Pavel Šporcl v Impulsech Václava Moravce

Houslový virtuos Pavel Šporcl mluvil v rozhovoru pro Rádio Impuls třeba o tom, jak se mají dělat dobré koncerty vážné hudby.

Václav Moravec, moderátor:
Šátky, modré housle a popularizace vážné muziky. To jsou tři věci, se kterými je na stránkách českých novin a časopisů spojován houslový virtuos Pavel Šporcl. Pověstné modré housle považuje Pavel Šporcl za originální nejen kvůli barvě, ale také kvůli životnosti:

Záznam Pavla Šporcla:
Je tam uhlíkové vlákno, prosím vás, tady někde vevnitř u basového trámce, což je celkem jedno, ale uvnitř je uhlíkové vlákno, které údajně má za úkol prodloužit délku životnosti toho basového trámce. Normálně to vydrží 30 let, a že by teď to mohlo vydržet 50. To znamená, že my se toho už nedožijeme, takže je celkem jedno, jak dlouho vydrží.

Prozradil před dvěma lety, 12. října 2006, houslový virtuóz Pavel Šporcl, který přijal pozvání do dnešních Impulsů. Vítejte v Rádiu Impuls, hezký dobrý den.

Pavel Šporcl, host:
Dobrý den, děkuji za pozvání.

Když mluvíte, Pavle, o popularizaci vážné hudby a svých počinech, krom jiného říkáte, následuje citát: Chci začít chodit do škol, hrát víc tzv. výchovné koncerty, bavit se se studenty o klasické hudbě, ukazovat jim, že není tak vážná, jak si myslí. Konec citátu. Kolik výchovných koncertů jste jako dítě absolvoval vy?

Jako každý student školou povinný. Zkrátka, já ani nevím, kolik jich bylo, já si spíš pamatuji, které byly špatné a ne zrovna záživné.

Jaké to byly?

Jeden byl takový, že tam přišlo smyčcové kvarteto, nevím, jestli jsme aspoň pozdravili nebo oni a začali něco hrát a tím to zase skončilo. A já kupodivu, přestože jsem k té hudbě měl z té třídy určitě nejblíže, tak jsem nejvíc zlobil a hrozně mě to nebavilo. A právě proto, že mě to nebavilo a tenhle ten otřesný zážitek mě utvrdil v tom, že se ty koncerty musí dělat jinak. A tak jsem před pár lety začal a vlastně já pocházím z učitelské rodiny, takže řekněme, že mám v genech určitou jaksi možnost těm dětem to vysvětlovat, takže já se s těma děckama snažím bavit. Bavit se o té muzice. Ptám se jich na různý věci, oni mají šanci se ptát mě, je to zkrátka takový jako v pohodě, že si opravdu si povídáme, já jim mezitím zahraji nějak skladbičky a řeknu jim o těch skladatelích a oni zase řeknou třeba, jestli se jim to líbilo nebo ne.

Stává se vám často, že vás přeci jenom děti svými neotřelými otázkami dovedou zaskočit něčím?

Tak potom už se ptali, proč nenosím šátky a vždycky to bylo samozřejmě o šátcích, ale někteří se ptali, jak dlouho cvičím a jestli mě to bavilo a v kolika letech se začal. A já jsem se jich na oplátku samozřejmě ptal, kdo hraje na housle a kdo hraje na piáno a kolik Bedřich Smetana nebo kolik částí má Má Vlast, že jo. Tak jsem se jednou dozvěděl, že osm a od druhý že dvanáct a pak jsme je teda spočítali, že je jich šest a to samé bylo s Dvořákovými symfoniemi a tak dále. No tak se snažím takovým tím, jak se říká módně, interaktivním způsobem zkrátka k tomu přistupovat, protože ty děcka to prostě musí bavit ten koncert. Nesmí to být v žádným případě nuda a oni do toho vystoupení, do toho procesu musí být vtáhnuté. A dokonce jsem s sebou potom bral i housle, ještě jiné teda, které by se snadno mohly rozbít a nic by se nestalo, samozřejmě, aby se někdo přihlásil a mohl si jít se mnou zahrát duo. A to znamenalo, že já jsem hrál nějakou písničku a on hrál nebo ona prázdnou strunu, vůbec nic jako. Ale potom se ke mně dostaly jaksi zpětně informace, že ten student potom kráčel po škole jako naprostý král a teď ho všichni obdivovali, že hrál se mnou duo a tak to bylo, tak to je hezký a myslím si, že i tohleto samozřejmě přispívá k tomu, jak já ty koncerty chci vést.

Máte i zpětnou vazbu, že by vám psali někteří rodiče, že právě to, že jste byl na výchovném koncertu nebo jste byl ve škole a s dětmi si hrál na housle, že by se začali hrnout do houslí a že by se…

Tak mě už rovnou píšou ti studenti. Protože já nedělám, já nemám program pro úplně maličké děti. Ono je to velice náročné a udržet jejich pozornost 45 minut nebo hodinu, na to jsem zatím nemyslel, ani jsem takový program neudělal, ani na to zatím nemám vybrané skladby. Já jsem ty koncerty většinou dělal pro 7., 8., 9., třídy a gymnázia, takže mi ti studenti píší sami.

Když houslistka Gabriela Demeterová před rokem tady v Impulsech popisovala, že ji ani ve snu nenapadlo jako malé dítě vzepřít se hodinám houslí a faktu, že rodina z ní chtěla mít houslistku, tak pronesla i tato slova:

Záznam Gabriely Demeterové:
Tak jako dítě jsem byla taková velmi zvláštně rozumná, spíš jsem jako cítila, že nemá cenu tomu komplotu rodinnému se vůbec postavit. Ale když už jsem samozřejmě byla starší, tak jsem ani tak neuvažovala o tom, že bych se tomu vzepřela, protože mi zase díky té inteligenci, která přibývá s léty, bylo jasné, že to nemá naprosto smysl, ale samozřejmě vnitřně jsem takovou vzpouru na Bounty kolikrát prožila, že jsem prostě si říkala, ježíš, počkejte, až budu velká, tak s tím seknu prostě.

Konstatovala před rokem v Impulsech houslistka Gabriela Demeterová. Pokud se nemýlím, tak Pavel Šporcl hraje na housle od svých pěti let. Do dvanácti s vámi cvičila a chodila na hodinu maminka. Vzhledem k tomu, že jste z kantorské rodiny, tak také vás ani ve snu nenapadlo se vzepřít?

Jistěže ne.

A byly ale okamžiky, kdy jste si říkal, že ona vážná hudba je vám, byť jako chlapci, který od pěti let cvičí na housle, že vám v některých momentech je vzdálená? Nebo takové chvíle nebyly?

Ne. A neprožil jsem ani okamžik, kdy bych s tím chtěl praštit. Samozřejmě, že se mi nechtělo někdy cvičit a maminka byla ta, která zkrátka řekla jdeme hrát a hotovo, protože bylo jasné, že se zkrátka na ty housle musí každý den, alespoň chvilku. Ale nikdy jsem nezažil, že bych toho měl dost, že bych, ani v pubertě, zkrátka nikdy. A to bylo hrozně príma. Maminka mě vlastně naučila jakýsi ten řád, který mám dodneška a díky ní na ty housle pořád hraji.

Vy jste 12. ledna letošního roku v rozhovoru pro Look magazine mluvil o bariéře mezi klasickou hudbou a dalšími hudebními žánry, pronesl jste i tato slova, následuje citát: V minulém století se ale bohužel klasická hudba separovala od obyčejných lidí, začala se z ní dělat hudba pro vyšší vrstvy, hudba, u které se člověk nesmí pousmát a zakašlat. Konec citátu. Jaké máte vysvětlení pro to, že mohlo dojít k tak velké bariéře během těch desítek let?

Nemám.

Nemáte?

Já nevím. Například jeden houslista, velice známý, už, který už zemřel, ale ten začal s tím, že houslový recitál, čili housle s klavírem. Odjakživa nebo před sto lety to bylo tak, že se třeba zahrála sonáta a pak celou druhou polovinu se hrály nějaké virtuózní skladby. Zkrátka aby se i posluchači bavili, aby opravdu bylo na co koukat. A on zavedl to, že se na tom koncertě zahrály tři sonáty. To znamená, sonáta je většinou čtyřvětá, velice většinou závažná skladba, hraje se z not, oba dva ti partneři tedy hrají z not a je to hudba krásná, ale že by to bylo pro davy, to ne. A myslím, že tímhle tím způsobem se to trošku vzdálilo nebo trošku víc vzdálilo těm obyčejným lidem, že se z toho opravdu začala dělat velice vážná věc a já se pořád divím proč. Já nevím, proč to vzniklo, ale je to tak a něco by se s tím mělo udělat a určitě doba ukáže, že se s tím něco bude muset udělat.

Vy sám takové kroky činíte, mluvíte o cestách a nutnosti nových cest, které přivedou lidi k hledání nebo k objevování světa klasické hudby. Které cesty podle vás ještě zůstávají nevyužity?

Na to, si myslím, se musí teprve přijít, protože každý si tu svoji cestu musí najít. Já se ještě vrátím třeba před těma dvě stě, dvě stě padesáti lety nebo do toho období dřívějšího, kdy se například premiéroval Beethovenův houslový koncert. My dneska kdybychom premiérovali něco nebo když hrajeme klidně Beethovenův houslový koncert, hrajeme rovnou tři věty. Má tři věty, my je zahrajeme. V Beethovenově době ten houslista, velice známý houslista zahrál první větu, pak hrál něco orchestr, pak zase přišel houslista, hrál nějaké nesmyslné krkolomnosti, dokonce dal housle opačně, že měl kobylku dole a něco tam zkrátka musel vrzat, aby se lidi bavili a pak teprve v průběhu večera zahrál tu druhou, třetí větu a takhle to prostě brali, zkrátka ne až tak sešněrovaně. Mě se zdá, že všechno je hrozně sešněrovaný a právě to jsem se za těch posledních sedm, osm, možná i deset let snažil posluchačům i těm děckám ukázat, že tu hudbu může hrát kluk, normální, jejich vrstevník, který nemusí být sešněrovaný ve fraku nebo ve smokingu, může mít šátek na hlavě, může se u toho smát, může si ty koncerty uvádět, může tam říkat vtipy. Proč ne? A samozřejmě mi to ze začátku strašně moc lidí vyčítalo, pak mi to vyčítalo míň lidí, pak už si na mě jakžtakž zvykli, dokonce potom začali psát, že hraji i dobře na housle, tak myslím, že jsem ty nejhorší momenty překonal a překonal jsem je jako správný býk, prostě šel jsem si za svým, protože jsem věděl, že tohle to má smysl. A tohle to je můj styl, abych vám odpověděl vaší otázku. Tohle je můj styl. Já sám nevím, jaké by se dalo najít řešení, co se třeba orchestru týká. Nedovedu si sám představit, že by přišli orchestrální hráči v texaskách a v krátkém rukávu. To je asi také nesmysl. Přeci jenom je to těleso. Na druhou stranu si nemyslím, že musí hrát nutně ve fraku. Ale zase na třetí stranu, přeci jenom koncert a koncert té klasické hudby a když už jdete do toho Rudolfína, je hezké se oblíknout. Je hezké se na ten koncert i tím oblékáním jaksi připravit, protože ta hudba, to není popík, u kterého se můžete bavit a je vám to vlastně jedno. Ta hudba je překrásná, má v sobě neskutečnou škálu emocí a to všechno byste měl v tom klidu a pohodě být schopný si vyposlechnout. Takže to není vůbec jednoduchá věc a já v žádném případě, ani jsem nikdy neshazoval kolegy za to, že nosí fraky nebo ne, já jsem se svým vlastním způsobem snažil o to, abych tu hudbu trošku, tu hladinu klasickou hudební trošku rozčeřil a aby přišli noví lidé do sálu.

Připomínám, že hostem u mikrofonu Rádia Impuls je dnes houslový virtuos Pavel Šporcl. Vzpomínám si, když jsem před čtyřmi lety mluvil s vaším učitelem z AMU, profesorem Václavem Snítilem, tak on si vás jako žáka nemohl vynachválit, nicméně záhy dodal: Jen ty jeho šátky. Vytýkali vám to kantoři na Akademii muzických umění? Tyto vaše nekonformní názory, které jste měl?

Vytýkali mi to všichni, prakticky kdo existoval z té klasické hudby. Já jsem si šátek vzal poprvně na absolventský koncert Akademie muzických umění. Takže kantoři v rámci studia už neměli šanci mi nic vyčítat, ale samozřejmě, když jsem je potkával a když jsem potkával kolegy a kritiky, tak to bylo pořád - ty šátky, ty šátky, ty šátky a já jsem pořád říkal - kašlete na šátky, zavřete oči, hlavně, že hraji dobře nebo se alespoň o to snažím a chci nalákat nové lidi, chci jim ukázat, že to není tak závažný, jak se to stále dělá a pravda je, že mladí a noví lidé začali chodit na koncerty, dostával jsem a dostávám spoustu e-mailů, kde mě podporují lidi a hlavně v těch začátcích samozřejmě, kdy opravdu ta kritika byla docela tvrdá a nebylo to jednoduchý. Dokonce jednou jsem měl až takový velký problém s Českou filharmonií, kdy filharmonici řekli, že se mnou nebudou hrát, když budu mít šátek na hlavě. A byl to můj první koncert s filharmonií a nahrávala to televize a teď to vysílají v Japonsku, takže samozřejmě jak je slyšet, koncert proběhl, proběhl i v šátku, protože já jsem říkal…

Promiňte, říkal jste si už tehdy, že svým způsobem balancujete na hraně, že to je velmi tenká hranice, jak přitáhnout lidi do koncertních sálů a přitom bourat ty mýty?

Já jsem tenkrát s tou filharmonií trošičku ustoupil a to v tom, že jsem si nevzal ty kožené kalhoty, které jsem chtěl, ale šátek jsem si nechal. Protože jsem říkal, říkal jsem, nezlobte se, já po těch dvou nebo třech letech, co do mě opravdu každý šije a já každému říkám, že to dělám pro tu muziku, tak já si nemůžu na jeden koncert ten šátek nevzít a pak zase dělat, jako že se nic nestalo. Tak to prostě vydržte. Nakonec ten koncert byl úžasný. Noviny psaly, že se takový talent rodí jednou za sto let, jako kdyby šátek najednou nebyl, filharmonici byli úžasní i na zkouškách, tak já ani nevím, kde ten problém vlastně vznikl. To, že balancuji na hraně, je jasný od začátku, ale já jsem si vždycky říkal, že to stojí za to, že je lepší, když deset starších nebo těch tradičních posluchačů odejde a přijde jeden nový. Že se to prostě vyplatí. Vždycky na prvním místě byla kvalita mojí hry, aby nikdo nemohl říci, že se za ten šátek schovávám, že prostě mi jde jenom o nějaký mediální humbuk a že hraji příšerně. Tak to opravdu, to se snad nestalo a snad jsem za ta léta potvrdil, že na ty housle jakžtakž umím, byť se to nemusí každému líbit, je to umění jako každé jiné, ale opravdu se snažím a vždycky jsem se snažil hrát co nejlépe.

Vy teď v letošním roce hrajete v prostorech, které si většina muzikantů pochvaluje, a to jsou chrámy, náboženské chrámy, chceme-li kostely. A to pokud se nemýlím v protestantských kostelech je to především.

Je to v evangelických, husitských a také některé v katolických.

I v katolických?

Ano.

Když se podíváte na prostory, ve kterých hrajete, existují prostory, které vás jako muzikanta fascinují a které svojí akustikou mohou být výjimečné a přitom jste je ještě nevyzkoušel?

Ono samozřejmě s tou akustikou pro housle jako akustický nástroj, když nebudu brát, že by se to dalo v jakékoli hale nazvučit, tak je to hodně složitý. Ty kostely samozřejmě my jako muzikanti máme hodně rádi, ale když se řekne kostel, tak si každý představí katolický kostel, jako tradiční zkrátka kostel, kde se občas ta klasická hudba hraje.

Pokud možno ještě barokní.

Pokud možno ještě barokní, samozřejmě. A mě hrozně překvapilo, protože už jsem do této chvíle pár koncertů, turné Vivaldiho, odehrál, tak mě hrozně překvapilo, jak i v těch husitských kostelech je krásná akustika a jak i tam se dá s posluchači navázat nádherná atmosféra a jak ten koncert vlastně vyzní úplně jinak, než kdybych ho hrál v normálním kulturním domě nebo v divadle, zkrátka v normálních těch klasických sálech. Já na tom turné hraji Vivaldiho Čtvero ročních dob, čtu tam sonety, které Vivaldi k těmto čtvero ročním dobám napsal, Čtvero ročních dob, ta snad skladba je samozřejmě, jak všichni určitě ví, programní, ukazuje, jak si Vivaldi představoval hudebně co se dělá na jaře, jak tam ptáčci zpívají a tak dále. A to všechno on napsal ještě do čtyř sonetů, Jaro, Léto, Podzim, Zima. A ty já tam čtu a je krásné pozorovat ty lidi, jak to úplně hltají a je to zase něco nového. Je to zase svým způsobem výchovný koncert pro starší, kdy se snažím ukázat to, co by asi normálně se neměli šanci dozvědět, krom toho, že si koupí CD a mají to tam vytištěný a napsaný. Ale opravdu ty koncerty byly doposavad hrozně krásný, mám z toho radost.

A další radost vám bezesporu udělá podzimní natáčení s kapelou Romano Stillo, pokud ji dobře vyslovuji, což je romská kapela. Romská muzika nebo cikánská muzika vás láká od kdy? Propojení těch žánrů?

Tak mě vůbec. Mě láká cimbálka, mě lákají moravský písničky, mě lákají cikánský housle, mě láká world music, spousta tuhletěch nebo irská hudba. Spousta vlastně tuhletěch žánrů a rómští muzikanti jsou zkrátka úžasní a nenapodobitelní a ta deska vyjde až někdy na podzim. K tomu se ještě připojuje to, k tomu zážitku, že některé skladby, které budeme natáčet, tak nejsou ani napsané v notách a ti houslisté z kapely mě to učí tak, že mi to opravdu předehrávají a já to okamžitě opakuji po nich, ještě si to nahrávám. Takže je to pro mě úplně nový proces než to, že dostanu noty a zase se něco naučím. Další aspekt toho je, že v té romské hudbě se může libovolně improvizovat a to je věc, kterou zase já běžně samozřejmě nedělám, musím se jí učit a ten poslední aspekt je právě ten, že to je pro mě nová věc, kterou se musím naučit a já hrozně rád otevírám v té hudbě nové prostory, stejně jako bych jednou v budoucnu hrozně rád otevřel dvířka ne přímo populární hudby, ale hudbě elektronické nebo mám doma zkrátka elektrické housle a určitě na ně jednou v budoucnu, až na to najdu chvilku, udělám nějaký projekt. Ale to je zatím hudba budoucnosti. Teď mě čeká ta cikánská nebo rómská hudba s cikánskou kapelou a strašně se na to těším a doufám, že to CD bude úspěšný. Byť si nedělám naděje, že bych hrál jako pravý cikán.

A to budou cikánské lidovky?

Některé budou cikánské lidovky, některé skladby budou cikánského charakteru z klasické hudby, takže budeme hrát cikánské melodie (Pabla Desarasátého) a jiné tyhlety podobné klasické skladby.

Říká houslový virtuóz Pavel Šporcl, který byl hostem dnešních Impulsů. Děkuji, že jste svůj čas věnoval Rádiu Impuls a někdy příště na shledanou.

Děkuji moc, budu se těšit.

Poslední články z rubriky