Zdeněk Pohlreich, šéfkuchař

PODOBNÉ ČLÁNKY

Roman Vaněk, Pražský kulinářský institut

V českých kuchyních se jí česky

Šéf Zdeněk Pohlreich

Hodinová tvarohová bábovka

22. července 2009 18:20

Šéfkuchař Zdeněk Pohlreich mluvil v rozhovoru pro Rádio Impuls o kvalitě-nekvalitě české kuchyně.

Moderátor (Václav Moravec):
Kuchařina je profese, která je náročná na mezilidské vztahy. Na stres, kdy se každý den zkazí tisíc věcí. I tak charakterizuje kuchařské povolání Zdeněk Pohlreich, známý z televizního pořadu, Ano šéfe. Držitel Michellinské hvězdičky, šéfkuchař Pavel Pospíšil, před rokem v Impulsech kritizoval, že Česko není kuchařskou velmocí jako bývalo.

Záznam Pavla Pospíšila:
Když si dneska přečtete tu kuchařskou knížku od Magdalény Rettigové například, když si člověk uvědomí, jaká jídla se dělaly, no tak kam se hrabou Francouzi a Italové. My jsme byli velmoc, co se týče jídla a nezbylo z toho vůbec nic.

Moderátor (Václav Moravec):
Slova šéfkuchaře Pavla Pospíšila. Nejen o tom, proč si Češi víc nevybírají mezi kvalitními restauracemi, jaké jsou naše stravovací návyky, bude řeč v následujících minutách. Hostem dnešních Impulsů je totiž šéfkuchař, muž známý z televizního pořadu, Ano, šéfe, Zdeněk Pohlreich. Děkuji, že jste přijal mé pozvání, vítejte v Rádiu Impuls.

Host (Zdeněk Pohlreich):
Já děkuji za pozvání, dobrý den.

Moderátor (Václav Moravec):
Vy jste si profesi kuchaře charakterizoval jako náročnou na mezilidské vztahy. Pokud byste ji měl srovnávat s jinými profesemi, proč je tak náročná na mezilidské vztahy?

Host (Zdeněk Pohlreich):
Tak já myslím, že je to daný tím, že strašně, vlastně restaurační business je o lidech. Restaurace dělají lidi a pro lidi. Takže těch možností k tomu konfliktu je tam bezpočet za ten den. Samozřejmě i ta kuchařská profese je náročná na stres, čas, na, dneska už je to v Čechách i tak, zaplať pánbůh v některých místech, že je to důležitý i jak to uděláte a jak dobře to uděláte a říkám, je to o tom stresu a o tý nutnosti udělat pro ty lidi něco rychle, přesně a perfektně.

Moderátor (Václav Moravec):
Kdybych chtěl nastoupit pod Zdeňka Pohlreicha, být součástí jeho týmu, na co byste se především zaměřil a na co se zaměřujete při nástupu těch lidí, které si vybíráte?

Host (Zdeněk Pohlreich):
Já bych se především zaměřil na to, jaký máte přístup k tý práci. Protože to je podle mého názoru jedna z věcí, kterou nelze ty lidi naučit. Ty technický věci se naučíte, ale ten přístup a to, jak tu práci vnímáte, to si myslím, že se naučit nedá.

Moderátor (Václav Moravec):
A je velký, řekněme, odpad mezi těmi kandidáty, kteří chtějí dělat ve vašem týmu?

Host (Zdeněk Pohlreich):
Tak zaplať pánbůh není, protože dneska se samozřejmě lidi shánějí těžko a já jsem měl štěstí, že když jsme dávali dohromady třeba Imperiál, tak tam byli lidi, s kterýma jsem třeba dělal v minulosti a byla tam nějaká třeba pěti, šesti, sedmiletá pauza a ty lidi celkem rádi přijali moji nabídku znova, takže mě se povedlo poměrně rychle na ty klíčový pozice najít lidi, který jsem si tam přál mít.

Moderátor (Václav Moravec):
Jak dlouho to trvá u kuchaře, než se zbaví nějakých návyků, které vy osobně považujete za nedobré a které lidově řečeno chcete vymlátit z těch, kteří se do vašeho týmu dostanou?

Host (Zdeněk Pohlreich):
Samozřejmě záleží na tom, jak důrazně se s těma lidma bavíte. Ono se to dá, u někoho to jde, stačí to říct jednou, u někoho se to dá říct dvakrát, u někoho je potřeba na tom pracovat ještě dýl, ale že jo, samozřejmě toho času taky není tolik jako. Ale já nemyslím, že máme nějaký velký odpad. Já myslím, že naše fluktuace v kuchyni za dva roky, co jsme otevřený, bude nějakých slabých patnáct procent.

Moderátor (Václav Moravec):
Vy jste z toho televizního pořadu Ano, šéfe znám jako člověk velmi drsný muž hrubého slovníku. Platí to i v kuchyni, když je u vás člověk v soukromí?

Host (Zdeněk Pohlreich):
Jo, platí, samozřejmě. Je to …

Moderátor (Václav Moravec):
Je to horší?

Host (Zdeněk Pohlreich):
Já si nemyslím, že je to horší. Já myslím, že je to tak stejný. Já samozřejmě nenadávám do tý doby, než k tomu mám nějaký důvod. Bohužel těch důvodů občas se najde víc, občas se jich najde míň, ale už jsem se trošku uklidnil, bývalo to horší.

Moderátor (Václav Moravec):
Když jsem před rokem zpovídal šéfkuchaře Pavla Pospíšila, který je nositelem Michellinské hvězdy, co oceňuje u dobrých kuchařů, tak jsem dostal i následující odpověď.

Záznam Pavla Pospíšila:
Experimentovat a improvizovat, to je a und o. Kdo neumí improvizovat, nemůže být dobrý kuchař. To je absolutně nejdůležitější záležitost. Někdy se vám stane třeba, že něco vyšlo, došlo a servírka to zapomněla škrtnout, a co s tím teď? Ježišmarja, je blbý jít k tomu hostovi, říct, my to nemáme. Tak musíte něco takovýho vymyslet, že to tak vypadá a že to teda ten host je spokojenej. Důležitý vždycky je, aby ten host, když odchází, aby řval to bylo super a zase přišel.

Moderátor (Václav Moravec):
Říká šéfkuchař Pavel Pospíšil, který byl před rokem hostem Impulsů. Zdeněk Pohlreich, muž známý ze série Ano, šéfe, podepsal by takovou větu?

Host (Zdeněk Pohlreich):
Tak my se s Pavlem dobře známe, my jsme kamarádi a samozřejmě, že to je pravda a improvizace je samozřejmě určitě důležitá, ale kdybych to měl třeba přirovnat k hudbě, tak abyste mohl improvizovat, tak napřed musíte znát noty dobře. A musíte se na tý, řeknu, třeba kytaře poměrně velmi dobře orientovat.

Moderátor (Václav Moravec):
Pokud vy byste měl říci, kde jste se naučil znát noty a co je ta nejlepší škola, kterou vy jste dostal, co by to bylo?

Host (Zdeněk Pohlreich):
Pro mě byla asi nejlepší škola to, když vlastně jsem odjel do tý ciziny. Ale vlastně i ten začátek. Já jsem měl vždycky štěstí, že jsem dělal s docela dobrýma lidma a i když jsem byl úplnej zelenáč třeba osmnácti, devatenáctiletej, tak jsem se potkal prostě s lidma, který mě nenechali se na to vykašlat a měl jsem, dělal jsem v podniku, který třeba i na tu dobu měl jakž takž nějakou úroveň. A samozřejmě kardinální změna bylo to, když jsem prostě odjel do tý ciziny, protože najednou musíte hrát o ligu výš a samozřejmě já jsem na to nebyl vůbec připravenej.

Moderátor (Václav Moravec):
Vy jste byl v kolika zemích? Ve kterých zemích jste se učil?

Host (Zdeněk Pohlreich):
Já jsem byl v Holandsku rok a půl, pak jsem byl v Austrálii skoro tři roky, takže tam si myslím, že byl největší zlom. Ta Austrálie byla opravdu strašně důležitá, no.

Moderátor (Václav Moravec):
Už v úvodu jsme tady citovali slova Pavla Pospíšila, který říká, že ho mrzí, že česká kuchyně není tam, kde bývala za doby Magdaleny Dobromily Rettigové. Pokud byste měl srovnávat Českou republiku, českou kuchyni s těmi kuchyněmi, které jsou tradiční proslavené, italská, francouzská, jak si vedeme?

Host (Zdeněk Pohlreich):
Já myslím, že si vedeme hodně špatně, bohužel, a je to samozřejmě daný spoustou věcí, o kterých bysme si mohli povídat do nekonečna a já si myslím, že nejdůležitější jsou ty stravovací návyky, samozřejmě myslím, že média mají obrovský dluh k veřejnosti, když ta osvěta je vlastně nulová. A do těch televizí nebo do těch rádií se vlastně dostaly jenom takový věci, který vlastně o tom skutečným stavu nic nevypovídají a jako chtěli všichni mít šťastný tváře, ale bohužel pravda je jiná, no.

Moderátor (Václav Moravec):
Byl jste, byl to ten jeden z hlavních důvodů, proč jste se stal tváří pořadu Ano, šéfe, že jste viděl, že konečně můžete něco změnit, že pokud ten pořad bude úspěšný, tak je možné lidem říci, podívejte se, takhle v kuchyni ne?

Host (Zdeněk Pohlreich):
Tak já abych řekl úplnou pravdu, primární motivací pro mě v Ano, šéfe nebylo to, že jsem chtěl něco změnit. Mě se hrozně líbí ten formát, já si myslím, že … si to prostě vymyslel nebo někdo kdo to udělal pro něj, to vymysleli strašně dobře a mě se na tom nejvíc líbilo to, že vlastně se to točí téměř bez scénáře a že opravdu je, že tam můžu prostě říct pravdu. To, že se z toho vyvinulo něco, že si lidi myslí, že tady něco měníme, to si myslím, že je bonus, určitě jsem to, když jsem to rozhodoval, tak jsem to takhle neviděl.

Moderátor (Václav Moravec):
Pokud bych měl se vrátit k té předchozí odpovědi, že si můžeme dlouhé hodiny povídat o tom, co je špatně a proč česká kuchyň a úroveň stravování je bídná v Čechách. U kterých důvodů byste začal především?

Host (Zdeněk Pohlreich):
Tak samozřejmě minulý nebo bolševický režim, že jo, který tady panoval, tak se na tom podepsal prostě strašlivým způsobem, jo. Tam vlastně vymřelo několik generací dobrých kuchařů a dobrých strávníků, jo, protože to jsou spojený nádoby, samozřejmě, jo. Takže čtyřicet let se to tady mrskalo z jedný knížky, když to řeknu úplně jednoduše a samozřejmě prostě ta gastronomie totálně ustrnula, vůbec to nesleduje ten světový trend. Takže to by bylo jedna věc, ale myslím si, že zase by bylo příliš laciný se vymlouvat na to, že to tady čtyřicet let nějaký bylo, protože dvacet let už je to tady jiný a rozhodně toho času to změnit radikálně bylo dost. A samozřejmě…

Moderátor (Václav Moravec):
Proč jsme nebyli schopni těch dvacet let využít, aby těch dvacet let nás posunulo významněji k lepší kuchyni, kvalitnějšímu stravování?

Host (Zdeněk Pohlreich):
Já si myslím, že je to strašně moc, je to o penězích, bohužel jako je to o tom, že v Čechách lidi nejsou úplně nebo většina národa není schopná utratit peníze za opravdu kvalitní jídlo. Já si myslím, že si lidi ani, nejsou schopný většina z nich vnímat jídlo jako zábavu až takovou nebo jako nějakou kulturní složku svýho života a samozřejmě vždycky převládá ta kvantita nad tou kvalitou, což je strašně smutný.

Moderátor (Václav Moravec):
Chceme si tedy jenom zaplnit bachor.

Host (Zdeněk Pohlreich):
No pořádně se nažrat by bylo asi lepší termín jako, jo.

Moderátor (Václav Moravec):
To si můžete dovolit vy, se svou pověstí.

Host (Zdeněk Pohlreich):
Ale samozřejmě já nechci říct, že jsou takový všichni, ale většina těch lidí, si myslím, že to má přesně takhle a lidi mají prostě nějakou představu, že v restauracích se má jíst levně, protože zdánlivě levně v nich jedli a nebo jejich rodiče třeba nebo na to prostě a jednoduše nemají peníze. Já si myslím, že samozřejmě kupní síla českýho obyvatelstva v tom hraje nemalou roli.

Moderátor (Václav Moravec):
Připomínám, že hostem dnešních Impulsů je šéfkuchař, muž známý z televizního pořadu Ano, šéfe, Zdeněk Pohlreich. Pokud vy sám byste měl popsat sebe jako člověka, který je schopen vrátit v restauraci jídlo, když mu opravdu nechutná?

Host (Zdeněk Pohlreich):
Jo, tak určitě. Jako když mi to nechutná, tak bych to asi třeba nevrátil, ale pokavaď bych měl pocit, že tam je jakoby kvalitativně něco špatně, jako že to třeba není úplně čerstvý nebo že to je zkažený nějakým způsobem, tak to jde zpátky hned.

Moderátor (Václav Moravec):
Kdy jste to naposledy udělal?

Host (Zdeněk Pohlreich):
Naposledy jsem to udělal v Itálii.

Moderátor (Václav Moravec):
V Itálii, tak ani ne v Čechách? To znamená, že horší případ jste měl v Itálii, příběh?

Host (Zdeněk Pohlreich):
Tak já jsem byl v Itálii, samozřejmě to byla velká scéna a velice povedený večer s tím, že prostě od tý doby, co jsme do tý restaurace vlezli, tak se tam odehrálo všechno špatně a vyvrcholilo to tím, že jsem prostě tam nějakým jídlem, oni nám poslali jedno jídlo, to bylo blbý, pak další chod, ten byl taky blbej a pak třetí a ten byl úplně špatnej a to už jsem jako nevydržel, no.

Moderátor (Václav Moravec):
Čím to začíná? Pojďme si ten příběh popsat. Co vás dráždí? Vstoupíte do italské restaurace, byla to restaurace asi vyšší cenové?

Host (Zdeněk Pohlreich):
Jo, bylo to drahý a samozřejmě bylo to takový to, co já vlastně čím jsem starší, tak mě baví míň a míň. Bylo to takový to, čemu se říká ten fine dinning. Drahá restaurace, číšníci ve smokingu a mě to přijde strašně jakoby zbytečný. Já to v Itálii bych, já to nemusím mít. Moře bylo jenom přes pláž, jo, dvacet pět metrů, co by kamenem dohodil a oni tak na nás koukali jako že jsme jako přijeli tam, exoti z Česka trošku a to jídlo bylo takový hrozně jakoby vyumělkovaný a to já nemám rád. Ono teďka je takový trend, že se všechno dává na tisíc různých talířků a dává se tomu tisíc různých tvarů a já jsem říkal jako to ne. A samozřejmě…

Moderátor (Václav Moravec):
Kolik chodů to bylo a čím jste začínali?

Host (Zdeněk Pohlreich):
My jsme začínali nějakým jakoby výběrem předkrmů a teď to bylo takový jako celý nakašírovaný, hezký a tam byly věci, který jsem říkal, tak to by prostě, to by udělal kdokoliv jako. Kvůli tomu nemusím si tady, s prominutím jako sednout na zadek, jo. Samozřejmě průšvih byl s vínem, vybralo se víno, krásný z vinnýho lístku se vybralo víno, to víno nebylo nebo bylo nás tam deset, tak jako jsme si dali víno a byla jedna flaška nebo dvě a pak už ta třetí nebyla a takovýhle ty minely a co mě zarazilo, bylo, že ačkoliv nejsem žádnej rasista, tak v kuchyni, prostě v tý Itálii kousíček od Positáno, což je takový jako ráj na zemi, že jo, dole v Itálii, tak stál Japonec, jo. Já jsem říkal, hele, to nebude ono, kamarádi. A no a přišli, přišel nějakej, pak přišel nějakej krevetovej chod, a ty krevety nebyly jako, jako takhle, když budu sedět třicet metrů od moře a přijdou takovýhle krevety, tak pro mě to bylo takový zklamání jako, jo. A hrozně to všechno jako vypadalo a nechutnalo, jo.

Moderátor (Václav Moravec):
Nebyly čerstvé, krevety.

Host (Zdeněk Pohlreich):
Jo, jasně, to bylo špatný jako vysloveně. Jo mělo to takový ten náznak toho amoniaku, který tam je, že jo. Jsem říkal, to by se jako nemělo vůbec stát.

Moderátor (Václav Moravec):
Tak a teď jste se proměnil…

Host (Zdeněk Pohlreich):
To ještě ne. To jsem ještě zklidnil.

Moderátor (Václav Moravec):
To jste ještě vydržel? Krevety jste ještě vydržel?

Host (Zdeněk Pohlreich):
Krevety dobrý, pak přišla ryba a ta byla hrozná jako. Ne, že by jako úplně smrděla, ale byla taková jako unavená a pak přišla parmice, to si pamatuju, to je taková malá červená ryba, která, kde vlastně ta čerstvost tý ryby je kritická úplně pro to, aby to bylo dobrý. Ono je to skvělý, má to výbornou chuť, jo, skvělou, ale ta ryba prostě nemá žádnou životnost, jo. To je den, maximálně dva a pryč. A dostali jsme k tomu smažený cuketový květy plněný nějakou mozzarelou, což my shodou okolností vaříme v naší restauraci, myslím si, že to teda samozřejmě, skromně si myslím, že to umíme milionkrát lepší a teď to tam bylo takový rozkydlý na tom talíři, ta ryba hrozná a já říkám tak a já jdu na něj, že jo. Tak jsem šel za vrchním, říkám, zavolejte mi šéfkuchaře, já s ním potřebuju mluvit. No tak kuchař vylez a on říká, my to tady takhle děláme, my jsme Italové, že jo, my jsme známý na celým světě, jak vaříte a ve mně už bouchly saze a pak už jako ten zbytek si moc nepamatuju, co jsem říkal.

Moderátor (Václav Moravec):
A vy jste to jel v italštině, v češtině nebo v…

Host (Zdeněk Pohlreich):
Já jsem to valil v angličtině a docela si myslím, že to nebyla moc hezká angličtina asi no, v tu chvíli.

Moderátor (Václav Moravec):
Vy jste pro diváky právě Ano, šéfe známý svými opravdu peprnými výrazy. To znamená, umíte je i v angličtině?

Host (Zdeněk Pohlreich):
A tak jo, něco jsem pochytil no, jako docela to bylo hezký no.

Moderátor (Václav Moravec):
Vy se učíte ty vulgární slova nebo ty peprná slova v každém jazyce nebo v té angličtině nebo vůbec ne?

Host (Zdeněk Pohlreich):
Ne.

Moderátor (Václav Moravec):
Tak jak jste se dostal k těm slovům?

Host (Zdeněk Pohlreich):
Tak já když jsem byl v Austrálii, tak jsem tam dělal rozhodčího v baseballu. Já jsem hrál baseball nějaký roky a tak jsem tak jako si říkal, něco budu dělat, tak jsem samozřejmě se rozhodl, že budu soudcovat a no a tak ona ta Austrálie, ta angličtina není moc salónní, že jo a pochopitelně, když jsem začal, že jo, tak moje výkony, než jsem se to jakoby úplně naučil pořádně, ono je to vlastně jedno, rozhodčí je vždycky blbec, že jo, tak jsem jako zezadu zpoza toho plotu slyšel různý věci no. Tak jsem si to dal dohromady celkem rychle.

Moderátor (Václav Moravec):
To znamená, že Zdeněk Pohlreich, šéfkuchař v Itálii, použil slova australských, australského rozhodčího baseballu.

Host (Zdeněk Pohlreich):
Australských fanoušků spíš, který nejsou spokojený s výkonem českýho rozhodčího.

Moderátor (Václav Moravec):
A příběh dopadl jak, v Itálii?

Host (Zdeněk Pohlreich):
Příběh dopadl tak, že vyběhli další dva kuchaři, ty se jako do mě pustili, za mnou přišli dva kamarádi a já se neperu nikdy, já nejsem nějakej jako násilník a ty jako říkali nech toho, nech toho, nedělej to tady horší, než to je a tohle a byla to jako a najednou ten příští chod byl úplně supr.

Moderátor (Václav Moravec):
Když se budeme bavit o Michellinské hvězdičce teď jako ocenění kuchařů a šéfkuchařů - šéfkuchař Jiří Štift k oceňování kuchařů říká.

Záznam Jiřího Štifta:
Michellin je strašně krásnej a každej kuchař by to asi jako jednou chtěl dokázat, chtěl by ho dostat, ale na tom to prostě nestojí a nepadá. Člověk musí mít nějaký pocit z dobře vykonané práce a hlavně ta restaurace musí dávat nějaký smysl, aby v tý restauraci prostě, když je to vaše, tak tam musíte vydělávat nějaký peníze, musíte být spokojený z tý práce, musíte tam mít jako spokojený personál a spokojený hosty. To je podle mě daleko větší odměna, než že dostanete jednu, dvě, tři hvězdy.

Moderátor (Václav Moravec):
Říká šéfkuchař Jiří Štift. Pokud by měl Zdeněk Pohlreich, šéfkuchař, který je hostem dnešních Impulsů, říci, zda Michellinská hvězdička nebo hvězdičky kultivují stravování a úroveň v restauracích, nepřeceňuje se to ocenění?

Host (Zdeněk Pohlreich):
Tak osobně, že jo, zase dneska tady mluví samí moji známí nebo kolegové, já si myslím o Michellinu to, že je to strašně jako dobrý to mít, jo. Je to v podstatě jakoby skutečný měřítko něčeho, že jste něco dokázal. Na druhý straně si o Michellinu myslím to, že to přebujelo do takových rozměrů, kdy se z toho stalo prostě takový jakoby Michellinský terorismus a teď prostě všichni se z toho můžou zbláznit a já jsem přesvědčenej o tom, že spousta kuchařů, který dostali tu hvězdu, tak ji prostě dostali kvůli tomu, že dělali tu práci. A teď náhodou se tam objevil, náhodou se tam objevil komisař a rozhodl, že to na tu hvězdu je. Já si taky nemyslím, že prostě, třeba tenisti můžou hrát špičkový tenis a kvůli tomu, že to hrajou pro prachy jako, jo. A vy taky, kuchař taky nemůže myslet, že to bude dělat pro Michellina, protože oni samozřejmě, na tom je báječný to, že když hvězdu dostanete, tak vám to může pomoct a když jí nedostanete, když o ní prostě přijdete, tak je to daleko větší průšvih. A já celkem jsem takový, že si myslím, že aniž bych chtěl, aby to znělo nějak pateticky, tak pro mě je daleko příjemnější, když mám plnou hospodu lidí, než když budu vědět prostě, že tam je hvězda, jo. Navíc ta hvězda je nesmírně drahá jako, jo.

Moderátor (Václav Moravec):
A onen Michellinský terorismus, jak se projevuje v těch restauracích?

Host (Zdeněk Pohlreich):
Tak třeba já si myslím, že komisaři Michellinu vyžadují věci, který de fakto ten host vlastně ani nezaznamená. Pro mě je hospoda velice zjednodušeně řečeno je to, že prostě dobře uvaříte a dobře se o ty lidi postaráte. Ale aby mi někdo řekl, že mi musí, musím prostě do třech minut přinést noviny, když tam je sám a bůh ví co všechno, já říkám, já už jsem dost starej a mě tyhle ty věci jako přestaly bavit, jo. Já si na to prostě nepotrpím. Já jednou za rok, dvakrát za rok rád jdu do prvotřídní restaurace, ale pro mě je v restauraci prvotřídní ta atmosféra a jestli jsem tam, jestli se tam dobře najím, než to, jestli tam prostě někdo než mi přinese flašku vínu, udělá dvě piruety nebo něco takovýho, na to já si nepotrpím. Ale nikomu to samozřejmě nevnucuju, jo.

Moderátor (Václav Moravec):
Když necháme stranou restaurace vaše vlastní, respektive Café Imperial a restauraci, kterou vy také vlastníte, tak kam chodíte rád? Do kterých restaurací?

Host (Zdeněk Pohlreich):
V Praze?

Moderátor (Václav Moravec):
Hm.

Host (Zdeněk Pohlreich):
No, v Praze většinou je to tak, že kuchaři prostě vždycky jedí u kamarádů, protože, nebo u známých, protože tam je samozřejmě tutovka toho, že se o vás někdo postará trošku nadprůměrně a já obecně jím rád pastu, jím rád ryby, takže sushi jednou za čas nějaký třeba, takže mám rád i asijskou kuchyň, když je to dobře udělaný. Strašně mi chutnalo třeba v Rikše, která byla nebo snad ještě je v Koryntii a to jsou takový restaurace, který já mám rád, ale říkám.

Moderátor (Václav Moravec):
Myslíte, že je propastní rozdíl mezi Prahou a ostatními regiony České republiky? Nebo naopak, že ty regionální restaurace, ať už v Ostravě, v Brně, v Hradci Králové, prostě v krajských městech České republiky v mnoha ohledech jsou lepší než Praha jako hlavní město?

Host (Zdeněk Pohlreich):
Tak já si myslím, že bohužel je to tak, že mimo Prahu je to daleko větší ještě katastrofa a samozřejmě znova to souvisí s tím, jako s těma penězma dost, jo. Co ty lidi jsou tam schopný za to dát nebo ochotný, ale musím říct, že mimo Prahu je to ještě daleko, si myslím, horší. Tam chybí nějaká, často se to stává a není to kvůli tomu, že ty lidi nejsou Pražáci, chraň pánbůh, ale chybí tam erudice, chybí tam nějaký rozhled světový, samozřejmě chybí tam kvalitní suroviny, jo, chybí tam a chybí tam hlavně, si myslím, nějaká troška jakoby pokory a ochoty prostě dělat nějaký skutečně regionální jídlo, jo. Tam všichni vymýšlí tisíc věcí a myslím si, že to vymýšlejí úplně zbytečně jo.

Moderátor (Václav Moravec):
Platí, Zdeňku, že vstupuji do vaší řeči, platí ta úměra, že čím dražší potravina, tím kvalitnější potravina? Když jste říkal, že i celý ten úpadek stravování úrovně české kuchyně je dán především penězi?

Host (Zdeněk Pohlreich):
Tak všechno má svoji cenu samozřejmě, že jo. Neplatí obecně, že čím dražší, tím lepší, asi ne, ale řekl bych to tak, že prostě kvalitní surovina prostě stojí peníze. To je, vždycky to tak je. Já jsem byl teďka dva dny v Paříži, v největší francouzský tržnici, která, z který se distribuuje jídlo do celýho světa nebo potraviny a šílený na tom je, že v tý Paříži, že ty potraviny jsou tam levnější než v Čechách.

Moderátor (Václav Moravec):
Konstatuje Zdeněk Pohlreich, muž, známý z televizního pořadu Ano, šéfe, šéfkuchař, který byl hostem dnešních Impulsů. Děkuji, že jste přijal mé pozvání a těším se někdy příště tady u nás v Rádiu Impuls na shledanou.

Host (Zdeněk Pohlreich):
Já děkuji za pozvání, na shledanou.

Poslední články z rubriky

Milan Zelený, ekonom

Ekonom Milan Zelený mluvil v rozhovoru pro Rádio Impuls o ekonomické recesi. celý článek

Bohuslav Sobotka, úřadující předseda ČSSD

Úřadující předseda ČSSD Bohuslav Sobotka mluvil o aktuální situaci uvnitř ČSSD po odchodu Jiřího Paroubka z postu předsedy. celý článek

László Sümegh, koordinátor projektu Šance

Koordinátor projektu Šance László Sümegh mluvil o pomoci lidem z ulice. celý článek

Jan Mühlfeit, prezident evropského Microsoftu

Prezident evropského Microsoftu Jan Mühlfeit mluvil v rozhovoru pro Rádio Impuls o ekonomice... celý článek

Miroslav Kalousek, ministr financí

Ministr financí Miroslav Kalousek mluvil v rozhovoru pro Rádio Impuls o reformách, které čekají Českou republiku v následujících letech. celý článek

Roman Vaněk, Pražský kulinářský institut

Roman Vaněk z Pražského kulinářského institutu mluvil v rozhovoru pro Rádio Impuls o trendech ve vaření. celý článek

Jan P.Muchow, hudebník

Hudebník Jan P.Muchow mluvil v rozhovoru pro Rádio Impuls o své tvorbě. Například pro představení Shakespearovských letních slavností, konkrétně pro Jindřicha IV. celý článek

Leoš Tržil, ředitel dopravní policie

Ředitel dopravní policie ČR Leoš Tržil mluvil v rozhovoru pro Rádio Impuls o vysokém počtu dopravních nehod od začátku prázdnin. celý článek

Lucie Seifertová, spisovatelka

Spisovatelka a ilustrátorka Lucie Seifertová je autorkou obřího leporela a knih jako Tajemná Praha nebo Dějiny udatného národa českého. celý článek

Tomáš Drážný, vedoucí iniciativy Inventura demokracie

Vedoucí iniciativy Inventura demokracie Tomáš Drážný hodnotil pro Rádio Impuls výsledky letošních voleb. celý článek