jan Kačer):
Dobrý večer. 

Moderátor (Václav Moravec):
Názvy tří vašich knížek dávají dohromady větu: Jedu k mámě mírnou oklikou k přátelům. Jak ta věta bude pokračovat? 

Host (Jan Kačer):
No tak to nezáleží jenom na mě. To víte, tak věk se krátí, jsem už starý pán, tak jsem docela rád, že jsem tuto větu aspoň mohl dokončit, protože Číňani to doporučují a říkají, dokončuj, dokončuj. Ale zároveň bych chtěl napsat knížku pro děti, mám spoustu vnoučat a čteme pořád stejné knížky a říkám si, že by možná jejich historky, které jsem s nimi začal a prožíval, možná, že by zajímaly i někoho jiného než moje děti a tak to zkusím. 

Moderátor (Václav Moravec):
Jaké knížky čtete svým vnoučatům?

Host (Jan Kačer):
No tak četl jsem všechny možné knížky, které jsou k dostání, to víte, Děti z Bullerbynu a různé Dlouhé punčochy a různé české knížky a taky s mojí ženou, která dokonce teďka řekla, že by mě i pomáhala, protože ona mě pomáhá tím, že mi opravuje hrubky, na mém rukopisu, tak říkala, no, že by přispěla svými poznámkami. 

Moderátor (Václav Moravec):
Věříte jí, když se podíváte na zaměstnanost Niny Divíškové a …

Host (Jan Kačer):
Jo, v tomhle jí věřím, ona má dobré vzdělání, je z Brna a měla gymnázium a tak jako a v Brně byli lidi vzdělaní, ona umí francouzsky, anglicky, zatímco já jsem venkovský balík, takže když mě tam opravdu napíše ty čárky, tak ony tam sedí. 

Moderátor (Václav Moravec):
Měl jste čas číst knížky svým dětem při svém pracovním vytížení? 

Host (Jan Kačer):
V tomhle možná ani ne. Nejen, že jsem neměl moc času jim číst, já jsem mnohokrát neměl čas se s nimi ani vidět. A teprve teďka, když mám vnoučata a vidím dokonce svého zetě skvělého, který se svým dětem věnuje, tak si říkám, co jsem všechno zameškal. A teprve teďka vlastně je mi to líto, ale musím říct, že ty moje tři dcery, které jsem tak jako nechtěně odbýval, protože jsem byl pořád někde jinde, tak mi to ani nevyčítají a věnují se zato svým dětem o tom intenzivněji než já jim. Takže vždycky to nese nějaký užitek. 

Moderátor (Václav Moravec):
Bylo to právě to, že jste neměl na ně příliš času, proč například jedna z nich se rozhodla jít cestou právníka nebo je právníkem a nedala se k herectví, protože viděla doma, že…

Host (Jan Kačer):
Simonka je nejstarší a taková nejvážnější z našeho rodu a myslím si, že ona skutečně trpěla tím, že jsem nebyl doma a že se to do ní dost hluboko zapsalo. Přitom je zvláštní, že ona divadlo má ráda a lidi, kteří kolem nás se pohybovali a těch bylo hodně, ty má ráda. Pepika Abrháma zbožňuje a Libušku, ale to, co vlastně dělám a kam chodím nebo máma, to nějakým způsobem odmítá, protože má za tím asi tu zkušenost té samoty toho děcka. Navíc ona sama měla takový malý handicap, že trošku šilhala a byla taková holčička, která se styděla, stála v koutě a toužila po přátelství a rodiče pryč, a ona teď se teda věnuje tomu právu a dělá to velice soustředěně, ale vždycky přijde a soudí nás i doma. Já si myslím, že pro ni to bylo trošku traumatizující. Ta druhá holčička teda, která je o rok mladší, ta je taková už veselejší, ta spíš je ráda, že jsme u divadla, a ta třetí, která se nám zatoulala po 13 letech, ta naopak nás překvapila tím, že vylezla zpod stolu, kde vždycky seděla a řekla: To, co jste si tady povídali, to mě tak zaujalo a já to chci dělat taky. Takže ta třetí se po nás tak jako malinko potatila, pomamila, ale všecko jsou to báječný, vlastně jsou to už teďka dospělé ženské a já se stydím o nich mluvit jako o dětech. 

Moderátor (Václav Moravec):
Dá se říci, že právě vůči nim jste cítil ten dluh, řečeno vašimi slovy z úvodu, že přišla knížka třetí K přátelům?

Host (Jan Kačer):
Dluh, já nevím, já myslím, že dluh člověka mrzí tehdy, když ho skutečně dělá z lehkomyslnosti. Já jsem ten dluh nechtěl. Já jsem se věnoval tomu, co jsem si myslel, že se člověk věnovat má, nějakému poctivému hledání smyslu života a za to jsem dostával po držce, ale na to si nestěžuji, tak to bylo. Ale prostě byl jsem, já nevím, tři čtvrtě svého aktivního života mimo dům. Jednak jsem hodně filmoval a každý ten film stál, řekněme, 20-30 filmovacích dnů, potom jsem byl 9,5 roku v Ostravě, kde jsem žil sám…

Moderátor (Václav Moravec):
Kde jste byl za trest, připomínám, že…

Host (Jan Kačer):
Tak oni to nikdy takhle neřekli. Dokonce když jsem si stěžoval, tak říkali, jak to za trest, Ostrava je takové důležité město, tam jsou horníci a hutníci a kdybychom se báli vašeho vlivu, tak bychom vás tam přece nepustili. 

Moderátor (Václav Moravec):
Ale když vás nechtěli v pražském Činoherním klubu a posílali vás do Ostravy, přece i oni museli vědět, že to je za trest?

Host (Jan Kačer):
Oni myslíte kdo? 

Moderátor (Václav Moravec):
Ti, kteří vás do Ostravy posílali. 

Host (Jan Kačer):
Víte, toto právě, to bylo v té minulé době těžké. To se hodně říkalo oni. To byli ti, kteří vlastně nám dělali to neštěstí a to bylo podle toho Sartrea, že peklo jsou ti druzí. A ono to tak nějak bylo, ale myslím, že i toto přetrvává. 

Moderátor (Václav Moravec):
To jsem se chtěl zeptat, jestli používání minulého času je v této souvislosti oprávněné nebo když se podíváte na dnešní společnost, tak zase slyšíme my a oni, to, co…

Host (Jan Kačer):
Já myslím, že ten zvyk jsme bohužel neblaze získali tehdy, ale pořád v nás přetrvává. A musím říct, že já to moc rád nemám, protože samozřejmě, že to mnohokrát je pravda, ale taky mnohokrát to je jakási výmluva, která člověka vede k tomu, že přestane spoléhat sám na sebe nebo dokonce porušuje to, co vlastně vevnitř ví, že by měl dělat. Protože když to tak vezmete, když už je pak člověk starý jako já, tak si vzpomene, co mu říkala jeho maminka. A maminky vám vlastně říkají jednoduché věci. Buď slušný, nekraď, nevypůjčuj si, nepřejídej se, měj rád jednu ženskou, nebuď nevěrný a to jsou takové věci, které v té bouři toho života člověk rád poztrácí, protože má pořád na něco výmluvu: Oni tě nechtějí a oni tě tísní, ale vlastně kdo to je oni? Když pak je zblízka poznáte, buďto vůbec nejsou personifikováni a nebo jsou to strejci a tetky, kteří vlastně vám nesahají po kotníky. Takže je to trošku taková výmluva a nemám to rád. 

Moderátor (Václav Moravec):
Myslíte, že tou výmluvou z nich děláme silnější… 

Host (Jan Kačer):
Ano. 

Moderátor (Václav Moravec):
Lidi než ve skutečnosti jsou, a že to naše vymezování z nich vlastně činí silnou entitu, které podléháme? 

Host (Jan Kačer):
Vy to přece, pane Moravče, víte, vy se stýkáte s těmi mocnými. 

Moderátor (Václav Moravec):
Vy to víte také, vždyť vy jste jedním z těch mocných byl.

Host (Jan Kačer):
Ježíšmarjá, vůbec ne. 

Moderátor (Václav Moravec):
Nemyslíte, že když jste vstupoval do světa politiky, byť to bylo krátce po listopadu 1989, kdy jste byl poslancem Federálního shromáždění Sněmovny lidu, to ještě nebyla politika? 

Host (Jan Kačer):
Já jsem přišel domů a žena říkala, ježišmarjá, to je za peníze? Já jsem myslela, že je to zadarmo, okamžitě jdi a vrať to. Já jsem si myslel, že je to čestná funkce, že prostě najednou ten náš dobrý lid, ze kterého jsme vyšli, usoudil, že my všichni, co tam jsme, jsme ti nejslušnější a že tam prostě budeme a budeme rozdávat jako takoví Mikulášové. A furt jsem se na každého usmíval a oni na mě a bylo to dlouho takové vlídné a všecko se vlastně dalo. A já jsem si skutečně myslel, že to shromáždění k něčemu tam je a že opravdu o něčem rozhodujeme a to jsem si myslel tak půl roku. 

Moderátor (Václav Moravec):
Teď už si to nemyslíte jako vnější pozorovatel?

Host (Jan Kačer):
Teď už si to dávno nemyslím a hlavně už dávno vím, že moc, to je taky takové slovo. Čím je někdo mocný? Teďka máte jednu aféru za druhou, že někdo, kdo je teda jako u moci, někomu něco udělal dobrého, teda strčil mu peníze nebo mu zprostředkoval zakázku nebo loboval. To je projev moci, ne? A jinak co je to teda ta moc? Když se podíváte zblízka na nějakého tam vochechuláka, který tam něco říká, on ztělesňuje nějakou moc nebo je to jenom sen? Co by on mohl pro vás udělat, když byste byl třeba nemocný nebo kdybyste něco skutečně potřeboval? Tak pro vás něco udělá okresní doktor, který to umí nebo to udělá váš přítel, který k vám přijde a podrží vám ruku a řekne: Člověče, opravdu měl bys tady, já nevím si dát čaj horký. Ale co je to jinak moc? A nebo může moc politická zabránit tomu, abyste jezdil za 40 korun litr benzínu? Je to zvláštní, i to, že my takoví jako lidi v rozletu nebo lidi s fantazií nebo lidi toužící žít nějak volně a konečně se toho dožijící, spoléháme na takové jako pomníky minulosti, jako je moc a jako je, já nevím, někdo, koho se bojíme a to je blbý. 

Moderátor (Václav Moravec):
Když se podíváte, protože přemýšlíte nad slovem moc a pokoušíte se ho nějak definovat, je to jiný pohled člověka, když pracuje se slovem, protože jako herec, režisér pracujete se slovem a jiný pohled na slovo, jeho obsah, když jste spisovatelem, když píšete knížku? 

Host (Jan Kačer):
Tak vy jste mě hrozně poctil tím, že jste mě takhle nazval, já nejsem spisovatel. Já jsem se k tomu dostal proto, že jsem celý život obdivoval spisovatele. Já jsem celý život dělal báječné texty, nikdy jsem do nich nezasahoval, protože představit si, že bych doktoru Čechovovi měl jako dělat do řemesla, mě přišlo absurdní. A vlastně teprve tehdy, když jsem jako režisér začal strádat a přestalo se mi dařit, což nebylo způsobeno jenom tím, že jsem třeba zestárnul nebo se zhoršil, ale změnila se ta doba a to, co jsem já cítil jako, já nevím, jako něžnost, najednou se ukázalo jako směšnost, po něčem, po čem jsem toužil jako nedostupnost, najednou se stalo běžné. Takže prostě najednou jsem jako režisér ztratil sílu a začal jsem se uchylovat do takových smutných konců a začal jsem si číst svoje zápisky z minula a zjišťoval jsem, že jsou to zápisky jakoby někoho cizího, že jsem to vlastně já napsal, ale že to je trošku něco jiného, než jsem do té doby myslel, že jsem. A začal jsem si psát a skutečně když mám náhodou štěstí a něco mě inspiruje k tomu psaní, tak je to o nějaké mojí jiné tváři, než si normálně sám představím, když se podívám do zrcadla. Je to dokonce i trošku něco jiného, než si o mě třeba myslí moje děti nebo moje žena, je to nějaký svět, který třeba, protože už jsem poměrně letitý, který se těmi vrstvami písku nebo vzpomínek nebo zapomínání zanesly a teď se mi derou ven. 

Moderátor (Václav Moravec):
Je to přitom zvláštní, že se bráníte slovu spisovatel nebo bych mohl říci publicista, na to množství textů, které publikuje v Literárních novinách, v Lidových novinách nebo které jste publikoval.

Host (Jan Kačer):
To jsou takové žerty. 

Moderátor (Václav Moravec):
Ale je to přece projev spisovatelství Jana Kačera.

Host (Jan Kačer):
Víte, já teď dělám v Kolowratském paláci nahoře jednu nádhernou hru, kterou napsal pan Františák, což je takový 40letý vlastně chlapec a já od něj znám některé věci, které jsou hezké, ale tohle je geniální hra, která je právě o kouzlu slova a my teďka s těmi kolegy, s kterými tam jsme, třeba s Honzou Hartlem, vlastně bádáme nad tím, jak to udělat, aby to slovo mělo původní význam. Aby to nebyla jenom slova ve smyslu toho divadelního a takového šmíráckého pojmu, že s těmi slovy šermujeme a já tě nenávidím a zastřelím tě a jsi mrtvý a on je mrtvý a ono to nic neznamená. Ale vzít ta slova skutečně za slovo. To je fantastická věc. Úplně očistná a …

Moderátor (Václav Moravec):
Myslíte, že to pochopí publikum, a to říkám jeden z dánských sociologů, že v dnešní době nakládáme se slovy jako s plastikovými obaly?

Host (Jan Kačer):
Ano, ano. Já si myslím dokonce, že, samozřejmě teďka mluvím jako hloupě a naivně, ale že ta obroda toho, kterou my pořád čekáme od těch nahoře nebo já nevím od koho, že by měla začít právě v těch původních věcech. Třeba že bychom se měli zamyslet, co to znamená strom, co je to kámen, co to je vztah, co je to láska, co je to ženská a vrátit se to, jako Rilke chtěl, k těm původním termínům. Já celý život chci najít původní smysl slov a najednou by se třeba ukázalo, co teda nás vlastně trápí. Co nás trápí, že tam je teďka čas nebo Nečas nebo že tam je, já se ho nechci dotknout, nechci žertovat, ale vlastně člověk vlastně podvědomě hledá to, co mu nějak vnitřně schází. A měl by teda začít u sebe, aby to napravil. 

Moderátor (Václav Moravec):
Co vám vnitřně schází? 

Host (Jan Kačer):
Mě teďka schází zdraví. A to jsou takové věci, které začínají být vážné, protože můžete ovlivnit kde co, ale toto třeba ne. Takže já jsem v takovém zvláštním stavu vlastně jakoby svobody. Já nic nemusím. Já si tady s vámi povídám a je to pro mě ohromně příjemný vlastně čas a je to prožitek, který vlastně mi k ničemu není, jako vlastně vám taky ne, ale pro mě je to přepychově strávený čas a něco z toho mám, ani popularitu, ani peníze, ani, ale najednou cítím takový pokus jako trvat nebo něco ještě říct, něco doslovit a najednou mám, najednou v noci nemůžete spát a nebo vás něco strašně bolí nebo mě se třeba teďka zdá o fotbalu pořád. Protože já nemůžu pořádně běhat a mě se teďka zdá, že jsem Lionel Messi a dávám góly. Ono to zní takhle legračně, jo, ale když se potom probudíte s takovou jako zvláštně rozpařenou radostí, že jste dal gól a nemůžete chodit, tak to mě teďka velmi limituje. A proto jsem taky šťastný, že u nás bydlí to malinké děťátko, kterému včera bylo půl roku, tak když pak vidím a vidím ty prstíčky a to, co jaksi vzniká, tak se smiřuji s tím, že prostě tak to prostě je, něco přichází a já jsem pomalu jako na odchodu. A mimo jiné ta knížka K přátelům, ta vlastně je o tom, že? Jsem chtěl ještě na chvíli podržet to přátelství. 

Moderátor (Václav Moravec):
Co vám říká slovo solidarita nebo jaký je původní význam slova solidarita? 

Host (Jan Kačer):
Já se v takových cizích slovech moc nevyznám, ale je to jakási vzájemnost, že jo. 

Moderátor (Václav Moravec):
Přitom pomáháte naplňovat jeho obsah v rámci mnoha charitativních aktivit, které máte a mezi ně patří adventní koncerty. 

Host (Jan Kačer):
Pane Moravče, vidíte, to je taky, teď jste mi to řekl, je to taky trošičku klišé. Já nepomáhám nic naplňovat. Já jsem k tomu přišel tak, že nějakým způsobem mě zvali, abych přišel na nějaký koncert za 15 stovek, že se to potom dá dohromady a někomu se to dá a mě se to zdálo tak jako banální a říkal jsem, já vám ty peníze dám a už bych tam ani nemusel chodit. A oni říkali: Přijďte, ono vlastně tento nemůže a co kdybyste přišel. A začal jsem se vlastně, dostával jsem dopisy lidí, kde se popisovaly životy, o kterých já jsem neměl představu a zjistil jsem, že nejsem nějakým způsobem dojatý, že jsem překvapený, že jsem spoustu věcí nevěděl. A potom jsem to 20 let intenzivně se zvědavostí jako hledal. A musím říct, že jsem se taky po čase trošku unavil, protože ono to přináší pocit radosti, když někomu pomůžete, ale je to taky do jisté míry takové pouto. Vy jste s tím spoután, protože víte, že je to vlastně jenom ždibíček toho, co můžete pomoci a já nevím, já jsem třeba organizoval aukce a jedna aukce, půl roku to připravujete, pak vyděláte tři miliony a pak je za odpoledne rozdáte. A ten pocit najednou jako, já jsem najednou začal být lakomý. Já jsem si říkal, ježišmarjá, to přece není možné, abychom to teď rozdali, když jsme to včera měli a zítra už zase nic nebude. Takový jako žok, který byl děravý a to mě trošku unavovalo. Nicméně jsem se seznámil se spoustou lidí, ale nejen to, prostě nějak na mě přišlo takové trošku jiné poznání než jenom to, že jsem středem vesmíru.

Moderátor (Václav Moravec):
Vy jste velmi často zmiňován právě v souvislosti s Janem Potměšilem, logicky s jeho životním příběhem. Živý sen, i touto akcí se například loni v červnu pokoušel Jan Potměšil upozornit na problémy zdravotně postižených při přepravě pražskou hromadnou dopravou. Tady jsou slova Jana Potměšila: 

Záznam Jana Potměšila:
Je to snaha upozornit na stav, který je v pražské dopravě, ale obecně jakoby v republice, ale v tuto chvíli je to velmi konkrétní směrem k metru a k přístupnosti jednotlivých stanic. Řada stanic, které jsou v centru města, vlastně zatím jsou nepřístupné, bez výtahu. Vyfotili jsme celou sérii fotografií, lidé s postižením na vozíku nebo s jiným postižením vlastně třeba v těch stanicích se ocitli a potom se pokusili vystoupat na povrch a buď to nešlo vůbec, protože tam nebyl ten výtah, tak si museli zvolit variantu po jezdících schodech, což je trošku hororová záležitost. 

Moderátor (Václav Moravec):
Vysvětlil loni v červnu herec Jan Potměšil, když se s režisérem, hercem a, dovolte mi to oslovení spisovatelem, Janem Kačerem, bavíme o významu slov. Slovo dluh je tady na místě, když se podíváte na to, jak se jako společnost chováme k lidem se zdravotním postižením?

Host (Jan Kačer):
To víte, že je to jistý dluh a Honza, to je taková moje slabost. Já jsem ho obdivoval úplně jako neskutečně, když jsem ho poznal při filmování a byl to člověk plný jaksi schopností, hlavně pohybových schopností a citových. A samozřejmě to, co jsem stalo a já jsem vlastně seděl půl metru od něj, takže se to zrovna tak mohlo stát mě nebo se mohlo stát úplně něco jiného, a já tu jeho životní cestu sleduji, nemůžu říct ani jako by to byla cesta, řekněme, bratrská, ale velmi podobně a zároveň musím říct, že on se strašně taky prohloubil. On byl vždycky vzácný a schopný vnímat ten svět bohatě, ale on má teďka taková místa, když já ho někdy poslouchám, která mu zase přineslo to neštěstí. Tím nechci říct jako náhražku, to vůbec ne, ale když on je schopný ten život brát jako dar, tak i ten dar jaksi bolestný je poměrně cenný a vzácný a myslím si, že Honza je vzácným příkladem toho, že on ničeho nelituje a všecko, co podnikl vlastně, bere jako prostě štěstí. 

Moderátor (Václav Moravec):
Ona to může být i variace vaší věty, kterou jsem zmiňoval v úvodu a kterou jste pronesl před rokem v jednom z rozhovorů: Nejsem jiný, ale dozvídám se o světě i o sobě to, co jsem nestačil, když jsem spěchal. Co se o sobě dozvídáte?

Host (Jan Kačer):
To je strašně milé, že mě takhle citujete a já jsem hrozně překvapený. Ono to zní tak jako moudře, jako kdybych skutečně byl spisovatel a vidíte, to jsou právě takové ty chvíle, kdy to ze mě mluví a já to vlastně ani moc nevím. A vlastně jsem docela překvapený, že to není úplně blbý, ale zároveň samozřejmě vedle toho bude ještě spousta výroků, které zdaleka nejsou chytré. Já jsem v poslední době četl pár takových vyjádření svých kolegů, které mám jinak rád, kteří rádi zabřednou na pole filosofie nebo politiky nebo státosprávy a uvědomuji si, že v životě to tak je, že můžete mít nějaké perfektního profesionála v určitém oboru, sáhnete centimetr vedle a on je ohromně naivní. Vidíte báječného herce, který najednou obdivuje kýčovitý obrázek. Nebo vidíte skvělého filosofa, který se s vážnou tváří zeptá: Ale prosím vás, to herectví, to je dřina naučit se text, že jo? A tak dále. Čili já bych hrozně nerad při tom, proto se taky bráním tomu termínu spisovatel, já bych nerad vypadal jako takový přemoudřelý dědek starý, který šíří rozumy, které jsou vlastně směšné, protože opravdový spisovatel se asi narodí, když mu je 15 a potom 50 let píše. Ale já jsem debutoval jako 65letý dědek, takže celou tu cestou před tím, (odkašlal si) vidíte, to je to, co mě tady drtí, to jsem si musel nejdřív odžít, než jsem to mohl napsat. 

Moderátor (Václav Moravec):
Vy jste prozradil, že možná by mohla být knížka čtvrtá, která by byla knížkou pro děti. Není to to nejtěžší? Jak vlastně dnes promlouvat k dětem, které žijí v éře nových médií, internetu, sociálních sítí, Facebooků?

Host (Jan Kačer):
Možná, že jsem to špatně nazval, možná, že by to ani nebylo pro děti, že by to možná bylo o dětech, protože já jsem měl dvě holčičky, které byly rok od sebe a pořád jsme někam cestovali a měli jsme báječného strýčka a tetičku, kteří neměli děti a ti bydleli v Jeseníkách na takovém místě, nejkrásnějším snad, co tam bylo, protože strýček byl ředitelem Státních silnic na Ostravsku a věděl přesně, kde to místo nejhezčí je. A tam si vybral chaloupku a tam jsme jezdili a když jsme tam byli s dětmi, tak to byl ráj a když jsme odjížděli, tak jsme pořád mysleli, že je to ráj pořád, ale ty děti nám potom s odstupem říkaly, jak strašně tam trpěly tím smutkem a co se tam dělo, co se dělo v té malinké tam jako osadě a v tom. A byly tam takové příběhy, které jsou na jednu stranu idylické, na druhou stranu velmi smutné, na jednu historické, protože třeba my jsme jim nemohli zatelefonovat, protože tam byl jediný telefon, který nebylo možné zjistit nebo já nevím, obchod byl čtyři kilometry daleko a tetička nemohla na kole. Takové problémy, které jsou už do jisté míry vzdálené, ale bylo to spojené se spoustou příběhů, které třeba mě jako kluka, protože já jsem byl skaut náruživý, třeba poznávání přírody, tam byli jeleni, tam byly srnky, holky tam žily v přírodě, chodily na malin, takový zvláštní dětský pohled na začátek života, ne nemoci dětské. Čili ono by to bylo zase takové, nevím, jestli pro děti, ale možná o dětech, no. 

Moderátor (Václav Moravec):
Konstatuje herec a režisér Jan Kačer, který byl dnes hostem Rádia Impuls. Děkuji za tento rozhovor a těším se příště na shledanou. 

Host (Jan Kačer):
Děkuji vám.
21.03.2012

VIDEO: Bohuslav Sobotka: Ministr Drábek by měl odejít. Kvůli vyplácením sociálních dávek!

Předseda ČSSD Bohuslav Sobotka mluvil o vládních reformách nebo o hlasování o nedůvěře vládě Petra Nečase.
20.03.2012

Vladimíra Dvořáková: Český stát přestává fungovat!

Šéfka Akreditační komise Vladimíra Dvořáková mluvila v rozhovoru pro Rádio Impuls hlavně o akreditaci pro plzeňskou právnickou fakultu.
19.03.2012

VIDEO: Zbyněk Frolík: Stát dělá málo pro výběr daní!

Člen představenstva Svazu průmyslu a dopravy Zbyněk Frolík mluvil v rozhovoru pro Rádio Impuls o českém exportu.
15.03.2012

Petr Nečas: Prezidentského kandidáta za ODS si vyberou všichni členové strany!

Premiér České republiky a předseda ODS Petr Nečas mluvil v rozhovoru pro Rádio Impuls o vládních reformách.
14.03.2012

VIDEO: Zdeněk Juračka: Kontroly obchodníků by měly být přísnější!

Prezident Svazu obchodu a cestovního ruchu ČR a ze Svazu českých a moravských spotřebních družstev Zdeněk Juračka mluvil o kvalitě českých potravin.
Impuls on-line
Český Impuls on-line

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace.