Jiří Kolbaba

Publikováno: 19.04.2007 18:20
Václav Moravec si tentokrát pozval cestovatele Jiřího Kolbabu. Jirka už procestoval více než 100 zemí celého světa.


Václav Moravec, moderátor: Ač už procestoval 126 zemí celého světa, stále má další cestovatelské sny a plány. Řeč je o cestovateli Jiřím Kolbabovi. A jaké bývají cestovatelské sny, necestovatelů, ptali jsme se ve zlínských ulicích:
Někdy bych se chtěla podívat na Island, do Norska, do Švédska...Do Karibiku, protože mám rád bílé pláže...Nikam, protože vím, že na to nikdy mít nebudu.
Zaznamenali jsme několik názorů v ulicích Zlína. Nejen o cestování bude následujících dvacet jejichž hostem je právě cestovatel Jiří Kolbaba.

Vítej v Impulsu i když jsi téměř domácí.
Jirka Kolbaba, cestovatel: Ahoj, jsem tomu rád.

Předpokládám správně, že když někdo procestuje téměř 130 zemí na pěti kontinentech modré planety, že už se mu hůř plní jeho cestovatelské sny?
To by byla velká škoda. Myslím si, že před sebou mám ještě desítky let cestování, podívejme se třeba na pana Zikmunda, který stále cestuje, pana Stingla a jsou to muži, kteří mají o 25 či 35 let víc než mám já, takže pokud mi bude sloužit zdraví, tak mohu stále cestovat. Zeměkoule je nesmírně obsažná a zemí je daleko víc než ty, které se  mi podařilo navštívit. Mám víc plánů než na začátku kariéry, protože teď svět vidím globálněji a vidím mu trochu pod pokličku. Mám těch snů ještě víc.
Když se dá člověk na cestování, je to plánované? Kam se vydávat, do jakých zemí, v jakém pořadí, nebo je to spíš náhodné?
Nevím, jak to mají ostatní, ale já se vyžívám v té svobodě. Baví mě nahodilá nejistota, velké změny a výzvy. Jsou mnohé cesty, které chystám roky dopředu.
Jako například?
Chtěl bych jet autem na Olympiádu do Pekingu a sním o tom dva roky. Podnikám nějaké organizační kroky, protože dostat se autem do Číny je docela problém. Další dlouhodobý projekt je expedice , autem z Kapského města zpátky do Prahy.
A které cesty jsou ty těkavé, rychlé, svobodné?
Já už jsem se posunul do takové roviny, že mě denně oslovují různá periodika a instituce a posílají mne do zahraničí za prací. Sbírám obrazový a textový materiál a ten pak zpracovávám. To se děje opravdu ze den na den. Mám připraveno několik pasů, všechno mám na svém místě a jsem schopen se sbalit během několika minut, dojet do Ruzyně na letiště a druhý den být na druhém konci světa. To už se stalo mnohokrát.
20. března 2007 jsi na internetových stránkách deníku Blesk konstatoval: „Mým snem je navštívit, poznat a pochopit další země, vzdálené kultury a přátelské domorodce“. U které země, její kultury a místních domorodců máš mnoho otazníků, které čekají na zodpovězení?
Tak to je primárně tady. Nerozumím tomu, co se tu děje. Nerozumím politice, ale nechci do ní zabrousit, to je tvoje pole (smích). Ale nerozumím mnohému. Pak nemohu pochopit ani to, co vidím ve světě, v dalekých a cizích, často velmi exotických kulturách. Mám blízko k Hinduistům i Budhistům, ale zdaleka nejde všechno pochopit, mám mnoho rezerv. Muslimům nerozumím, ačkoliv je mám rád. Já vím, že jsou spojováni s teroristickými akcemi ve světě, ale já mezi nimi prožívám  úžasné chvíle života. Nemám s nimi nejmenší problém ani konflikt a chtěl bych ještě mnohé pochopit. Nemám tolik času, přečíst si třeba Korán. Ale nejsou jen duchovní záležitosti, týkající se náboženství, ale i různé mechanismy organizace společnosti. Stále do toho nevidím, jen se těchto věcí dotýkám a to s velkou úctou.

Když se podívám na tvé cestovatelské začátky, tak pokud se nemýlím, tak jsi před rokem 1989 cestoval pouze po Evropě a byl jsi i v Mongolsku, ale na delší výpravy a jsi se vydal po roce ´89. V rozhovoru pro deníky Bohemia z 10. února říkáš, že první cesty vedly do Mexika, Tuniska a Indonésie. Šlo o náhodné volby těchto tří zemí nebo v tom bylo něco hlubšího?
V mém životě hrají náhody velkou roli. Začátkem 90.let jsem intenzivně podnikal v oblasti reklamy a marketingu. Navštívil jsem známou v cestovní agentuře a chtěl jsem nějaký výlet do hor tady u nás a ona mi řekla, Jirko, pojedeš do Mexika. Tak jsem jel. Vůbec nic jsem si nedovedl představit, měl jsem obavy, nebyl jsem jazykově vybaven a měl jsem docela strach.

Tys uměl jen rusky?
Uměl jsem slušně německy a rusky, ale neuměl jsem anglicky. Ale rozhodl jsem se a jel. Právě takové impulsy jsou v životě důležité.

Co bylo impulsem u Tunisu a u Indonésie?
Tunisko bylo velmi náhodné, byl jsem tam s cestovkou. V Mexiku jsem byl s přáteli a Indonésie, to bylo velmi zvláštní, to jsem dostal jako zakázku. Dělal jsem v marketingové agentuře a dostal jsem zakázku od cestovní kanceláře, která prodávala právě Indonésii a Bali a poslala mě tam. To bylo v roce 1994 a od té doby si budjuji ten nádherný vztah plný lásky k Indonésii, jejímu lidu a všemu, co je s tím spojeno.

Po Indonésii se to zlomilo? To jsi se z člověka v marketingu stal cestovatelem profesionálem?
To jsi přesně trefil. Najednou jsem pochopil, že není důležité mít velká auta, hodně peněz, budovat firmu a mít hodně zaměstnanců. Předtím jsem chtěl mít prosklené agenturní budovy jako v amerických filmech a najednou jsem pochopil, že je potřeba žít jinak, víc duchovně, nehromadit majetek a možná i pomáhat lidem, kteří to potřebují.

Laikům se může jevit, že pokud někdo cestuje, tak je bohatý. Můžeme tě považovat za finančně bohatého člověka?
Bylo by to milé a nestyděl bych se za to. Já se cítím opravdu nesmírně bohatý, co se týká mého života. Můj život je neuvěřitelně bohatý a sám jsem překvapen, čím jsem se zasloužil, že takový život mohu mít. Není to o penězích. Naučil jsem se cestovat velmi levně a proto dělám i pořady pro veřejnost, kde vysvětluji, jak se dá levně cestovat. Ustoupíte od zvyklostí a od standartů a pak je cestování opravdu velmi levné. A také jsem už mnoho let zván institucemi celého světa a pak mám celou cestu zaplacenou. Rada všem, kteří by rádi cestovali je - snažte se nějak prosadit a budete cestovat za peníze jiných, to baví dvojnásob.

Když jsme se několika náhodně oslovených lidí ve Zlíně ptali kam rádi jezdí a po kterých krajích rádi cestují, dočkali jsme se i těchto odpovědí:
My rádi jezdíme na Slovensko do Vrátnej Doliny, tam jezdíme skoro každý rok a jsme tam maximálně spokojeni.– Nejradši po České republice, protože je tady hodně míst, které nestihneme nikdy poznat. – Památky, jakékoli, hlavně staré antické, takže Itálie.“
dozvěděli jsme se od několika lidí oslovených ve zlínských ulicích.

Cestovatel Jiří Kolbaba, host dnešních Impulsů, některé z těch bezmála 130 zemí, které procestoval, navštívil opakovaně. Dočetl jsem se, že Mexiko například třikrát a co do počtu vede Indonésie a indonéský ostrov Bali, který jsi navštívil jedenáctkrát. Co především rozhoduje o tom, kolikrát se kam vracíš?
Chci se vyjádřít k tomu, co povídali ve Zlíně. I já jako cestovatel, který křižuje planetu jsem unešen z naší republiky. Je tady stále co objevovat. Do oblastí se vracím, protože mne to tam vnitřně táhne, cítím se jako Balijec. Mám i balijské jméno, Agung. Je posvátná hinduistická hora Gunung Api Agung, je to dominantní hora ostrova Bali i všech místních Hinduistů. Já na tu horu vystoupil a od té doby mi říkají Agung. Poslední sms z Bali mi přišla včera od přítele Sukiho.

Kdy na Bali pojedeš po dvanácté?
Chystám se tam na podzim fotografovat. Byl jsem několikrát v sultanátu Omán za prací. Také v Mexiku i v Americe. Opakovaně jezdím i do Austrálie a Pacifiku po stopách Jamese Cooka.

Tvůj velký vzor. V mnoha rozhovorech musí padnout James Cook.
Přesně tak. Je to můj velký vzor a obdivuji ho. Chtěl bych o něm pro českou veřejnost připravit pořad. Je to člověk, který se z nízkých stavů dostal nesmírně vysoko. Je to velký příklad objevitele, nikoliv dobyvatele.

Znovu budu citovat tvoje slova: „Jsem cestovatel, který vnímá místní kulturu jako soubor symbolů charakterizující určitou společnost a regionální oblast.“ Která ze zmiňovaných místních kultur pro tebe byla zatím jednou z nejvíce fascinujících?
Jsou to Hinduisté a Budhisté. V obou kulturách se cítím velmi dobře a myslím, že i my Evropané z těchto kultur můžeme čerpat pro náš duchovní život i hodnotový žebříček.  Je tam mnoho kladných hodnot o kterých čteme, mluvíme o lásce , přátelství a věrnosti k člověku, přírodě i zvířatům. Myslím, že nám, Evropanům toto chybí. Honíme se za hmotnými statky.

Když zabloudíme do lokálních sfér, jaké jsou tam kultury?
V Africe nacházím odevzdané kultury, velmi propojené s naší euroamerickou kulturou, nebo kultury velmi vzdálené naší civilizaci. Ty jsou založené na nehezkých věcech. Za řekou Omo v Etiopii je to hodně o hrubosti, násilí, zbraních, kmenových válkách, krádežích, alkoholu a drogách. Tam bych si moc příkladů nebral. Obecně mám rád ostrovy, podařilo se mi jich navštívit kolem 200. Když nějakou dobu žiji s domorodci v jejich společenství tak se mi to líbí. Tam je to o pomoci a o vcítění. Lidé to vyzařují očima, stále se smějí, stále ti pomáhají a je ti tam nesmírně dobře. Pak ale bohužel přijedeš sem a když se na někoho usměješ, tak ti řekně, co si to dovoluješ.

A jsme u kultury, které nerozumíš a je málo pochopitelná, tedy o místních domorodcích, obývajících Čechy, Moravu a Slezsko. Ke každé kultuře patří i rituály. Pokud si promítneš těch 130 zemí, nad kterými rituály jsi, nejen obrazně, kroutil hlavou?
V jihozápadní Etiopii, v severní Keni žijí kmeny, které si do těla řežou zářezy, do nich vtírají popel aby se rána zanítila a jizva byla plastická. Ženy v pubertě si vyrazí zuby, rozříznou ret a do něj vkládají destičku 20cm v průměru, do uší destičku devíticentimetrovou. To jsou velmi zvláštní etnika a člověk kroutí hlavou, jak někdo něco takového může dělat pro zkrášlení.

To jsem viděl v dokumentu BBC a prý kdo má větší ret, ten je obdivovanější.
To je pravda. Byl jsem tam dvakrát a zažil neuvěřitelné věci. Ráno kvůli mně podřízli kozla a dali mi pít horkou krev, já to odmítl, kozla upekli a než si dáš k ústům, tak ti maso ukradne z ruky orel. To jsou věci, které mnozí znají z filmů a já je zažil na vlastní kůži.

V rozhovorech dáváš cestovatelskou radu: „Neznáme-li místní jazyk a náš partner neumí jiný jazyk než ten svůj, pak je nejlepší, aby každý hovořil ve své mateřštině. Tehdy zapojíme emoce a za nás hovoří mimika a pohyby těla.“ U kterých kultur je zapojení emocí do mateřského jazyka největší či nejsilnější? Který jazyk hodně využívá emoce?
Je to všude. Ze 70% za nás hovoří naše tělo a ne naše slova. Neverbální projev je úžasný fenomén a funguje. To vědí lidé z minulosti, váleční letci sestřelení na nepřátelském území. i když neznali jazyk, museli se domluvit.

I neverbální komunikace ale může způsobit nedorozumění. V různých kulturách má jiné významy.
Přesně tak. Pohyby těla, kroucení prstů, to všechno může mít různé významy. Je optimální znát místní jazyky, učme se je. Já nejsem dobrý příklad a nejsem lingvisticky nadán, ale když jazyk neznáme, tak je neverbální komunikace pomůcka všech cestovatelů. V Etiopii je 82 etnik s asi osmdesáti jazyky, v Indonésii je 400 jazyků, na Sumatře, na Sulavezi i když znáte indonézsky, tak si centrálním jazykem země nepomůžete.

Když někam cestuješ, jak se na cestu připravuješ? Učíš se základní slova? V čem příprava spočívá?
Ne vždy mám tolik času kolik bych si přál. Doma i na cestách jsem neustále obložen knihami, učím se, studuji i když mám v autě červenou. Potřebuji stále nové informace a zdrojů je hodně. Čerpám z knih, internetu i od jiných cestovatelů. Co se týká jazyků, nikdy na to nemám dost času, ale chodím do jazykových kursů.

Ty jsi viceprezidentem Českého klubu cestovatelů. Dovol možná poťouchlou otázku. Kolik má Česká republika cestovatelů?
Těžko říct. Kdo je cestovatel? Možná je to nejdřív turista a pak teprve cestovatel. Já už to dělám opravdu profesně, strávím tak 9 měsíců v roce na cestách, tak už asi cestovatel jsem. Sdružených cestovatelů je několik set, přesné číslo nevím. Je i mnoho cestovatelů, kteří se nedruží , ale třeba se scházejí na různých cestovatelských setkáních. Například Klub Hanzelky a Zikmunda má 20.ročník setkání.

Když se sejdete, o čem se bavíte?
Většinou je hovor protknut pokorou a zdvořilostí. Snažíme se vzájemně obohatit informacemi, promítáme si obrázky a vzájemně se inspirujeme. Cestovatelé jsou různých věkových kategiríí, pan Zikmund, pan Stingl, mladí cestovatelé, kteří začínají a učí se od nás. Je úžasné, že si můžeme předávat informace mezi generacemi. Včera jsem četl Kořenského a Emila Holuba, čerpám i ze starých knih. Na závěr bych chtěl říci, že čas romantických cestovatelů ještě neskončil. Kdo si chce cestování užívat, tak si ho užívá v srdci, protože naše civilizace do neobjevených míst už dávno vkročila.
Jiří Kolbaba je padesátiletý cestovatel, dodatečně gratulujeme. Dárek, který jsi dal sám sobě, výstava na Ruzyňském letišti.
To mně dalo letiště. Využil jsem všechny možnosti, naše letiště se otvírá světu a slaví 70 let. Tak jsme ty dvě oslavy dali dohromady a 26.4. v 16 hodin výstavu slavnostně otevřeme. Dovoluji si pozvat všechny posluchače Rádia Impuls kteří mají romantické sny, které tam budeme třeba drobně vyplňovat

Říká cestovatel Jiří Kolbaba, host dnešních Impulsů. Děkuji za rozhovor. Přepis pořadu najdete na www.impuls.cz. Hostem pondělních Impulsů bude ministryně školství a první místopředsedkyně Strany zelených Dana Kuchtová.


 

komentáře
další články

Dana Kuchtová

Publikováno: 23.04.2007 18:30
Ministryně školství a místopředsedkyně Strany Zelených mluvila o zrušení přijímacích zkoušek nebo o kauze vicepremiéra Čunka.

Vratislav Kulhánek

Publikováno: 18.04.2007 18:20
Předseda dozorčí rady Škoda Auto mluvil o vyjednávání mezi vedením automobilky a odboráři.

Miss ČR Kateřina Sokolová

Publikováno: 17.04.2007 18:20
Hostem Václava Moravce ve vysílání Rádia Impuls byla nově zvolená Miss ČR Kateřina Sokolová

Vladimír Železný

Publikováno: 16.04.2007 18:20
Europoslanec a bývalý šéf televize Nova v Impulsech Václava Moravce mluvil o svém současném vztahu k médiím, o svých osudových ženách v politice i o rozpadu Evropské unie.

Vlastimil Tlustý, exministr financí

Publikováno: 12.04.2007 18:25
Hostem Impulsů Václava Moravce byl dnes bývalý ministr financí a současný poslanec za ODS Vlastimil Tlustý. Hlavním tématem byl jeho postoj k navrhované reformě veřejných financí.