VIDEO: Stano Gazdík: Je těžké mě vyprovokovat!

Publikováno: 10.08.2011 18:20
Video soubor neexistuje.
Stano Gazdík strávil část svého života v cizinecké legii. Právě o tom mluvil v rozhovoru pro Rádio Impuls.

Moderátor (Václav Moravec):
Ještě před sedmi lety měla česká armáda vojáky základní služby. Na konci roku 2004 se vedení české armády po 140 letech rozloučilo s takzvanými záklaďáky. Česká armáda se na začátku roku 2005 stala vojenským sborem složeným z profesionálních vojáků.

Záznam Jiřího Halašky:
Jestliže výcvik vojáků základní služby trval tři měsíce, výcvik specialistů profesionálů bude trvat 3-9 měsíců, čili bude to mnohem hlubší, bude tam podstatně víc fyzické připravenosti, řekněme i adrenalinových sportů, výcvik přežití, v sebeobraně a hodně tam bude výcvik na simulátorech a trenažérech, čili výcvik celkově by měl být atraktivnější, efektivnější, ale bezpečnější.

Moderátor (Václav Moravec):
Vysvětlil na konci roku 2004 tehdejší šéf armádního ředitelství výcviku Jiří Halaška. V roce 2006 přestalo být porušením zákona, když se někdo z Čechů zapsal do francouzské cizinecké legie. Nejen o tom bude řeč v následujících minutách, hostem dnešních Impulsů je Stanislav Gazdík, muž, který vstoupil na začátku 90. let do služeb cizinecké legie a byl v ní 15 let. Vítejte v Rádiu Impuls, přeji hezký dobrý den.

Host (Stanislav Gazdík):
Dobrý den.

Moderátor (Václav Moravec):
Co se vám vybaví, když se řekne slovo rozhodnutí?

Host (Stanislav Gazdík):
Rozhodnutí je, že chlap, který něco chce dokázat, tak musí mít nějaký impuls. A impuls lidský nebo-li pro mě chlapský je ten, že rozhodnu se a nehledám, jestli to je správné nebo špatné. Rozhodnu se a jdu za svým cílem.

Moderátor (Václav Moravec):
I když to bolí? Protože vážit, jestli děláte dobré či špatné rozhodnutí, to je asi to nejtěžší na rozhodnutí jako takovém.

Host (Stanislav Gazdík):
Právě že člověk by to neměl vážit, že prostě by měl jít za svým citem, pocitem nebo chutí a neměl by se koukat nebo hledat nějakou jakoby výjimku nebo přemýšlet hodně dlouze o tom, co, proč se rozhodnout a jestli to je dobré a jestli to bude špatné. Prostě neváhat a jít.

Moderátor (Václav Moravec):
Jak často vám vaše okolí říká, že jste střelec a teď nutně nemusí myslet na vaši profesi, tedy profesi snipera v cizinecké legii?

Host (Stanislav Gazdík):
Tak střelec mi lidé moc neříkají, máme pro to spíš jiné slovíčko a to je mimozemšťan.

Moderátor (Václav Moravec):
Tak vám říkají?

Host (Stanislav Gazdík):
Tak mi říkají, mimozemšťan, že vlastně si tím, kde jsem byl a co jsem zažil, co jsem viděl, tak hodně takových lidí asi není nebo možná já si myslím nebo vím, že je, ale nechtějí o tom tolik otevřeně mluvit. Já jsem zastáncem toho, že bych chtěl trošku změnit ten mýtus té cizinecké legie, že už nebo vlastně od těch 80. let, možná i dříve, to nejsou žádní vrazi a najatí žoldáci, ale je to profesionální armáda, která plní zájmy státu.

Moderátor (Václav Moravec):
Jak často se právě setkáváte s tím, že to okolí na straně jedné říká, to přece musel být bláznivý nápad v roce 1990, respektive 91 se rozhodnout vstoupit do francouzské cizinecké legie? A propos dodám, že vy jste chtěl zůstat v Armádě České republiky a ze záklaďáka se stát profesionálem, nevyšlo to, zároveň jste chtěl být policistou, to také nevyšlo. Z jakých důvodů tehdy?

Host (Stanislav Gazdík):
Tak když to vezmu postupně, tak armáda, byl jsem vlastně u průzkumného vojska, byl jsem v Prešově na PŠ, tam jsem měl docela dobré výsledky, vlastně nejlepší průzkumák Východoslovenského kraje a tak dále, tak mě to jakoby nějak nevědomě armáda asi bavila nebo byl jsem asi na to stavěný, i když mě nějak dříve uniformy nějak moc nepřitahovaly. Ale líbilo se mi to na to, jak to tenkrát u nás v armádě vypadalo, tak jsem měl i docela dobrý výcvik i náplň těch dvou let, takže jsem to užíval a chtěl jsem dál pokračovat a chtěl, vlastně v 90. letech, v 91. roce zakládali jednotky OSN a když jsem poslal svoji jakoby přihlášku, tak mě řekli, že nemůžu, protože berou jenom nástupní termín podzim a já jsem nastoupil na jaro. Ale říkám, jakoby když jsem psal na velitelství, jaký je v tom rozdíl, věkově, no prostě máme takové stanovy. Takže to nevyšlo, tak jsem se vrátil domů a podal jsem si po asi chvilce, ani ne po měsíci přihlášku na policejní školu, že jsem chtěl vstoupit do speciální policejní jednotky a tam mě zase nevzali z důvodu, že by museli zaplatit odstupné škole, pro kterou jsem se vyučil, dříve to byly Hutní montáže, byl jsem vlastně vyučen montér ocelových konstrukcí, prestižní studijní obor, takže by museli nějakou částku zaplatit. To si řekli, že nechtějí, tak řekli, že mě nevezmou, nebo-li spíš řekli, že jsem neudělal psychotesty, to jsem se tvářil trošku kysele, že jsem si říkal, že bych byl až tak, jak se říká mimozemšťan, to asi ne. No ale potom když jsem se rozhodl odejít do těch cizineckých legií, ještě mohu udělat takovou vsuvku, že se mnou, když jsem pracoval u Hutních montáží, tak byl kolega, který právě strávil 13 let v cizineckých legiích. A ten byl vždycky ve skladu vzadu a vždycky popíjel červené víno, měl tam ještě tu fotku s uniformou a já jsem se ho zeptal: Prosím vás nebo Josef se jmenoval, Josefe, můžeš mi říct, co to máš za tu fotku? No, to jsem byl, jak jsem byl v legiích. A já, hm, to bylo super. A ta červená stuha? To jsem ještě nevěděl, co to je. No to je to nejlepší, co může být. A já říkám, co to je? To jsou výsadkáři. A já, hm.

Moderátor (Václav Moravec):
To byl první váš náborář do cizinecké legie.

Host (Stanislav Gazdík):
Dá se říct, ale já jsem se ho nikdy na nic jakoby pořádně neptal, takže jsem si říkal, cizinecká legie, výsadkáři a pak jsem ještě se dozvěděl, že tam je speciální jednotka, dříve se jmenovali KRAB a teďko to je vlastně GCP, to Group commando parachutiste a je tam vlastně 20-25 lidí ze 7100 lidí. Takže to je, dá se říct, taková elita elity. Tak můj cíl byl legie, výsadkáři a speciální jednotka s tím jsem prostě odešel.

Moderátor (Václav Moravec):
A uspěl jste. V roce 1991 jste byl přijat do francouzské cizinecké legie. Vzdal jste se i českého občanství, protože v České republice by vám tehdy hrozil trest, pokud byste přijel do České republiky. Bylo to těžké říci, budu jenom francouzským občanem?

Host (Stanislav Gazdík):
Tak já si myslím, že i dnes se tak cítím, že pas nebo občanka, to je jenom papír. Důležité je, co člověk cítí, jaké má pocity. Já se cítím, můžu říct, že na jednu stránku věci se cítím strašně svobodný, protože se necítím ani jako Francouz a necítím se ani jako Čech, protože mám ještě slovenskou krev v sobě, protože rodiče byli Slováci. Takže jsem takový jakoby samostatný člověk s tím myšlením, samozřejmě, že administrativně mám tady velké problémy nebo míval jsem, když jsem cokoliv chtěl vyřídit, tak běžte tam, běžte tam, já ještě vedený jakoby důchodce, tak pro vás nemáme škatulku, přihrádku, nevíme, kam vás máme zařadit a tak dále, tak můžu říct, že jsem měl strašně velké problémy. Už jenom právě, když jsem si chtěl vlastně udělat tady zbrojní průkaz, tak mi řekli, protože tam byl jeden paragraf, který Francouzi nevěděli, jak se k tomu mají postavit a české úřady mi řekly, že prostě bez toho mi to nemůžou vydat. Já jsem říkal, není tam nějaká možnost to nějak ne obejít, ale jakoby abych to mohl? No, sloučení s českým občanem. A to jsem zrovna byl s mojí tehdejší jakoby přítelkyní a bavili jsme se, že protože byl jsem, že jo, jednou ženatý a jak jsem byl v legii, měl jsem Češku a pak nakonec jsme se rozešli a říkám, protože ona přišla domů od rodičů a říkala, že slyšela nebo se bavili, jestli uvažuje o svatbě a tak dále. Já jsem říkal, zapomeň na to, jsme si říkali, že do svatby nepůjde a tak dále. A asi po 14 dnech já říkám, a co říkáš na tu svatbu? A ona, co ses tak rychle rozmyslel? A já říkám, no, víš, já si myslím, že by to mohlo být jakoby správné. A pak jsem jí řekl na rovinu, že jde o to, že když se sloučím s českým občanem, tak vlastně ten paragraf vyskočí a já tím pádem můžu získat zbrojní průkaz. Takže teď si vlastně dělám z toho srandu, že jsem se oženil kvůli zbrojnímu pasu.

Moderátor (Václav Moravec):
Vy nakonec jste vlastně odešel po 15 letech z cizinecké legie, to jste musel nebo už jste cítil, že vám cizinecká legie a zaměstnání v cizinecké legii nic nenabízí?

Host (Stanislav Gazdík):
Bylo to, že jsem se dostal na samý vrchol a cítím, že jsem kreativní člověk. A kdybych, vlastně tam už jsem ty poslední 2,5 roku, jsem odešel proto, abych se připravil na ten civilní život. To znamená, že sepisoval jsem spisy pro svoji knihu, více jsem sportoval, uklidnil jsem se. Protože člověk když jsem byl v těch speciálních jednotkách, tak můžu říct, že jsem byl takový trošku robot. To i máma když jsem přijel, pocházím ze severní Moravy z městečka Orlové a máma když jsem šel do parku a vracel jsem se, tak mi říkala, koukala na mě z okna a říkala, ty nikomu nemusíš říkat, že jsi voják, ty pochoduješ na tom chodníku. A když mě viděla, právě když jsem už byl v té Aubáni, jakoby ke konci, tak mi říkala, ty jsi úplně jiný člověk. Že jsem se zklidnil, je to pravda, že ten dril a to všechno už tam jakoby nebylo tolik, tak ten organismus se prostě uvolní a člověk aniž by věděl, tak se trošku změní.

Moderátor (Václav Moravec):
Dodám, že vy za sebou máte 11 bojových misí v bývalé Jugoslávii, v Kongu, Kamerunu, střední Africe. Ta mise v Mitrovici byla ta nejtěžší?

Host (Stanislav Gazdík):
Každá mise byla těžká. Ale každá mise byla jinak směřovaná, jiné podnebí, jiné nasazení a tak dále. Ale co je nejhorší, je být v kontaktu čtyři měsíce s těmi agresivními lidmi, kteří jsou na jedné nebo na druhé straně, ale problém je v tom, že my jsme byli vždycky jakoby pingpongový míček mezi dvěma stranami a než oni si vyřeší problém, tak člověk vlastně schytává ty různé rány kameny a vším možným, střelbou a vlastně taky nemůže nijak zasahovat, protože to není jakoby nasazení to, že by tam vyčistil tu zónu. To je zamezit přístup jedné nebo druhé strany, to byla naše mise a prostě udělat všechno pro to, aby ta jedna nebo druhá strana přes ten most neprošla. Takže člověk jakoby čtyři měsíce s tímto pět minut allert, člověk když poslouchá, třeba měl walkmana a poslouchal nějakou hudbu, zvuk vědomí jakoby podobný píšťalce, tak už vstával, jestli se něco děje, prostě opravdu ve stresu to bylo.

Moderátor (Václav Moravec):
Změnil se v uplynulých 20 letech váš pohled na smrt?

Host (Stanislav Gazdík):
Já si myslím, že celou dobu mám stejný pohled.

Moderátor (Václav Moravec):
Ten byl jaký a je?

Host (Stanislav Gazdík):
Když přijde, tak přijde.

Moderátor (Václav Moravec):
A počítáte, kolik lidí, když vaší profesí byl sniper, kolik lidí jste zabil?

Host (Stanislav Gazdík):
Počítat, člověk jak se říká nepočítá, protože nevedu si statistiky z toho, abych potom si řekl, jak třeba při zápase basketballu, dal jsem 20 košů a mám z toho tolik bodů. Jsou to, si myslím, informace, které jsou hodně osobní a i z profesionálního hlediska, to znamená i třeba když se zeptáte doktora, kolik lidí mu umřelo pod jeho rukama, tak si myslím, že taky by to nebylo profesionální z jeho strany říct, aniž by to byla jeho chyba nebo cokoliv, že jo, že kolik jakoby lidí bylo. Člověk…

Moderátor (Václav Moravec):
Ale přece jenom ten lékař žije s tím, že nejdřív se mu snaží pomoci. Beze sporu sniper má asi jinak nastavenu tu úvahu, proč někoho zabíjí.

Host (Stanislav Gazdík):
Určitě, ale když to vezmeme z trošku širšího pohledu nebo nadhledu, tak vlastně i sniper pomáhá své jednotce nebo svému týmu k zastavení určité činnosti nebo, jo, takže vlastně ty faktory jsou podobné, akorát je tam jiná zbraň, jiný materiál, jiné prostředí, ale myslím si, že je to úplně sobě nechci říct podobné, ale směrově, nedělá to člověk, když to vezmu, žádný profesionální voják, krom že by udělal nějakou svoji osobní chybu, nezaleze někde do roští, nenamíří, nekoukne do toho dalekohledu a nevystřelí. Je to vždycky nějaká mise, i to rozhodnutí je vždycky kolikrát strašně sekundově napjaté, jo? Kolikrát se vám stane, že jsme třeba čtyři snipeři na jednom jakoby, na určitých pozicích a musíme vystřelit čtyři najednou, aby to vypadalo, že je to jednom jedna, jakoby jeden výstřel, který by zmátl ty lidi v tom údolí nebo někde a nešli třeba hned po našich pozicích a tak dále. Takže je to šílené napětí, ale člověk právě tím drilem a reálným tréninkem se dostává do takových situací, že prostě v tom terénu si musí poradit.

Moderátor (Václav Moravec):
Vy jste před pěti lety si založil firmu, která školí, říkám to správně, školíte lidi v rámci různých bezpečnostních služeb, policie, koho ještě?

Host (Stanislav Gazdík):
Armáda, bezpečnostní složky, civilní sektor a ostatní.

Moderátor (Václav Moravec):
Dá se říci, že člověk když pak opustí cizineckou legii, získá i větší nadhled a přemýšlí o některých těch konfliktních situacích, protože se pohybujete po celém světě v rámci krizových oblastí?

Host (Stanislav Gazdík):
To taky, ale myslím si, že dobrý instruktor nebo-li dobrý pedagog je vždycky po určitých, jak bych to řekl, situacích. To znamená byl v tom terénu, reagoval takto, dělal něco, udělal to třeba i špatně, ale pak se snažil ty chyby napravit a dělal to trošku jinak. To znamená, my když chodíme na různá školení, tak vlastně ukazujeme těm lidem nebo těm profesionálním agentům a tak dále, že pozor, můžete to dělat jednodušeji a budete mít větší úspěch nebo méně problémů po té akci. Takže vlastně rozšiřujeme jim obzor. Já třeba když jezdím, teď jsem byl nedávno v Polsku, cvičil jsem ochranku prezidenta, a to bylo úplně stejné. Mě se to vždycky líbí, když já někde přijde, mám, vlastně jsem nízkého vzrůstu a…

Moderátor (Václav Moravec):
A propos, kolik měříte?

Host (Stanislav Gazdík):
Metr 73.

Moderátor (Václav Moravec):
Jen jsem chtěl ještě také dodat, když jste mluvil o francouzském občanovi, kterým jste v důchodu, tak dodám, že jste se narodil v roce 1970, o to je to pikantnější, důchodce ročník 1970. Ale přerušil jsem historku o…

Host (Stanislav Gazdík):
Takže já ty výcviky, třeba ty semináře té sebeobrany, tak většinou lidé se kouknou na mě a řeknou, kde je instruktor, ten malý, to je instruktor? Ale při prvním kontaktu nebo tom nějakém technickém aspektu, tak hned ti lidé změní tu myšlenku, protože hned vidí, já cítím nebo vidím, ten člověk to umí, ten člověk má nějaké zkušenosti a to jde, i vyzařuje, máme vlastně tu nějakou auru toho, že prostě byl jsem tam, dělal jsem to. Říkám, hoši, bacha na to, dělejte to trošku jinak, abyste neměli ty problémy.

Moderátor (Václav Moravec):
Jaké mýty podle vás panují o cizinecké legii?

Host (Stanislav Gazdík):
Tak zaslechl jsem několik těch mýtů, že prostě jsou to vrazi, že to jsou žoldáci většinou, že jo, ale jak říkám nebo jak už jsme se o tom bavili, to jsou lidi, kteří o tom nic nevědí, nehledají ani nějaké informace ani se jim nedivím, máme hodně typů, teď třeba když školíme security, máme vlastně projekt z Evropské unie, je to zajímavá práce, ale mého kolegu, který školí komunikaci a vlastně psychologii, tak to je taky sebeobrana, co to je, militantní, já jsem antimilitantní, to znamená, že prostě on o tom nechce vůbec nic jakoby slyšet, ale já říkám, člověk, nejde o to, že když se učí sebeobranu, tak se chce učit prát. Já mám hodně lidí nebo hodně skupin lidí, kteří stačí příklad, jednou jsem byl na návštěvě u kamaráda, který je letecký technik, přišel jsem k němu, jsme se seznamovali, říkal: Stano, co děláš ty? Tak jsem mu ukázal pár věcí, že jo, to byla modřina tady, modřina tady, letecký technik sebeobrana, co to je? Když jsem přišel podruhé, tak se zamknul, že tam nejsme a šest měsíců na to byli někde v centru v Praze, že byli jakoby s partou slavit něco, vyšli ven, přepadli je dva Ukrajinci a ten mu už sahal jakoby do bundy, že mu krade peněženku a on aniž by chtěl, tak si připomněl to, co jsem mu já udělal, pak mi volal a říkal: Stano, dva prsty mi zachránily život.

Moderátor (Václav Moravec):
Takže použil…

Host (Stanislav Gazdík):
Použil jakoby nevědomě, ale s tím, že já jsem zastánce toho, že můj jakoby styl je trošku tvrdší, protože nepoužíváme hodně chráničů, ale jedeme jakoby tělo na tělo. První fáze je dobrá s tím, že to tělo se utuží a má jinou reakci při tom bolestivém úderu a další fáze je to, že prostě je to reálnější výcvik, že na ulici taky člověk nenosí chrániče, staví se k tomu trošku jinak a je to prostě, ty faktory jsou trošku jinačí.

Moderátor (Václav Moravec):
Když člověk absolvuje 11 misí v nejrůznějších koutech světa, stane se cyničtějším?

Host (Stanislav Gazdík):
Z určitého pohledu možná na určitou věc ano, ale pak si myslím, že to je všechno, jak je člověk vyrovnán, vyvážen, jaký má pohled na ty věci.

Moderátor (Václav Moravec):
Zklidnila vás cizinecká legie?

Host (Stanislav Gazdík):
Já jsem byl vždycky klidný člověk. Právě proto jsem si asi vybral i tu sniperskou práci i teď jsem klidný člověk. Sice když chodím někdy na golf a netrefím míček, tak se trošku jakoby na to nazlobím, ale to je jenom tím, že člověk to chtěl udělat dobře a mu to nevyšlo. Ale celkově jsem klidný člověk, i vyprovokovat mě je docela těžké, protože na to, co člověk má za sebou, by mohl udělat určité věci, ale k tomu třeba je další taková historka, že jednou jsme se hašteřili doma se ženou, s Janou a mě jakoby trošku bouchla a já říkám: Jé, to je domácí násilí. Ale se mi strašně líbila její reakce. Se na mě koukal, usmála se a řekla mi: Myslíš si, že by ti někdo věřil?

Moderátor (Václav Moravec):
Profesionál 15 let v legii, oběť domácího násilí. Pokud byste měl říct, vrátím-li se k úvodu našeho rozhovoru, kde jsme používali slovo rozhodnutí, kolik špatných rozhodnutí jste učinil?

Host (Stanislav Gazdík):
Já si myslí, že na ta špatná rozhodnutí člověk tak trošku zapomíná, že se k nim nevrací. Protože …

Moderátor (Václav Moravec):
I když můžou být poučením?

Host (Stanislav Gazdík):
No poučením bylo, tak jakoby to byl pozitivní, bylo to, že to jde člověk jakoby dál, ale já jsem zastáncem toho, že i mám takový, dá se říct, trošku takovou životní vizi, že využívám svoji minulost pro lepší budoucnost, ale žiji dneškem. To znamená to, co bylo, mě posílilo, ale nevracím se k tomu, to už bylo. I když se stalo, co se stalo. Já třeba, můj takový těžký šrám z legií, na ty jsem zapomněl, ale co mě mrzí, že v 92. mi zemřel táta a nemohl jsem domů ani na jeho pohřeb. A to mě jakoby trošku mrzí, ale na druhou jakoby stránku věci než jsme odjeli nebo než jsem odjel do legií, tak táta mi řekl dvě věci. Jsme se loučili, protože jsme, byl horník těžce nemocen, tak mi říkal: Synku, seš frajer, já bych na to neměl. A loučím se s tebou.

Moderátor (Václav Moravec):
Věděl, že to je navždy?

Host (Stanislav Gazdík):
Já si myslím, že už to věděl.

Moderátor (Václav Moravec):
V současnosti byste byl stíhán, kdybyste se vzdal zase francouzského občanství a byl občanem České republiky, byť po roce 2006 je to, tuším, už promlčené?

Host (Stanislav Gazdík):
Je to vlastně, ten paragraf je zrušen nebo-li předělán, ale s tím, že stále jakoby zájemci musí požádat prezidenta o svolení k službě v cizí armádě. Ale mě se docela líbí i situace, v jaké jsem dneska, takže…

Moderátor (Václav Moravec):
Francouzský občan se slovenskou krví, navíc Moravák, který používá su.

Host (Stanislav Gazdík):
Su.

Moderátor (Václav Moravec):
Říká Stanislav Gazdík, který byl 15 let v cizinecké legii. Děkuji, že jste byl hostem Rádia Impuls a těším se příště na shledanou.

Host (Stanislav Gazdík):
Děkuji za pozvání.

15.08.2011

VIDEO: Marián Hajdúch: Polovinu nemocných s rakovinou zachráníme

Vědec Marián Hajdúch z Laboratoře experimentální medicíny v Olomouci mluvil v rozhovoru pro Rádio Impuls o současném vědeckém bádání.
11.08.2011

VIDEO: Karel Strachota: Studenty hodně zajímá život v komunismu!

Karel Strachota z humanitární organizace Člověk v tísni mluvil v rozhovoru pro Rádio Impuls o výročí popravy Milady Horákové.
09.08.2011

VIDEO: Eva Klimovičová: Očistit své jméno je velmi těžké!

Eva Klimovičová čelila během působení Davida Ratha ve funkci ministra zdravotnictví podezření z braní úplatků. Svou vinu od začáku odmítá. I o tom mluvila v rozhovoru pro Rádio Impuls.
08.08.2011

VIDEO: František Šusta: Agresivita u zvířat se dá odnaučit

Specialista tréninku zvířat František Šusta mluvil v rozhovoru pro Rádio Impuls o výchově zvířat nebo o odnaučování zlozvyků.
04.08.2011

Tatiana Vilhelmová: Chybí autoři, kteří by dobře psali o současnosti!

Herečka Tatiana Vilhelmová mluvila v rozhovoru pro Rádio Impuls o letošních Letních shakespearovských slavnostech.
Impuls on-line
Český Impuls on-line

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace.