Petr Zuska v Impulsech Václava Moravce

Publikováno: 23.12.2008 18:20
Hostem u Václava Moravce na Rádiu Impuls byl tentokrát šéf baletu Národního divadla Petr Zuska.

Moderátor (Václav Moravec):
Tanec jako fenomén, tanec je poslední tři roky v širším povědomí veřejnosti spojený s televizní soutěží Star Dance, kterou vysílá Česká televize. Průvodce soutěží Marek Eben prozrazuje v rozhovoru pro Rádio Impuls, jak se vžívá do mnoha soutěžících, kteří už ve třech řadách populární soutěže Star Dance překonali ostych a začali tancovat:

Záznam Marka Ebena:
Cítím takové ty jistoty a nejistoty těch soutěžících a když vidím, že jde někdo na ten parket a vidím, že se opravdu bojí a že je hodně nejistý, tak já se začnu bát za něj. Docela se trápím tu minutu a půl a jenom se tak modlím, aby to nějak dopadlo, aby se tam někde nerozsypali úplně v těch krocích.

Moderátor (Václav Moravec):
Prozradil nedávno v Impulsech moderátor Marek Eben. Existuje však taneční umění, kterému se nedostává tolik pozornosti jako hvězdám ve Star Dance. Řeč je o baletu, moderním i klasickém. Nejen o tom bude řeč v následujících minutách, protože mé pozvání do dnešních Impulsů přijal choreograf, tanečník, ale především umělecký šéf baletu Národního divadla v Praze, Petr Zuska. Vítejte v Impulsech, hezký dobrý den.

Host (Petr Zuska):
Dobrý den.

Moderátor (Václav Moravec):
Cesta k baletu byla ve vašem případě poměrně dlouhá a strastiplná. Vy jste údajně uvažoval o profesi veterináře, bavila vás filozofie, závodně jste se věnoval také lehké atletice, hrál jste hokej, učitelka matematiky z vás chtěla mít architekta. Existuje něco, co na co jste šáhl, tak jste zničil, když jste byl mladý? Protože tento výčet vypadá, že jste veskrze renesanční osobností.

Host (Petr Zuska):
Ne, tak já bych to nebral takhle vážně. Toto všechno, co jste vyjmenoval, to je z 80 procent, to byly takové dětské sny, které v podstatě se nezakládaly na ničem podstatném nebo na ničem skutečně odpovědném. To tak občas dítě plácne, co chce všechno být, kromě toho jsem chtěl být ještě parašutista a automechanik, až k montování nemám vůbec žádný vztah a tak dále a tak dále. Je fakt, že to formování té osobnosti, jak se říká, nebo respektive toho, kdy člověk si začne nějak tak jako uvědomovat sám sebe a to, co v životě chce, nějak začalo probíhat na gymplu u mě a tehdy jsem začal koketovat s divadlem, posléze s pantomimou a přesto jsem se vlastně dostal k tancování a posléze k baletu, takže pak jsem zjistil, že už vlastně ani divadlo nedělám, ani pantomimu nedělá a byl ze mě profesionální tanečník. Takhle se to dá v krátkosti popsat.

Moderátor (Václav Moravec):
To i ta architektura byla opravdu jenom střípkem z té dětské nebo středoškolské mozaiky?

Host (Petr Zuska):
No to byl takový sen naší matikářky, protože já jsem na matiku byl hloupý samozřejmě, aritmetika mě nebavila, ty čísla mi neříkaly nic a tak s trojkami jsem prolejzal ten gympl v rámci matematiky, ale ve čtvrťáku nebo ve třeťáku jsme měli deskriptivní geometrii, která je hodně o představivosti a o průniku různých těles, rovin a tak dále, z kterých se potom počítá obsah. Doufám, že to říkám správně, jestli si to pamatuji po těch letech. No a tam se vlastně provádí vždycky dva výpočty. Nejdřív výpočet toho, jak vlastně ten průnik těch dvou těles vypadá a potom výpočet samotného toho obsahu nebo objemu, podle toho, co to je. A já jsem byl vždycky nejrychlejší a vždycky jsem to měl správně, protože já jsem tu první část vynechal. Já jsem ji nemusel počítat, protože jsem to viděl. Takže tam spíš byla nějaká jakoby imaginace nebo určitá prostorová představivost, kterou jsem měl a která mě v tomto případě, v té matematice, v této deskriptivní geometrii pomohla a naše matikářka tehdy jako říkala, že je to taková škoda, že se budu věnovat tomu umění, že bych měl jít na architekturu a to, no.

Moderátor (Václav Moravec):
Z kolika procent a propos, Petře, je vlastně choreografie o deskriptivní geometrii a představivosti, práce s prostorem a pohybu člověka v prostoru?

Host (Petr Zuska):
No samozřejmě, že je to podstatné hledisko. Ono těch aspektů na tu choreografii působí hrozně moc, nedá se to přesně jako specifikovat, na kolik procent je to tohle, na kolik procent je to cítění hudby, na kolik procent je to nějaký vnitřní prožitek. To jsou prostě takové nepojmenovatelné věci, které naštěstí jsou nepojmenovatelné jako celé umění je nepojmenovatelné. Ale samozřejmě, že ta práce s prostorem je podstatná a ta představivost je ještě podstatnější, protože myslím, nevím, jak to dělají jiní choreografové, ale já většinou když poslouchám hudbu a snažím se, není to, snažím se na to nějak připravit, na tu zkoušku, konkrétně už s těmi tanečníky na tom sále, tak vlastně mi před očima běží nějaký film, který není ani tak jako přímo o těch konkrétních krocích, ale prostě vidím ten prostor s těmi tanečníky, vidím, co se tam zhruba děje, ta struktura celá se mi tvoří jako před očima a často se mi tvoří i docela do velkých detailů třeba v rámci světel. Takže pár mých choreografií vlastně vzniklo na nějakém světelném nápadu, který se mi zrodil v hlavě a potom člověk prostě to začne rozvíjet a potom nastoupí racio, aby to mělo nějakou hlavu, patu, že jo, aby to nebyla jenom nějaká vaše, váš nějaký výmysl, který na ty diváky, který nebude respektovat ty divadelní zákony a ti diváci si z toho nic neodnesou. Takže potom je spousta dalších věcí, které člověk, jak musí tu svoji vizi nebo tu imaginaci jako protlačit skrz. No ale samozřejmě, že to ta představivost je asi jako jedna z nejpodstatnějších v této práci, to máte určitě pravdu, no.

Moderátor (Václav Moravec):
Teď udělám jistý střih: Dnes už bývalý ředitel Národního divadla Daniel Dvořák vám dal nabídku, abyste se stal uměleckým šéfem baletu Národního divadla a vystřídal Vlastimila Harapese. Vy jste dlouho váhal a k přijetí nabídky vás například přemlouval i někdejší šéf Pražského komorního baletu Pavel Šmok. Kdo nebo co sehrálo tu zásadní roli, že jste dlouho odmítal šéfovat i Pražskému komornímu baletu a nakonec jste vzal nabídku šéfa uměleckého baletu Národního divadla?

Host (Petr Zuska):
No, nevím, těch věcí bylo hrozně moc, které na mě působily. Já jsem, je pravda, že jsem Pavlovi Šmokovi několikrát odmítl to, když mi nabízel, abych po něm převzal Pražský komorní balet. Já jsem si toho velmi vážil, této nabídky od něj a vážím si jí dodneška, ale prostě tehdy jsem cítil, že chci ještě tancovat, taky jsem tancoval venku, takže jsem nebyl tady, nechtěl jsem se ještě vracet a tak dále a tak dále a Pavel Šmok to trpělivě snášel, tyto moje důvody a vždycky mi řekl, no, tak já to ještě nějakou chvilku vydržím a uvidíme. No a potom přišla tahle nabídka od Daniela Dvořáka a samozřejmě, že moje první stanovisko nebo můj první pocit byl vlastně taky negativní, nechtěl jsem se ještě vracet zpátky, byl jsem tehdy v Kanadě, jsem žil v Montrealu, jsem tancoval v La Grande Ballet Canadian a takže hlavně jsem nikdy neměl šéfovský ambice. Nikdy jsem neuvažoval o tom, že budu šéf. Ale ono většinou v životě se stanou věci, které vůbec neplánujete. Takže, nicméně…

Moderátor (Václav Moravec):
Proč jste o tom neuvažoval? O tom jste neuvažoval proto, že jste introvert, že jste měl pocit, že nebudete schopen řídit lidi nebo z jakých důvodů?

Host (Petr Zuska):
Nějak mi to nepřišlo na mysl, já jsem si to nějak nezdůvodňoval. Prostě jako to, že jednou třeba budu šéfovat, samozřejmě u tanečníka, který choreografuje, že jo, u choreografa, je tam velká možnost toho, ale já jsem s tímto nikdy nijak neoperoval, já jsem spíš staral o to, co tancuji a kde choreografuji a co choreografuji a tak a toto mi nikdy, tím jsem se opravdu nikdy nezabýval. No a když přišla tato nabídka, tak jak jsem řekl, zprvu to bylo negativní, ale potom jsem to začal tak jako rozebírat a něco mě na tom začalo vzrušovat. Možná taky proto, že vlastně s baletem Národního divadla jsem měl jakoby profesně daleko užší vztah než s Pražským komorním baletem, protože jsem tam strávil dvakrát tolik víc času předtím jako tanečník. Takže určitě jako to bylo do určité míry jakoby divadlo, které bylo nejvíc mě pod kůží, moji kolegové a tak dále, ten styl práce. No a protože jsem nevěděl a nemohl jsem se rozhodnout, že jo, dělat velké rozhodnutí je vždycky těžká věc, tak jsem začal volat různým lidem, kteří pro mě něco znamenali a kteří nějakým způsobem, jejichž názoru jsem si vážil a byl to i Jirka Kilián, který, na to si pamatuji, na ten telefonát, tomu jsem teda volal já a on mi řekl, no jo, už jsem to slyšel, člověče, no, no co máš dělat, no hele, máš rád bolesti hlavy? A já jsem řekl – ne. No tak to neber. Tak to byla například jeho rada, že jo, absolutně typická, jeho způsob humoru.

Moderátor (Václav Moravec):
A Pavel Šmok?

Host (Petr Zuska):
No a Pavel Šmok mi zavolal sám, což jsem byl hrozně překvapený a trošku jsem měl výčitky svědomí, protože jsem mu během let několikrát to šéfování v tom Pražském komorním baletu odmítl a tak jsem měl trošku výčitky svědomí z toho, že on se teď dozvěděl z médií a to, že budu teda šéfem baletu Národního divadla nebo že jsem teda dal to svoje jméno jakoby k tomu, že se, může být použito jakoby potenciální šéf další a ten, jeho reakce byla neskutečná, protože mi řekl, ať na to zapomenu, na to, že jsem mu odmítl Pražský komorní balet, ať se tím vůbec nezaobírám a ať nedělám stejnou chybu jako před lety udělal on s Pavlem Ogounem, kdy měli nabídku jít šéfovat do Santa Oper v Drážďanech a oni chtěli mít ten svůj malý souborek tady, balet Praha, tak se na to, tak tam nešli a že, a Pavel Šmok říkal, že je mu to líto vlastně dodneška, ať nedělám stejnou chybu a že to…

Moderátor (Václav Moravec):
Navážu-li na slova Jiřího Kiliána, bolela vás hlava? Patří to k funkci uměleckého šéfa baletu Národního divadla, že člověka bolí hlava?

Host (Petr Zuska):
No já jsem na bolesti hlavy nikdy moc netrpěl, takže hlava mě nebolela, spíš mě bolela duše občas a to rozhodně víc.

Moderátor (Václav Moravec):
A to bylo na začátku, protože při nástupu do té pozice šéfa baletu Národního divadla jste čelil vlně kritiky, v mnoha případech šlo o kritiku osobní. Dočítal jste se a doslýchal o sobě různé věci a to přesto, že jste získal dvě ceny Thalie, že jste byl součástí baletu Národního divadla, tudíž nepřicházel jste do cizího prostředí. Vytýkali vám to, že nejdete klasickou českou cestou, že nejste absolventem konzervatoře. S odstupem času, zanechala tato éra, to byl, tuším, červenec roku 2002, bavíme se o červenci roku 2002, zásadní šrám ve vás nebo je to zacelené, vše zapomenuto?

Host (Petr Zuska):
Už mi i stehy vyndali, je to v pohodě.

Moderátor (Václav Moravec):
Rychle se hojíte.

Host (Petr Zuska):
Já samozřejmě nevím, určitě jsou věci, které člověka potkávají, ať pozitivní nebo negativní během celého života a nějakou zkušenost a nějakou determinaci tím si určitě člověk jako na těch zádech nese dál, ale to je spíš otázka pro psychoanalytika nebo pro někoho takového nebo pro psychologa. Já si myslím, že jsem toto překonal, toto období, i když rozhodně lehké nebylo, nebylo příjemné, ale vlastně zpětně když na to vzpomínám, tak byla spousta i radostných věcí, takže už se tím nějak nezaobírám a jestli to ve mně zanechalo nějaký šrám, tak spíš než šrám bych řekl, že to je, vůbec jako šéfování je disciplína, kde se o lidech člověk naučí strašně moc a mě to baví i docela, protože se tím pádem člověk učí i hodně o sobě, no.

Moderátor (Václav Moravec):
Co jste se o sobě dozvěděl? Za těch sedm let?

Host (Petr Zuska):
No, tak to by bylo hodně věcí, kdybych tady o tom mluvil a hlavně už bych byl hodně otevřený a myslím, že to je moje osobní věc. ale samozřejmě jsou věci, které člověk tak jako začne, jak je postaven před situace mezi těmi lidmi, kdy je potřeba rozhodnout, je potřeba někdy říct ne, což mi dodneška vlastně dělá problém, protože já strašně nemám rád konflikty a za tu dobu se člověk učí vlastně, učí se říkat ne a takovou zásadní věc, kterou jsem se naučil za celou tu dobu, je vlastně to, když člověk se bojí nějakého nepříjemného rozhovoru nebo nepříjemné situace, tak je lepší do toho, jak se říká šlápnout rovnou a vlastně jakoby vykašlat se na všechny jako vedlejší efekty, které v tu chvíli to může mít a udělat to, než se snažit to halit do nějakých jakoby bezbolestných fáčů a obcházet to, protože ono se to stejně vždycky vrátí zpátky. Tak to je taková jako věc, kterou si myslím, že jsem se naučil. Ale ono to je takový never ending proces jako bych řekl, člověk se vlastně učí celý život a to šéfování nikdy není o tom, že máte čistý stůl, ať už jako konkrétně řečeno nebo obrazně řečeno, prostě je to pořád proces jako, nikde to jakoby nekončí, no.

Moderátor (Václav Moravec):
Každý šéf má také svého šéfa, i umělecký šéf národního, tedy baletu Národního divadla Petr Zuska, který je hostem dnešních Impulsů, má šéfa, tím je Ondřej Černý, ředitel Národního divadla v Praze. Když byl hostem tady v létě, tak odpovídal na otázku, nad čím především přemýšlí, když ráno co ráno vstupuje do budovy Národního divadla:

Záznam Ondřeje Černého:
Z 90 procent přemýšlím nad tím, co mě ten den čeká v praktickém manažerském životě. Samozřejmě, že občas nastane ten okamžik, kdy se v mě objeví celá ta tradice a ten fakt toho, že vstupuji do Zlaté kapličky. Naštěstí do ní vstupuji zadem služebním vchodem, takže ta myšlenka mě nemůže nějakým způsobem paralyzovat, protože se domnívám, že člověk si v té práci má býti vědom toho, jaké divadlo řídí, ale to vědomí má být spíš podprahové, aby ho nějakým způsobem neomezovalo.

Moderátor (Václav Moravec):
Slova ředitele Národního divadla v Praze Ondřeje Černého, když byl hostem Impulsů. Umělecký šéf baletu Národního divadla Petr Zuska, který je hostem dnešních Impulsů, v mnoha rozhovorech mluví o postavení tanečníků, viz. Lidové noviny z 18. dubna roku 2008, teď následuje citát: Pořád musím řešit nehorázně nízké platy. Sice berou stejné peníze, rozumějme tanečníci, jako činoherci, ale na rozdíl od nich si nemohou přivydělat filmem nebo dabingem a jejich kariéra brzy končí, konec citátu. Proč se vám po těch necelých sedmi letech, co šéfujete baletu Národního divadla, nepodařilo s tím problémem výrazněji hnout? To znamená, stále řešíte to zásadní téma – mizerné platy.

Host (Petr Zuska):
Mě se s ním podařilo hnout díky i Danielu Dvořákovi, řediteli, který, jako mému prvnímu řediteli v Národním divadle, který na to velmi slyšel a musím říct, že Ondřej Černý si tu problematiku uvědomuje taky, takže v podstatě mě se podařilo v rámci divadla jakoby ty platy nějakým způsobem aspoň trošičku jako to taneční umění zohlednit. Ale samozřejmě je to jenom lokální záležitost a není to systémové řešení toho problému. A systémové řešení toho problému je nutné řešit prostě na úrovni ani ne Ministerstva kultury, ale na úrovni Ministerstva práce a sociálních věcí a hlavně na úrovni Parlamentu, kdy je potřeba, aby prostě si mnoho lidí, kteří často o divadle a natož o baletu nemají páru, aby si uvědomili, že taneční umění nese v sobě tolik specifik, že prostě musí být diferencovaně finančně hodnoceno od činohry, opery, orchestru a to při vší úctě ke všem, k herců a k operním zpěvákům a k orchestrálním hráčům. To není vůbec o tom, že bych snižoval jejich umělecké kvality nebo že bych si myslel, že balet je víc. Balet je ale tak specifický, že prostě ať už v rámci krátkosti kariéry, omezené časově velmi, tak vlastně nasazení fyzického srovnatelné s vrcholovým sportem až po vlastně tu celkovou denní přípravu, kdy vlastně na každé představení, i když běží normálně na repertoáru, se prostě tvrdě zkouší a ti tanečníci zkouší do půl šesté, ráno je trénink, potom celý den zkouší, mají tak půlhodiny na oběd a prostě makaj a dřou a nemají čas vlastně na to si přivydělat někde bokem. Takže je tady ta omezenost i časová v rámci toho dne, nejenom v rámci té celé kariéry a prostě a tak dále a tak dále…

Moderátor (Václav Moravec):
Je to, Petře, že vstupuji do vaší řeči, je to ryze český problém nebo to je obecně problém postavení tanečníků, členů baletních souborů, prestižních baletních souborů i ve světě?

Host (Petr Zuska):
Takhle, nebudu tady říkat, že všude ve světě jsou tanečníci boháči, není to pravda. Pokud jste v nějakém souboru zaměstnán třeba jako sólista, tak máte samozřejmě jako daleko větší plat, než je průměr toho státu, teď myslím třeba Německo nebo Kanada, ale není to o tom, že tanečníci mají nějaké horentní sumy berou. Když pominu Německo, Kanadu, Francii a tyto státy, ale vezmu třeba státy postkomunistické, jako například Maďarsko nebo Polsko a to je na tom to nejsmutnější, protože to ukazuje na to, jak vlastně u nás, ač si říkáme kulturní stát, tak vlastně jak do té kultury jde vlastně minimum těch financí, tam ti tanečníci berou téměř dvakrát tolik než moji.

Moderátor (Václav Moravec):
A setkáváte se často s politiky, když vy říkáte, že to je problém, který se asi podařilo vyřešit v rámci Národního divadla, nicméně se ho nepodařilo vyřešit v širších souvislostech v České republice, tak že by vám politici možná mezi řádky řekli, prosím vás, co chcete, je to málo voličů, je to opravdu tak okrajová skupina, jako jsou tanečníci, členové baletů, že nás to vůbec nezajímá?

Host (Petr Zuska):
No podívejte se, skutečně ten problém vyžaduje systémové řešení, ale jednak já a jednak spousta mých kolegů ředitelů a šéfů jiných institucí jako našeho oboru se už několik let vlastně, aspoň co já to vnímám od toho roku 2002, kdy jsem se vrátil zpátky a, jsme byli na Ministerstvu kultury, psali jsme dopisy na Ministerstvo kultury, na Ministerstvo práce a sociálních věcí. Samozřejmě, že to nebylo řešení rychlé, v podstatě to nebylo řešení vůbec, ale jakoby od některých těch politiků, náměstků a tak dále jsem cítil nebo moji kolegové cítili, že možná svítá nějaká naděje. No a v momentě, kdy začala svítat nějaká naděje, že někdo si skutečně uvědomil z těch náměstků nebo politiků, že je to teda problém, který by se mohl řešit a vlastně ten rozpočet té kultury se o tolik nezvýšil, protože těch profesionálních tanečníků ve státních nebo městských divadlech nás všech tady v České republice je asi 350 nebo 400 jo, takže to se rovná jako účetní chybě, jo, kdyby se jim pomohlo. Nicméně samozřejmě se to musí nějak projednat. Ale v momentě, kdy začalo svítat a kdy už si toho někdo začal všímat a říkal ano, to je pravda, nechte mě to projednat s dalšími a tak dále, tak bum a změnila se vláda a můžete začít od nuly, že jo, protože tam nezbude kámen na kameni na těch ministerstvech a, však vy to znáte určitě nejlíp.

Moderátor (Václav Moravec):
Konstatuje Petr Zuska, umělecký šéf baletu Národního divadla, který byl hostem dnešních Impulsů. Děkuji, že jste přijal mé pozvání a věřím, že se v Rádiu Impuls nesetkáváme naposledy. Díky a na shledanou.

Host (Petr Zuska):
Děkuji taky, na shledanou.

06.01.2009

Martin Roman

Předseda představenstva ČEZ Martin Roman mluvil v rozhovoru pro Rádio Impuls o cenách elektřiny i o finanční krizi.
05.01.2009

Alexandr Vondra

Vicepremiér pro evropské záležitosti Alexandr Vondra mluvil v rozhovoru pro Rádio Impuls hlavně o snižování dodávek plynu z Ruska.
30.12.2008

Tomáš Berdych v Impulsech Václava Moravce

Nejlepší český tenista Tomáš Berdych mluvil v rozhovoru pro Rádio Impuls o velkých turnajích i o svých snech.
29.12.2008

Eva Pilarová v Impulsech Václava Moravce

Zpěvačka Eva Pilarová vzpomínala v rozhovoru pro Rádio Impuls na své začátky.
24.12.2008

Václav Malý, biskup

Hostem štědrovečerních Impulsů Václava Moravce byl biskup Václav Malý. Jak prožívá Vánoce? Přečtěte si přepis rozhovoru nebo si jej poslechněte v mp3.
Impuls on-line
Český Impuls on-line

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace.