Michal Horáček v Impulsech Václava Moravce
PODOBNÉ ČLÁNKY
5. srpna 2008 18:20
Textař a sázkař Michal Horáček byl hostem Impulsů. Mluvil o svém studiu, vztahu k muzice nebo o svých snech, které si plní.
Václav Moravec, moderátor:
Peníze nejsou na prvním místě. Alespoň podle výsledků výzkumu sázkařských společností, proč jejich klienti investují peníze do sázek. Tady jsou slova mluvčího Tipsportu Lubomíra Ježka:
Záznam Lubomíra Ježka:
Ten stimul peněz není rozhodně ten prioritní, aby sázeli, dokonce to bylo uváděný asi až jako pátý důvod. Těmi nejdůležitějšími momenty, které lidi táhnou k tomu sázení, je pobavit se. Je to zábava, je to nějaké společné prožití nějakého zážitku třeba při sledování toho sportovního přenosu.
Dodává mluvčí Tisportu Lubomír Ježek. Dnešní host Impulsů napsal o fenoménu sázení diplomovou práci. V deseti letech musel stokrát opsat bod číslo deset z Kodexu chování pionýra, text zněl: Pionýr nehraje o peníze. Pozvání do dnešních Impulsů přijal textař Michal Horáček. Vítejte v Rádiu Impuls, hezký dobrý den.
Michal Horáček, host:
Dobrý den.
To jste byl tak nepoučitelný už v deseti letech?
No, v tomto ohledu ano.
O co jste se vsadil?
No, já jsem tenkrát hrál čáru. Já jsem napřed chodil ráno v šest hodin před školou sbírat lipový květ na nábřeží do parku, pak jsem ho zpeněžil. Teda pravda, že národní podnik Léčiva za to nedával až tak horentní sumy. Nicméně jako základ to bylo dobrý a tak jsem měl ten první kapitál nebo tu možnost jako jsem si utvořil, abych mohl ty peníze jako vypustit do hry jako. A to tenkrát bylo jako velká věc, to jako celá škola najednou začala hrát tu čáru, to bylo dobrý no. Ono to vlastně bylo o desetníky a pak o koruny. Vlastně to byly jakoby kuličky, ty co hrají děti. Vlastně to je první hazardní hra. Hrajete kuličky. Tak to je něco, co všichni chtějí, takže stojí za to je dát do hry a zase stojí za to se o to ucházet. No ale pak zkrátka zas to z těch kuliček přešlo na ty desetníky a pak na koruny no.
A když jste to učil, celou tu školu a žila tím celá škola, to znamená, že jste byl ve výhodě a vyhrával jste?
Takhle, já jsem se na to vždycky připravil. To teda musím říct. Napřed tak jako jsem sbíral ráno lipový květ, zatímco všichni ostatní spali, tak já jsem pak taky večer chodil zase a trénoval jsem to. A vyvinul jsem styl, který později proslul, přinejmenším na nábřeží v Praze 1, jako sekerka. Na rozdíl od vrtulky, protože vrtulkou házeli ti mí konkurenti a vrtulkou když házíte, tak to má tu nevýhodu, že prostě ono to nějak spadne a pak se to nějak odrazí a je to tak jako na náhodu. A já jsem jako tu náhodu potlačil tím, že jsem vyvinul tu sekerku, protože ta mince se jakoby zabodávala nebo zasekávala na to místo, kam dopadala. To byl velký pokrok.
Ona sankce těch stokrát opsání věty z kodexu chování pionýra, tedy pionýr nehraje o peníze. Byl to pro vás vůbec trest? Nebo jste si nedal pokoj a hned druhý den zase hrál?
Tak trest to byl, ale pokoj jsem si nedal.
Vy jste před třemi lety dokončil studium na fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy. Získal jste magisterský titul. Pokračujete v rozepisování vaší magisterské práce, která se také týká sázení a her?
Ano, v současné chvíli horečně teda píšu svou práci, na jejímž základě se budu snažit získat titul, jemuž se říká PhD. dneska, prostě doktorát filozofie. A je to práce, která vychází z té mé disertačky. Ale ta disertačka byla takový jako sběr materiálů. Já jsem si jako vykolíkoval ten terén a teďka se budu něčemu přesně věnovat. A to, čemu se budu věnovat, je ta zvláštní věc, která mě těší, že se děje ve světě. Já když jsem byl chlapcem, tak jsme žili ve světě dvou soupeřících ideologických systémů. Zejména ten náš byl takový, že ten jakoby věděl, jak to bude jednou. Říkal k čemu spějeme a je to neodvratné a tak dále, to tady nebudu rozebírat. Ale těchto nápadů nebyl prostý teda ani liberálně demokratický základ. A tohle je něco jiného. Ten pohled na svět z hlediska hráče je jiný v tom, že ten ví, že žijeme v nejistotě a že nejistota bude trvat. To je právě to zajímavý. Takže my víme, že se něco nepochybně stane, ale jak se to stane, jakou to bude mít přesně podobu, to nevíme. Vyvolává to v nás existenciální nejistotu, je těžké s tím žít, ale my musíme být dospělí a smířit se s tím. A jakmile se s tím smíříme, tak nastolíme takovou probabilistickou společnost, společnost pravděpodobnosti, kde všichni budeme vědět, že všechno se může stát s jistou mírou pravděpodobnosti. A ono se to tak opravdu děje, protože to není jenom že si někdo vsadí na to, že vyhraje Sparta nebo Slávie nebo nějaký kůň. Ale to vyjadřuje i ta veliká hra, která se třeba hraje na burze. To je normální hra. To si prostě koupíte, já nevím, Erste Bank nebo prodáte ČEZ a nebo opačně, protože předpokládáte, že ty akcie ČEZu v budoucnosti budou zhodnoceny. Jakou to má hodnotu dnes, to nemá vůbec žádnou cenu, to všichni víme. Dnes se můžeme podívat na internet nebo do novin a tam víme, jak to je. Ale jak to bude za týden, za rok, to nevíme a to je ta probabilistická společnost, ke které míříme.
A ten spor mezi jistotou a nejistotou, který je například u sázek, u her, také u investování na burze, dá se chápat jako prvek motivace, proč lidé se posouvají dál a že je to vlastně motivuje v tom samotném procesu ať už sázení, investování a podobně?
Tak asi je to motivuje, protože to je vzrušující. Ale v každém případě bych chtěl říct, že vzdáme-li se nejistoty, vzdáváme se času. To znamená, vzdáme-li se času, jako umíráme. Všechno zmrtví. Protože pamatujeme se na to, že jsme žili v tom systému, kterému se říkalo bezčasí. Takový Husákovo bezčasí. My jsme to všichni cítili, že vlastně ten časový režim je takový jako cyklický. Jako od sjezdu ke sjezdu, od slavných májových dnů k Velkému říjnu a zpátky a tak do nekonečna. Že se jakoby nic nedělo. Že jsme se motali v kruhu. Tahle probabilistická společnost je úplně jiná. Ta jako zrychluje ten život. Ta zrychluje oběh kapitálu a dělá nový časoprostor. Komprimuje, jako smršťuje ten časoprostor. Strašně se to zrychluje a stává se z toho už z celé existence v jednadvacátém století celého světa globalizovaného, vstupujeme do nové společnosti. Podle mého názoru do nového paradigmatu, kterému já říkám ta pravděpodobnostní společnost. A ten, kdo ty pravděpodobnosti umí lépe odhadovat, ten vítězí a ten, kdo je umí odhadovat špatně, ten prohrává. Ale pořád je to jenom hra. Ve skutečnosti už nejde o život, už nejde o gulag, už nejde o to, že vás zavřou do Jáchymova nebo že vám někdo bude nutit tu představu, která, jako že to musí nějak být. Ne, teďka všichni se můžeme zúčastnit toho odhadování. A my se vlastně toho zúčastníme vždycky stejně v každé společnosti, která žije, protože jde s časem, tak vždycky se to děje, protože nic jiného nerozhoduje o úspěchu nebo neúspěchu, než náš odhad budoucnosti.
Když se vrátím k úvodu, tedy k tomu možnému průzkumu, který udělali české sázkové kanceláře, ze kterého vyplývá, že prioritou českých sázkařů nejsou překvapivě peníze, ale zábava a sledování. Například sportovních přenosů, na které se sází. Zeptali jsme se v pražských ulicích, jak často si lidé vsázejí:
Záznam náhodného posluchače:
Občas si někdy vsadím, jednou za, já nevím, dva měsíce, ale jinak ne. Jsou to čísla narození.
Záznam posluchače:
Nesázím.
Záznam posluchače:
Každý týden. No rodná čísla, data narození. No, koníček. Ze zvyku. Sázím desítky let už takhle.
Záznam posluchače:
Ne, nesázím, já tomu moc nevěřím.
Záznam posluchače:
Jo, někdy jo, ale teď už ne.
Záznam posluchače:
Nesázím, když vím, že 50 procent stejně už na výhry nejde, tak proč bych to dělal.
Zaznamenalo Rádio Impuls názory v pražských ulicích. Když byl textař Michal Horáček, který je hostem dnešních Impulsů, majitelem sázkové kanceláře Fortuna, sázel nebo ne?
No tak to mi zákon zakazoval, samozřejmě, abych sázel u své vlastní společnosti. Ale u ostatních ano, samozřejmě.
Teď myslím u konkurence, jestli jste sázel.
Protože někdy sem měl ten názor, že jejich odhad pravděpodobnostní toho, co se stane, není tak dobrý jako můj. A to je jediný důvod, proč to jako racionálně jde vsadit. Tedy to, co jsme slyšeli, ty odpovědi těch lidí tady ve vašem rádiu, směšují dva diametrálně, radikálně odlišné přístupy ke hře. Jedna, to byli ti sázím čísla svých dětí, narození a tak dále. Ta se obrací k tomu, co je jakoby losem. Tam se obracíte k nějaké naprosto nezkorumpovatelné cíle, předpokládejme, že prostě losování je provedeno jako správně, to musí být. A to, co rozhodne o tom, jaká čísla padnou, je síla, která se nedá podplatit. To se nám líbí, to je první hodně dobrá věc. A pozor, není to využívané jenom v loteriích, ale v těch nejdůležitějších věcech a ne jenom v Athénách. Ale třeba dneska v Americe, protože v Americe, když se musí narukovat třeba do Vietnamu, tak ty jako potencionální rekruti jsou losovaní z té množiny těch potencionálních. Opravdu tam se losuje. Nebo lidé, kteří žádají o americké občanství, to se každoročně shromáždí a z toho se losuje. A proč se z toho losuje? Protože víme, že to je ta jediná síla, která nelze podplatit. Ta takzvaná náhoda. To je vzrušující a k tomu se obracíme. A ta příjemná věc je, že si za těch, já nevím, dvacet korun u té Sazky nebo něčeho kupujeme jako naději. Za málo peněz ohromnou naději na nějaké miliony. A vlastně my víme, že to asi netrefíme, ale tak tu naději si koupíme, takže to má hodnotu, po mém soudu možná větší, než je ta dvacetikoruna. Dá se o tom po hospodách mluvit a doma, jo, co si koupíme, mámo, až to trefíme. To je první věc. A tam nemůžete vaše schopnosti, váš odhad a tak vůbec nevstupují do hry. To se úplně radikálně odevzdáváte do vůle nějaké jiné vyšší moci, takzvaně vyšší moci, kterou znají i právní řády, že jo. Zatímco druhá, úplně radikálně odlišná jako povaha sázení je ta, ve které můžete svoje schopnosti, intuici, informaci, odvahu zhodnotit. A to je ta, která mě se líbí mnohem více, protože já loterie opravdu, jak říkal ten pán, když si stejně berou padesát procent, proč bych to dělal, tak to můžete dělat proto, že chcete třeba podporovat hrady a zámky a nebo, já nevím, sport nebo něco. To můžete, ale musíte vědět, že jste teda přispěvatelem velice velkorysým. A nebo je to právě to, co se líbí mě, vsadit na ten svůj názor, vyznávat tu pravděpodobnostní povahu našeho životního určení a v souboji s jinými lidmi, kteří mají také své informace, intuici, svou odvahu, se střetáváme. Na té burze je to velké. Ale ta burza, pozor, to není jenom hra. Ta burza musí být, aby lidi zkrátka financovali peníze, protože podniky si chodí na burzu pro financování. A jenom díky tomu ten systém opravdu funguje. Takže to není nějaká jako hříčka, legrace, zábava nebo hazard. To je prostě integrální součást volné tržní společnosti, kterou musíme mít.
Když se podívám na vaše texty, kde píšete v nějakém textu o sázení nebo o hře, tak vy za jeden ze svých nejdůležitějších textů, který jste napsal, tak považujete text, jestli se to nezměnilo, píseň Srdce jako kníže Rohan, který zpívá Richard Müller. Je to tak?
Ano, je to tak.
Vy jste při scénických rozhovorech v pražském Švandově divadle před třemi lety řekl a následuje citát: V této písni se shrnuje filozofie hazardní hry. To byl první písňový text, kde jste se věnoval hře, hazardu?
Já myslím dokonce i jediný, protože mě to potěšilo tenhleten, z mnoha důvodů. Ono se to stalo takovým jako hitem, Míša Müller to výborně zazpíval. A to navzdory tomu, že já jsem tam použil ten zvláštní jazyk těch hazardních hráčů, kterému vlastně nikdo nemůže rozumět. Tomu nerozumí ani mé bezprostřední okolí a přesto se ta píseň jakoby stala známou, to mě hrozně těší. Tady to jako mě osvobozuje. Tady člověk se kolikrát tak jako zbytečně trápí tím, jestli tomu někdo bude rozumět, to je úplně jedno. Důležitý je, aby já jsem měl pocit, že to drží pohromadě a jak je vidět, ono si to svou cestu do světa najde. To je pěkný.
Zpěvák Richard Müller, skladba Srdce jako kníže Rohan, jejíž text napsal Michal Horáček, host dnešních Impulsů. Tak vy dokonce říkáte, že tuto skladbu, Srdce jako kníže Rohan, chcete, aby byla hrána na vašem pohřbu. To platí taky?
To bych si přál. Ale ještě to může chvíli počkat.
Když byste měl zmínit, jak často, vy jste to už naznačil, jak často se setkáváte s tím, že vlastně i vaše okolí chce obsah této písně vysvětlit? Protože tam jsou slova, která patří do toho hazardního hraní, kobera, valcha a mnoho další?
No tak když to bylo hodně populární, v té době, kdy ta písnička jako vstoupila do těch rozhlasů, tak to jako sem tam někdo chtěl. Ale třeba Zdeněk Světák mi říkal, ne, já tomu rozumím.
Zdeněk Svěrák, který má rád rýmování?
No, Zdeňkovi se to líbilo, protože on říkal ne, já tomu rozumím, to jsou sice slova přesně, který já neznám, ale o čem to je, to je mi jasný. Tak dobrý.
Většina lidí možná rozumí jenom ty si holka od starýho Růžičky, protože to je ten hlavní livemotiv té skladby. Vy jste si s Petrem Hapkou vydobyli takovou pozici, že si vybíráte interprety, to znamená, že si nenecháte do těch písňových textů zasahovat. Bylo to hned od začátku, co jste začal texty psát?
Co se týká mě, tak ano, protože já když jsem se chtěl stát textařem, tak tehdy, to bylo začátkem osmdesátých let, to byl takový úzus a to nemělo s režimem nic společného, to byl takový úzus, že zkrátka se natočil takzvaný demáč, demosnímek, kde se takzvaně svahilsky, to znamená různými slabikami pokoušel ten skladatel jako přiblížit tomu potencionálnímu textaři, jaké slabiky má vyplnit. A ten textař, to bylo to poslední. To napřed se to natočilo, pak se říkalo ještě ten saxofon a ještě tam dáme pikolu a něco. A teď to otextujte. To mi připadá, jako když někdo vyrobil židli a dokonce ji i očalounil a mě nechali udělat třeba cvočky na to. A tak se na to dívalo. Prostě ten textař, to bylo úplně to poslední.
Proto většina těch textů té komunistické pop-music byla tak blbá?
I tak, i proto si myslím. Ale tam nejde ani o komunistickou. To by bylo blbý vždycky, jestliže to je takhle postavený, tak prostě jste křížovkář a úžasný úspěch je, že vůbec ty slabiky, když máte předepsáno dlouhá, krátká, dlouhá, krátká, dlouhá, krátká, dlouhá. A pak se to musí ještě rýmovat. A to nemůže být jinak. Zkrátka to je tak těžký technicky to udělat, že když to dává ještě vůbec nějaký smysl, tak je to malý zázrak jako. A já jsem nechtěl jít touhle cestou. Já si myslím, že my nemůžeme dost dobře konkurovat světu v hudbě, v té moderní, protože ta se zkrátka odehrává zejména v anglosaských zemích a různě. A nebo je toho tolik, zkrátka, že aby prostě nějaká česká skladba se prosadila, to je malý zázrak, jako když se na tom podílí tady slečna Irglová, třeba. Stát se to může, ale je to jako nepravděpodobný. Proč my máme dělat ten rock and roll líp než, nebo blues nebo jazz líp než ty, který ho vymysleli. Je to dost divné jako. Ne, že by to lidi neměli dělat, ať to dělají, ale myslím si, že česká píseň je silná tím, že zpívá česky o českých věcech. Proto je ten Nohavica, proto je ten Kryl, proto jsou všichni tyhle kluci tak nesmírně populární a proto na našem trhu porážejí samozřejmě i ty velký postavy, já nevím, jako třeba Norrah Jones dneska. Jenom proto. Takže ten text pro nás je úplně zásadně důležitý, aby to měla ta česká pop music nebo vůbec česká píseň smysl. A já jsem to musel jako celý předělat a trvalo mi to 25 let, protože teprve teď, dneska, dneska to je zvláštní den, dneska můžu říct, že se mi to teprve povedlo, protože já jsem udělal album písní. Jmenuje se to Ohrožený druh, našel jsem pro to neznámé ženské interpretky, ale to není tak důležitý jako to, že tentokrát tam není jenom Petr Hapka ani. Všechno to, ten impuls vzešlo ode mě. Já jsem napsal nějaké věci, které jsem chtěl zhudebnit. Oslovil jsem různé skladatele. Čili oni pak vytvářeli, jako čalounili tu mou židli jakoby. Úplně jsem to předělal, byl jsem na to strašně pyšný, protože to trvalo čtvrt století usilovné práce. Když mi všichni říkali, že jsem blázen a kretén.
To je ale tedy poslední fáze, protože …
No, to je poslední fáze.
Takhle jste nedělali ani s Hapkou.
Přesně tak. Teďka je to úplně tak, jako že já jsem jakoby producent a všechny svoje příběhy, které jsem chtěl napsat, jsem napsal. Udělal jsem konkurzy, třeba sedm, osm, deset lidí se na tom podílelo, vybral jsem třeba Čechomor, to znamená písničku od Čechomoru. Vybíral jsem ty interpretky, kterých bylo třeba deset. Poprosil jsem někoho, jestli k tomu chce přispět, jako třeba Richard Krajčo, tak se to stalo. Já jsem si to sám svobodně vybral, podle toho co nejlépe rozvíjí mou zprávu nebo ten příběh a jsem na to úžasně pyšný.
A neříkali oni opačně, no to se nedá. Jestliže tady máme text, je složitý, do něj se trefovat různými nástroji, které budou tu muziku interpretovat a samotnou muziku. Není to zas ta druhá poloha?
Je. A hurá. To je, napravuji historickou nespravedlnost.
Vracíte to muzikantům i s úroky.
Jo.
Například když se podíváme na texty, které vy jste psal a které interpretují známí zpěváci nebo muzikanti, tak Hana Hegerová zpívá vaše texty, v rozhovoru pro Rádio Impuls Hegerová k tomu, jak se učí vaše texty, říká.
Záznam Hany Hegerové:
Právě dneska jsem říkala, že každý den aspoň hodinu si budu číst ty texty. Když nic jiného, tak aspoň číst že si budu ty texty, abych aspoň něco dělala, že si musím určit hodiny.
Zpěvačka Hana Hegerová podle svých slov v rozhovoru pro Rádio Impuls používá pro naučení se textů takzvanou čárkovou metodu:
Záznam Hany Hegerové:
Je to tak, že prostě i když nemám chuť a náladu a já si pak, kdy a to bych vám mohla ukázat, že si dělám pak čárky, si říkám, musíš 10x a už když vůbec se mi nic nechce, ale ty čárky dělám, protože vím, že za den, za dva, se to obrazí, že mi to naskočí, že to není marná práce. To vím.
Dodává v rozhovoru pro Rádio Impuls zpěvačka Hana Hegerová, která si pochvaluje, že nejde o rýmované texty v jejich skladbách i v těch, které jste pro ni psal. Když se podívám na vaše slova, která jste pronesl opět ve Švandově divadle: Jsem rád, že nedělám gramatické rýmy. Co proti nim máte? Krom toho, jak se psaly dřív před rokem 89?
No gramatické rýmy naznačují, že člověk dostatečně neovládá ten jazyk, protože my bychom měli při práci s jazykem zrovna v tomhle žánru, jako je poezie nebo psaní těch písňových textů, objevovat nečekaná spojení. Pracovat s tím, co nám čeština nabízí a tady máme veliké štěstí. Protože na rozdíl od angličtiny, která prakticky se nerýmuje, třeba anglicky není možný, nikdo nebyl schopen třeba přeložit Danta. Protože tam to potřebuje takový zvláštní rigidní jako půdorys to vyžaduje, protože oni nemůžou. Prostě oni nemají zdrobněliny. To je nemožný. Přece, dobře se ví, že je velký rozdíl mezi stůl, stolek a stoleček. Tím něco říkáme. Oni mají table a little table. No to je hrozný. A samozřejmě nemůžou, nemají pády, nemají rody a tak dále. To my všechno máme. Máme ještě tu takovou tu vyšší, pěknou řeč literární. A pak máme takovou, kterou používáme denně. A ono se to tím dá krásně propojit.
Ale furt jí máme dlouhou na rozdíl od té angličtiny.
Ano, pro rockový základ je to skoro nemožné. Ale tím já, jak už jsem řekl, se netrápím. Ať se kluci potrápí. A mám strašnou radost, že tu češtinu máme a gramatický rýmy, zkrátka to je odfláknutý. To je ledabylé. To není ono.
Teď jestli nás poslouchá Zdeněk Svěrák, který si zakládá na tom, že se mu to rýmuje.
Ale ne gramaticky. Víte co, abychom si řekli, co to je gramatický rým. To je zkrátka když použijete jedno sloveso, já nevím ve třetí osobě jednotného čísla, s jiným slovesem ve třetí osobě jednotného čísla. Ale když použijete to sloveso, v kombinaci s příslovcem nebo s vlastním jménem a nebo s něčím, tak to samozřejmě je něco úplně jiného. Zdeněk Svěrák nádherně rýmuje. Já chci, já taky chci nádherně rýmovat, ale nádherný rýmování není s gramatickými rýmy.
Ale vy i ten rým, když jsem se díval do vašich textů, tak nepovažujete za nezbytnost v tom textu samotném.
Já to většinou ale dělám, teda jako. Výjimečně ne, ale já se hlásím k té tradici rýmování. Já to mám rád. Ono to totiž nastoluje takovou zvláštní věc, co totiž, co to je lyrika. Lyrika je něco, co se zpívá s lyrou. To se nikdy nepsalo na papíry, to se jenom tradovalo a k tomu se muselo zpívat. To my jsme to teprve jako nějak zbytečně rozdělili. Ne. Lyrika naznačuje, vychází vstříc tomu rytmu, který máme v sobě. Rytmu třeba tlukotu srdce nebo rytmu našich kroků. A jakmile se tohle nastaví, tak to získává takovou zvláštní jako mystickou hodnotu. Kolikrát úplné blbosti jenom tím, že jsou dobře zrýmovaný, najednou jako získávají takové jakoby opodstatnění. Ale oni nemusí být ani dobře zrýmovaný, třeba blbě dramatickým rýmem. Mladí ležáci, staří žebráci. A najednou se řekne no jo, když se to tak pěkně rýmuje, tak to asi. Ono se to ani neřekne, on to tak člověk cítí. A mě se líbí dělat tu magii, to šamanství. Jako vyvolávat něco, co je tak jako těžko uchopitelný, ale co velice působí.
Říká textař Michal Horáček, který byl hostem dnešních Impulsů. Děkuji, že jste přijal mé pozvání a někdy příště tady v Rádiu Impuls na shledanou.
Na shledanou.
Diskuze
Poslední články z rubriky
VIDEO: Miroslav Kalousek: Zákony jsou krátké na korupci v hotovosti!
Ministr financí Miroslav Kalousek mluvil v rozhovoru pro Rádio Impuls o ekonomické situaci v Řecku a jejích dopadech na Českou republiku a také o kauze Davida Ratha. celý článek
VIDEO: Zbyněk Stanjura: Rath by měl složit poslanecký mandát!
Předseda poslaneckého klubu ODS Zbyněk Stanjura mluvil v rozhovoru pro Rádio Impuls o aktuální situaci v koalici a o obvinění hejtmana Davida Ratha. celý článek
VIDEO: Pavel Zelený: Některé příklady z matematiky byly pro maturanty loterií!
Ředitel Centra pro zjišťování výsledků vzdělávání Pavel Zelený mluvil o letošních státních maturitách. celý článek
VIDEO: Aleš Hušák: Se žalobou na svou osobu určitě počítám!
Předseda představenstva Sazky Aleš Hušák mluvil o hrozící žalobě kvůli finanční ztrátě Sazky. celý článek
VIDEO: Vlastimil Picek: Jméno mého nástupce bude během července!
Náčelník Generálního štábu Armády ČR Vlastimil Picek mluvil o v rozhovoru pro Rádio Impuls o zahraničních misích nebo o svém odchodu z čela štábu. celý článek
VIDEO: Miroslav Jansta: Proti Hušákovi máme dost důkazů. Věřím, že skončí ve vězení!
Předseda ČSTV Miroslav Jansta mluvil v rozhovoru pro Rádio Impuls o společnosti Sazka celý článek
Zuzana Roithová: Ukrajinu čekají sankce kvůli věznění expremiérky Tymošenkové!
Europoslankyně a kandidátka na prezidentku za KDU-ČSL Zuzana Roithová mluvila v rozhovoru pro Rádio Impuls o své kandidatuře. celý článek
VIDEO: Lubomír Zaorálek: Novým kandidátem ČSSD na křeslo prezidenta nebudu!
Místopředseda Poslanecké sněmovny a místopředseda ČSSD Lubomír Zaorálek mluvil v rozhovoru pro Rádio Impuls o vládních reformách. Také o případné kandidatuře na prezidenta. celý článek
VIDEO: Vladimír Dlouhý: Češi potřebují mít perspektivu!
Ekonom a bývalý ministr průmyslu a obchodu Vladimír Dlouhý mluvil v rozhovoru pro Rádio Impuls o ekonomické recesi. celý článek
VIDEO: Jiří Pospíšil: Zachování doživotní imunity je chyba!
Ministr spravedlnosti a místopředseda ODS Jiří Pospíšil mluvil v rozhovoru pro Rádio Impuls o imunitě zákonodárců. celý článek
