Zdeněk Svěrák a Jaroslav Uhlíř

Impulsovi dnes u mikrofonu přivítali Zdeňka Svěráka a Jaroslava Uhlíře.

Na trhu je právě vaše album – 50 největších hitů z pořadu Hodina zpěvu, které mapuje vaši dlouholetou spolupráci. Mezi vašimi texty je jedna skladba, kterou proslavil Jiří Schelinger – Holubí dům. Jak vznikla a za jakých okolností?

Uhlíř: „Ona je mimořádná tím, že drtivou většinu písní děláme tak, že já zhudebním Zdeňkův text a Holubí den je ta výjimka, že tam byla nejdřív hudba..“
Svěrák: „Ano, dostal jsem hudbu a dostal jsem úkol udělat pro nového zpěváka Schelingera text. Mně se ta hudba strašně moc líbila a říkal jsem si, že to nesmím zkazit a že to nesmím zkazit ani tím, abych zpěvákovi nedal možnost se na dlouhých tónech předvést. Můj úkol tedy byl, abych dlouhé tóny osadil dlouhými slabikami. Tenkrát jsem si vzpomněl na dětství, které mám spojené s holuby, protože můj tatínek byl včelař a holubář, takže svist holubích křídel sem měl pořád nad sebou. Když pak písničku natáčeli, tak se bohužel nesehnali holubi, ale racci, takže to začíná racky.“
Uhlíř: „Ve fonotéce prostě nebyli holubi, jako třeba nebyly pomeranče a pak zase toaletní papír. Měli jsme ale racky a když to smícháte s mořem, tak to něco udělá.“

Jak jste se vlastně dali dohromady?  Zdeňku, my víme, že vy jste starý rozhlasák.

Svěrák: „Ano. On byl vojín a pěstoval tam hudbu a se svou kapelou vyhrál soutěž ASUT.“
Uhlíř: „Ano, byla to soutěž ASUT – armádní soutěž umělecké tvořivosti. Konečně jsi to řekl správně.“
Svěrák: „A můj kamarád Miloš Čepelka, který tam dělal pořad Polní pošta pro vojáky, si ho pozval, oni mu tam zahráli a tak se sčuchli. A já jsem ze své redakční kanceláře slyšel, jak on dole v hale - měli jsme tam křídlo - jak tam spolu dělají písničky. A mě se to strašně líbilo. Jednou jsem prý sestoupil dolů s textem písničky a požádal jsem – pane Uhlíři, nezkusil byste také můj text pro děti? On si to vzal do kapsy, jmenovalo se to strašidýlko Emílek, a příště mi to přinesl. To tedy byla naše první společná píseň a je tomu 40 let.“

Jací jste řidiči?

Uhlíř: „Já nejsem žádný řidič, protože já řidičák vůbec nemám. Teď by mi ho ani kvůli očím nedali, ale kdyby mi ho mohli dát, tak já bych po tom stejně netoužil. Nemám auto, dokonce si myslím, že kdyby mě něco naštvalo, tak bych ho nechal stát na křižovatce a šel bych od toho.“
Svěrák: „Buďte rádi, že Uhlíř neřídí. Já jsem vášnivý řidič, od dětství jsem toužil umět řídit a začala jsem jako všichni kluci na motorkách. Moje nejsilnější byla 350 a pak jsem přešel na auta. První moje auto byla Škoda Spartak. Jezdím tedy rád a dlouho a dlouhý štreky.“

Dupnete na to občas?

„Teď jsem přišel o tři body, jel jsem asi 74 na padesátce. Dostal jsem 2 a půl tisíce korun pokutu a tři body.“

A to vám to policista neodpustil? Aspoň tu pokutu?

„To nešlo, protože ten radar už to měl naměřené. Ani soustrast neprojevil.“

Já jsem si v encyklopedii našel, že jste složili 400 skladeb. Je to možné?

Svěrák: „Ano, asi tak. Za 40 let to není zas tak moc.“

Víte o tom, že jste národní hrdinové?

Uhlíř: „Mně se teď stalo, že malý 6letý kluk Matěj mi říkal, že se mu líbí píseň Edu vzali k fotografovi a já mu řekl, že nevím, jak to dopadne, ať mi řekne, co se tam děje. Já vím, že na konci mu řeknu – a jdi domů, holomku, ale nevím co se tam stalo. Ty jsi napsal text…“
Svěrák: „Text je o chlapečkovi, kterého vzali k fotografovi a on po něm pořád chtěl, aby se smál, aby řekl sýr. Fotografa nakonec naštvalo, že on nechtěl, a tak zdemoloval ateliér. Je to ale písnička veselá. Já si pamatuji, že jsme se kvůli této písničce hádali. Pokud jsme nějakou písničku složili úplně zbytečně, že by nevadilo, kdyby nebyla, tak je to Opičí kapela, ale ty jsi se hádal, že zbytečná je písnička Edu vzali k fotografovi.“
Uhlíř: „To nebyla Opičí kapela. Když se zamiluje kůň jsem zastával já a tys to nemiloval.“
Svěrák: „To není pravda.“

Takže otázka, jestli jste si někdy vjeli do vlasů je zbytečná…

Svěrák: „Kdysi jsme si do nich vjížděli, když jsme je ještě měli.“

Vy jste většinu skladeb skládali v době komunismu. Zasahoval vám někdo do vaší tvorby?

Svěrák: „Ano, byly zásahy.“
Uhlíř: „Řekni to s tím u dubu.“
Svěrák: „Já jsem jednou potřeboval rým na bububu a přišel jsem na u dubu. Tak jsem napsal – u topolu, u vrbiček, u dubu, dělám na tě brekeke a bububu. Jenže to mi neprošlo. Bylo to pro televizi a oni mi to vrátili, že u dubu se nesmí. Tak jsem se ptal proč? Protože prý v ulici U dubu bydlí soudruh ředitel Československé televize Zelenka. Tak jsem říkal, že to přeci nikdo neví, a oni mi řekli, že tady to ví každý.“

Poslední články z rubriky