Gabriela Demeterová v Impulsech Václava Moravce
PODOBNÉ ČLÁNKY
13. září 2007 18:20
Světoznámá houslová virtuoska Gabriela Demeterová mluvila v rozhovoru pro Rádio Impuls o tom, jak je pro houslistu nebezpečná tříska, o tom, že je hrdá na Čechy i o svých houslových začátcích.
Václav Moravec, moderátor:
Kostel sv. Bartoloměje v Jablonném nad Orlicí, zámek Čečovice u Plzně, barokní zámek Manětín – to jsou jen tři z památek, k jejichž záchraně přispívá slavná houslová virtuoska Gabriela Demeterová. Demeterová koncertuje nejen v Evropě, ale i ve Spojených státech amerických a v Japonsku. A jak říká zpěvák Karel Gott, Japonci znají českou klasiku lépe než leckterý Čech:
Japonci mají svět rozdělený na to, co je typické a co je opravdu legitimní pro ten národ nebo pro ten stát. A u nás to je klasika.
Říká v rozhovoru pro Rádio Impuls zpěvák Karel Gott. Nejen o tom, proč Japonci znají dobře českou klasiku, teď bude řeč s houslistkou Gabrielou Demeterovou. Vítejte v Rádiu Impuls, hezký dobrý den.
Gabriela Demeterová, host:
Dobrý den.
O čem se vám dnes v noci zdálo, pokud se vám o něčem vůbec zdálo?
O ničem.
O ničem?
To je úleva. Já jsem velmi ráda, když se mi nic nezdá. Většinou se mi nic nezdá, takže se dobře vyspím.
Omlouvám se, za úvodní poťouchlou otázku. Ale když jste před půl rokem se svěřovala v rozhovoru pro Deníky Bohemia, o čem se vám zdává, tak jste pronesla i tato slova, a následuje citát: Zdá se mi třeba, že hraji někde v sále právě to, co přes den cvičím a vzbudím se sama svou vlastní hrou. Konec citátu.
Tak ano, to je pravda, to jsem nelhala, to se mi někdy stává, když…
Je to často?
Naštěstí ne, je to tak jednou, dvakrát do roka, většinou je to u skladeb, které nějak nově studuji do svého repertoáru, ale teď se zabývám momentálně Brahmsovým houslovým koncertem, protože příští týden ho hraji v Hradci Králové s hradeckou filharmonií, takže to je dílo, které mám dost dobře ohrané a to není moje noční můra, rozhodně.
A je těch nočních můr víc? Kdo se nejhůř interpretuje a když se vám zdál takový sen, že se vzbudíte sama svou vlastní hrou, koho jste hrála?
Myslím si, že tohle zrovna jsem hrála Sofii Gubajdulinu a její houslový koncert Ofertorium, což znamená oběť, obětování a to už o něčem vypovídá. Je to hodně náročná skladba z 21. století. Takže soudobá hudba jednoznačně je to.
Váš dědeček z maminčiny strany, Hynek Wolf, byl muzikant, babička byla léta členkou Symfonického orchestru Československého rozhlasu. Vy sama pak ke svému osudu říkáte, opět následuje citát: Rodiče se nebavili o jiné variantě, než že se stanu houslistkou. Konec citátu. Neměla jste chuť někdy se té předem naplánované cesty vzdát, vzepřít se a říct, sice mě chcete za houslistku, ale nebudu?
Tak jako dítě jsem byla taková velmi zvláštně rozumná, spíš jsem jako cítila, že nemá cenu tomu komplotu rodinnému se vůbec postavit. Ale když už jsem samozřejmě byla starší, tak jsem ani tak neuvažovala o tom, že bych se tomu vzepřela, protože mi zase díky té inteligenci, která přibývá s léty, bylo jasné, že to nemá naprosto smysl, ale samozřejmě vnitřně jsem takovou vzpouru na Bounty kolikrát prožila, že jsem prostě si říkala – ježíš, počkejte, až budu velká, tak s tím seknu prostě.
Nebylo to příliš ale nudné, od tří let, kdy jste začala hrát na housle, to mít tak nalajnované?
To víte, že to bylo nudné. Tak nudné to bylo v tom smyslu, že jsem měla jasný denní režim, že jo. Místo toho, abych si hrála s lopatičkou na písečku nebo chodila s kamarády ven, tak jsem prostě přišla ze školy, nastoupila babička, která přišla ze služby z rádia nebo odněkud z orchestru a už se mi až do večera do šesti věnovala, než šla zase do Hudebního divadla v Karlíně hrát, že jo, operetu nebo muzikál. A to byl můj denní režim celou základní školní docházku a pak se to trošku zlepšilo na konzervatoři, takže samozřejmě nudné, stereotypní to bylo, ale já si to vynahrazuji dneska.
A chodila jste za housle?
To se mi nemohlo stát, protože jsme bydleli v centru Prahy pět minut od konzervatoře, takže to se nemohlo, to bylo naprosto vyloučené, abych já šla za housle, že jo.
Vy jste neměla ani jednu zmeškanou, promeškanou hodinu, že byste byla za školou?
No, samozřejmě ne, tak to by paní profesorka, jako ta by vylítla a rodiče, by mi dali!
Vzorná Gabriela Demeterová.
Z donucení.
Jak jsem v úvodu zmiňoval, vy koncertuje s předními hudebními tělesy nejen v Evropě, ale i ve Spojených státech či v Japonsku. Slavné orchestry vedou převážně muži dirigenti. Nakolik je pro ženu, tak úspěšnou jako jste vy, prosadit svůj názor vlastně v konzultacích s dirigentem?
No někdy je to hodně zajímavá věc. Musím říct, že jsem měla vesměs štěstí na moudré dirigenty, kteří mě respektovali a hned respektovali moji pozici sólisty a že to nejsem já, kdo se bude přizpůsobovat, ale jsou to oni s těmi sto lidmi za mnou, kteří se přizpůsobí mojí vizi. Nicméně samozřejmě párkrát ve své kariéře už jsem zažila tyto momenty konfrontační, jednou to došlo až tak daleko, že jsem opravdu o přestávce si musela pohovořit s panem dirigentem, že jako moment, my se tady nebudeme bavit o tom, jaký tam má být rytmus, protože tohle je moje vize, já vím, proč to dělám, orchestr stojí za mnou a bylo by dobré, kdybychom se nějak dohodli, aby ten koncert mohl v pořádku jaksi proběhnout. Takže pan dirigent se pak stáhnul a…
Neříkejte, že mužský opravdu ustoupil?
Ustoupil, ustoupil. On zas nebyl tak tvrdý, jak vypadal na první pohled a moje argumenty byly tak logické, hudební argumenty, že on vlastně nemohl naprosto klást odpor.
A neděláte to tak, že využíváte, řekněme, ženských svodů, abyste…
Tak to vůbec, jako já…
Ne, to se ve vážné hudbě nedělá?
Já nejsem tenhleten typ ženy, že bych jako dopředu kalkulovala s tím, že jsem ženská a že se jako usměji, zakroutím zadkem a všichni se z toho zblázní, to ne. U mě vždycky je na prvním místě to hraní a byla jsem i tak vychována. Možná, že to je někdy ke škodě, měla bych to snazší, nemusela se tak namáhat mentálně.
Snažil jsem se dopočítat, kolik znám žen dirigentek, které by vedly světová tělesa a nenašel jsem ženy, ani jsem se nedopočítal na prstech jedné ruky, natož pak dvou, čím je to?
U nás je to Miriam Němcová, která je velmi úspěšná, ale ty její začátky, si myslím, že nebyly velmi jednoduché. Já si myslím, že je to tím, že je to taková opravdu mužská doména. On vůbec hudební svět i v minulosti, kromě operního světa a později tedy toho dramatického světa divadelního, byl doménou mužů. Být sólistkou nepřicházelo v 17., 18. století vůbec v úvahu, to jste si hrál jako šlechtična někde v koutě doma na zámku v sále pro přátele a to se všechno změnilo až tak v tom 19. století. Tam nastala obrovská revoluce. Takže dneska už, když se bavíme v roce 2007, tak můžeme říct, že interpretek žen je mnoho, ale ten post dirigenta je, myslím si, natolik specifický z mužského pohledu, protože ta žena zřejmě nemá tu motivaci stoupnout si před těch sto otrávených profesionálních muzikantů, kteří už koukají na hodinky a chtějí jít domů a teď je musí zmanipulovat k tomu, aby nadšeně interpretovali, já nevím, celý týden třeba Gustava Mahlera. Takže to je spíš taková doména mužská a ještě určitého typu mužů. Nechci se tím vůbec dotknout kolegů dirigentů, mám je strašně ráda, protože je vlastně obdivuji, že mají v sobě tu sílu si tam stoupnout…
Nechcete si jich dotknout, jen popište ten typ.
Tak popíšu, tak někdy někteří z nich jsou takoví trošku narcistní, že rádi se poslouchají, ale zase kolegové muzikanti z orchestru, z té protistrany, to hned vycítí a dají to tomu dirigentovi patřičně najevo. Ne, ale myslím si, že spousta z nich jsou lidi, kteří prostě jsou schopni utáhnout, zkoncentrovat opravdu sto lidí a to není jednoduchá záležitost a mít tu vizi. Ten orchestr potřebuje vůdce. Jakmile má víc jak 10 členů, potřebuje vůdce v podobně dirigenta. Ale myslím si, že to je otázka revoluce, že až budeme třeba takhle se bavit ve 22. století, tak těch dirigentek už napočítáte daleko víc.
Myslíte, že za zhruba 200 let bude dirigent, řekněme, i doménou žen? Že to bude půl na půl?
Myslím, že je to otázka vývoje, stejně jak to bylo v té instrumentální poloze, kdy vlastně v 18. století ta moje pozice byla naprosto nepřijatelná.
Socioložka Jiřina Šiklová před časem v Impulsech mluvila o tom, že stereotypní vnímání žen posilují často samy ženy, například ve školství, že udržují stereotypy, například že holčička bude mít menší plat, bude uklízet a vařit.
Pokud si to neuvědomíme, že jsme formováni a v jednom dni si neřekneme, tak já teda takto vystupovat nebudu, tak nám to prostě nepůjde. To máte maličkosti, sedíme u stolu, něco na stole chybí, budou tam chlapi a když někdo řekne, hele, kde je sůl, tak já automaticky vstanu a přinesu ji, stejně jako automaticky přinesu, já nevím, na stůl, jídlo. I tím se udržují stereotypy. Ale to neznamená, že bych to měnila.
Prozradila před časem v rozhovoru pro Radio Impuls socioložka Jiřina Šiklová. Ve kterých chvílích pro Gabrielu Demeterovou, hosta dnešních Impulsů, bylo, řekněme, obtížné prosadit se jako pro mladou, začínající houslovou virtuózku.
Tak, leckdy v momentech, kdy narazíte třeba i u některých agentur na muže, kteří nemají vyřešenou svoji pozici jaksi ve smečce, v té celoplanetární a vás, jako ženu, neberou jako příjemný bonus do toho světa mužů a nejsou tím gentlemanem, ale mají potřebu jaksi se s vámi porovnat v rámci nějakého sociálního boje a vyřešit si s vámi svoje osobní problémy.
A takových je hodně ve vážné muzice.
Není, není.
Ale jsou.
Naštěstí jsou to solitéři, ale narazíte na ně po celém světě, občas tu a tam, ale naštěstí jsou to jaksi solitéři, takže být ženou v ten moment není výhoda, jak si lidi prvoplánově myslí, že to je výborný, ono jich je málo, takže vlastně když prostě Demeterová začala dělat svou kariéru, tak měla otevřené dveře. Není to tak.
Ještě když má tak hezké modré oči.
Nestačí hrát, no děkuju . . .
Houslistka Gabriela Demeterová, host dnešních Impulsů se stala Ženou roku 2005. Režisérka Olga Sommerová, autorka populárních televizních dokumentů O čem sní ženy, pak v rozhovoru pro Impuls říká.
Jsem vlastně vždycky bojovala za ty uražený a ponížený ve svých dokumentech, a protože ženy tvoří polovinu lidstva, tak proč bych nebojovala za ponížený a uražený ženy, takže já jsem vlastně také náhodně tím životem vstoupila do tý doby, kdy tady skutečně to téma bylo na spadnutí, ale zároveň to byla černá díra, takže jsem do ní vstoupila, zaplnila jsem ji nějaký čas.
Říká režisérka Olga Sommerová. O čem sní houslistka Gabriela Demeterová?
Tak, já v podstatě nesním o nějakých věcech, jako lidi si přejí mít auto, dům.
Vy auto, dům máte?
Já auto, dům mám, ale o čem sním, to se takhle nedá říct. Já moc takhle nesním, já přijímám život takový, jaký je, ale co bych si přála pro sebe do budoucna je, abych vlastně na tom byla tak dobře zdravotně co nejdéle, abych byla schopná tu radost z té muziky a tu krásu té hudby, protože já jsem vlastně prostředník jako interpret, abych byla co nejdéle schopna těm lidem předávat a v tak srozumitelné formě z mé strany, protože za to my, jako interpreti, jsme zodpovědní a vlastně je tak trochu naše vina, když ta klasika je brána jako něco velmi černokněžnického, nepřijatelného, velmi intelektuálního, takže to abych byla schopna zprostředkovat těm lidem, tu vibraci, která je blízká nám všem a vlastně ta klasická hudba, to je nejlepší jazyk. Až jednou přistanou tady Marťani, tak ta klasika promluví a budou rozumět tomu Dvořákovi.
O tom ještě bude řeč, řekněme popularizování té vážné hudby. Vy jste v tom citovaném rozhovoru pro Deníky Bohemia, který jsme zmiňovali v úvodu, 10. května prozradila, že vážnou hudbu považujete za svoji životní cestu a dodala jste, opět citát, ale nevíme dne ani hodiny a u mne je vše tak chatrné, že si můžu přivřít ruku do dveří u auta a tím končím s houslemi. Konec citátu. Nemůže to člověka omezovat až příliš, když musí přemýšlet nad tím, že stačí jedna přivřená ruka ve dveřích auta a přijdete o práci?
Člověk se tím nesmí nechat omezovat, ale musíte být zodpovědný sám k sobě, k publiku, k pořadateli, k těm orchestrům, kteří na vás čekají, ty koncerty jsou nasmlouvané dva tři roky dopředu, takže pro mě vlastně banální tříska z pohledu normálního občana, který se živí manuální prací nebo chodí do kanceláře, pro vás to nic není, ale pro mě zadřená tříska dva dny před koncertem, bolavě pod nehet třeba prvního prstu ukazováčku na levé ruce, který je nejvíc vytěžovaný při hře na housle je tragédie.
Kdy jste měla zadřenou třísku naposledy?
No, naštěstí neměla jsem ji dlouho, jako, já používám rukavice, když teda musím něco takhle dělat třeba kolem těch koní a takhle, což mě baví, ale říkám, musím být zodpovědná, netahat těžké věci, nedělat tuhle hrubou manuální práci, to si opravdu nemůžu dovolit, buď budu hrát na housle, špičkově, anebo dám možnost konkurenci, aby mě předběhla a budu si tady léčit mozoly, že jo.
My máte pojištěné ruce?
Ruce specielně nemám, jsem celá pojištěná, samozřejmě proti úrazu, ale ruce ne, protože ta pojistka by byla tak drahá, že to asi bych vydělávala jenom na tu pojistku, protože to umí jenom pojišťovna anglická, že jo, známá v Londýně.
A vy jste se pokoušela nechat si, spočítat, kolik by vás to stálo, kdybyste se si . . .
Zjišťovala jsem si tu cenu, ale já myslím, že to je zbytečné se tímhle vůbec zabývat, to jsou takové . . .
Tak mi to jenom řekněte, kdybych si chtěl nechat pojistit ruce, tak . . .
No, tak byste třeba platil 300 tisíc měsíčně.
300 tisíc korun měsíčně.
Aby vám se to vyplatilo, že když opravdu se vám něco stane, tak nějakou dobu jaksi budete schopen vyžít a nebudete pod mostem.
Před 4 lety jste založila Nadační fond Gabriely Demeterové, jedním z jeho cílů je oprava kulturních památek. Jak se to tak přihodila, že jste si řekla, že oprava kulturních památek budou jedním z cílů, kam budou směřovat vaše peníze?
Já si myslím, že se s tím člověk musí nějakým způsobem narodit, že vám to není jedno. Nám všem jaksi není jedno, že chátrají památky, ale někdo je ochoten prostě investovat svůj volný čas a dělat benefiční koncerty právě pro ty památky, takže já mám strašně ráda Českou republiku, nastalo to v ten moment, kdy samozřejmě už jsem měla něco necestováno a můžu srovnávat s tím světem a vím, že ta naše země je opravdu krásná a ty památky, ta historie, kterou tady máme, ta udávala tempo Evropy kdysi dávno, měli jsme velkého císaře Karla IV., který se už tehdy pokoušel o jednotnou měnu, vlastně to bych předchůdce eura a předchůdce, razitel v podstatě Evropské unie a . . .
Myslíte si, že si to dostatečně uvědomujeme?
Já si právě myslím, že v tomhle jsme trošku barbaři a zbytečně se hlavně podceňujeme, apeluji na všechny Čechy: Prosím vás, zlatí moji Češi, prostě nepodceňovat se, víc si věřit. Ty Američani si věří a nemají vůbec důvod proč a my tady máme takové velikány třeba v té hudbě, Otakar Ševčík, který napsal slavnou Houslovou školu, je nejhranější autor na světě, každý Američan, Japonec, Korejec, když začíná hrát na housle, hraje Otakara Ševčíka. Otakar Ševčík naučil hrát Rusy.
Kéž by Gabriele Deméterové její Pražané a Češi rozuměli, řečeno…
Já si myslím, že já mám spoustu lidí ve svém okolí a ti, kteří chodí na koncerty, tak ti si myslím, že mi rozumí a myslím si, takhle, chtěla bych všechny povzbudit, abychom neklesali na mysli a nevzhlíželi k té Americe zbytečně moc. Takže proto jsem se rozhodla podporovat ty památky, protože tady máme takové klenoty, které by si zasloužily trošku víc pozornosti.
Vy jste v rozhovoru pro deník Právo 3. září prozradila, že svět památek vás přitahuje, ale také vám přináší inspiraci a opět následuje citát: Každý takový prostor má svoji auru, která je unikátní a jsou v ní velmi staré informace, které na vás vždy dýchnou. Mám ráda změnu, proto v sezóně střídám jak koncertní sály, tak nejrůznější historické objekty. Konec citátu. V jakém historickém objektu s velmi silnou, jak tomu říkáte, aurou jste hrála?
Tak úplně teď naposledy na mě opravdu zapůsobil minulý týden kostelík v Čočovicích, což byl gotický kostel velmi malých rozměrů, ale …
To je tam u vás ve vašem kraji u Plzně?
Ano, Plzeň-sever, ale tohle je teda u Horšovského Týna, takže to je trošku dál od Manětína, ale samozřejmě těch prostorů je veliká řada. Manětínský zámek barokní, to je klenot, jeho sál, to je prostě úžasný genius loci a těch míst je velká řada. Takové mé snové místo je ta slavná kaple na Karlštejně, kde jsem teda měla tu čest jednou v noci při noční prohlídce jaksi pobýt o samotě chvíli…
Znamená to, že prostor, historický prostor, ve kterém jste nehrála a ráda byste si v něm na housle zahrála…
Určitě…
Je kaple…
Asi ne pro veřejnost, protože tam lidi nejsou jaksi vpuštěni ve velké míře, asi by se tam nevešli a je to takový prostor, který opravdu nesmíme ničit svým pobytem delším.
To znamená kaple na Karlštejně, prostor, ve kterém byste ráda zahrála na housle?
Určitě, určitě. Tam je…
Jaká tam je akustika?
Nádherná. Tak tam je to velmi komorní, ale tam jde hlavně o tu energii toho místa. Karel IV. věděl velmi dobře, proč vybral to místo pro Karlštejn a v té době místo této kaple bylo stejně ceněné, jako svatý boží hrob v Jeruzalémě a to si uvědomme, jakou velikou věc tady vlastně máme. A proto apeluji na ty Čechy, abychom si věřili.
Máme Česko rádi, bylo slogan Radia Impuls pro letošní léto, tak zůstaňme…
Já ho naprosto podporuji.
Zůstaňme při něm. Když byla hostem Impulsů operní pěvkyně Eva Urbanová, svěřila se před těmito mikrofony o tom, jak náročné je v souvislosti s operou italské publikum:
Ona ta publika se velice liší. Třeba vracím se k milánské La Scale, tak v La Scale, tam dokáže převládnout takový ten, já bych řekla ten jejich šovinismus, že umí zpívat belcanto jedině Italové, což jako se někdy může ukázat prostě, hlavně třeba u zpěváků hlavně z východu, mě se třeba stalo, když jsem tam zpívala Giocondu, že prostě se jim nelíbil ani José Cura, i když je to vlastně absolutní hvězda.
Prozradila před časem v Impulsech opěrní pěvkyně Eva Urbanová. Zažila i houslistka Gabriela Demeterová, host dnešních Impulsů, nějaké publikum, které by bylo možné označit slůvkem šovinistické?
Tak my máme výhodu, že my máme jakoby trochu právo být šovinisti vůči interpretaci zahraničních umělců, když interpretují třeba Antonína Dvořáka a myslím si, že se to i děje, že se to děje v takových sálech, jako je Rudolfinum, že to pražské publikum a takové to erudované publikum, že si vychutná…
Je velmi konzervativní.
Je velmi konzervativní a ono si vás vychutná, jestli jste Čech nebo cizinec, ono je to jedno, oni si vychutnají Demeterovou stejně jako Anne Sofie Muter, ale je pravda, že rozdíl mezi těmi publiky je. Třeba takoví Mexičané, ty jsou velmi spontánní a je velmi snadné dostat je do varu a už tleskají vestoje, to samé jaksi Američani. U Japonců to trvá déle, tam opravdu pracujete tvrdě dvě hodiny na tom pódiu a oni se tak jako pomalinku zahřívají. Ale když se potom zahřívají, tak to je jak to teplé saké. To je tedy var, kdy vás nepustí z pódia a člověk přidává a přidává a pět přídavků jako není žádná míra.
Což je ale zase problém asi u Čechů, ne?
U Čechů, je to zvláštní. U Čechů třeba velká města jakoby byly konzervativnější, přitom ten koncert se jim nesmírně líbí, oni vás zahrnou ovacemi, ale je fakt, že daleko častěji vstávají po koncertě lidi a tleskají vestoje mimo Prahu. Teď jsem zažila nádherný koncert ve Žďáru nad Sázavou a ve Znojmě a to byla úžasná atmosféra a ty lidi prostě okamžitě, prostě jak jsme skončili koncert, tak už byli na nohou a to je taková spontánnost, která tedy v Praze se nevidí normálně. Ale myslím si, že je to právě tím, že v Praze už chodí na ty určité cykly koncertní, abonoma, určití lidé a je to prostě, patří to zase k té Praze. Ona má zas úplně jiné fluidum a ty koncerty jsou úžasné, že jo, ale zase jsou úplně jiné.
Omlouvám se, že teď zdánlivě odbočím, chodila jste jako dítě na výchovné koncerty?
Samozřejmě.
Jaké to bylo?
Tak pro mě to bylo velmi zvláštní, protože já jsem jakoby tam chtěla slušně sedět, měla jsem pochopení pro to, co se děje na tom pódiu, ale zároveň jsem potřebovala držet basu s těmi spolužáky, abych jaksi nevypadla z té party, takže jsem se nechala poňoukat k různým takovým tam uchechtáváním, záchvaty smíchu probíhaly, že jo, mezitím, co tam důležitě na tom pódiu probíhal výklad, ale samozřejmě spousta z těch věcí, já už je znala a věděla jsem, jak se chovat na koncertech a bylo to trošku pro mě takové zvláštní, abych vyhověla oběma stranám.
Není problém právě v těch výchovných koncertech, že jak je nám nebo dětem jak je podávána v České republice ona vážná hudba, že to působí tím černokněžnictvím, že to je vlastně strašně těžké…
Je to trošku, v tomhle byl vlastně problém, i když si myslím, že ty výchovné koncerty dělaly velmi dobrou službu, i když člověk tam prostě házel žvýkačky a střílel z flusaček, tak přece jenom jako zaregistroval tu energii toho něčeho, což je velmi kvalitní a to ta klasika je. Ale myslím si, že je škoda, že dneska už jaksi upadá i ta hudební výchova ve školách. To se projeví, víte, za mnoho desetiletí, ta devalvace té kultury a my jsme byli vždycky extrémně kulturní národ. Já bych na tohle apelovala…
Není to mýtus?
Není to mýtus. Už Mozart jako opravdu on, ten slogan – Mí Pražané mi rozumějí – ono to o něčem svědčí. On měl neskutečné úspěchy, zatímco ve Vídni byl vypískáván. Ty Češi mají tu schopnost, my máme tu schopnost detekovat, když někdo má extrémní talent. My jsme citlivé duše na tohle. A je trošku škoda, že dneska vymizí ta hudební výchova, takže bych apelovala hodně na rodiče, je to o rodičích, o rodinách. Když mi přivedou na koncert děti, rodiny, které pravidelně ty děti vodí na ten koncert a jsou to malý holčičky, že jo, v takových těch typických punčocháčích, jak mydlí těma nožičkami v první řadě, ale oni vydrží dvě hodiny recitál housle klavír, což je velice erudovaná záležitost a je to tom, v těch rodinách to začíná.
Říká slavná houslová virtuoska Gabriela Demeterová, host dnešních Impulsů. Já děkuji, že jste byla hostem u mikrofonu Radia Impuls a někdy příště nashledanou.
Já děkuji za pozvání.
Poslední články z rubriky
Milan Zelený, ekonom
Ekonom Milan Zelený mluvil v rozhovoru pro Rádio Impuls o ekonomické recesi. celý článek
Bohuslav Sobotka, úřadující předseda ČSSD
Úřadující předseda ČSSD Bohuslav Sobotka mluvil o aktuální situaci uvnitř ČSSD po odchodu Jiřího Paroubka z postu předsedy. celý článek
László Sümegh, koordinátor projektu Šance
Koordinátor projektu Šance László Sümegh mluvil o pomoci lidem z ulice. celý článek
Jan Mühlfeit, prezident evropského Microsoftu
Prezident evropského Microsoftu Jan Mühlfeit mluvil v rozhovoru pro Rádio Impuls o ekonomice... celý článek
Miroslav Kalousek, ministr financí
Ministr financí Miroslav Kalousek mluvil v rozhovoru pro Rádio Impuls o reformách, které čekají Českou republiku v následujících letech. celý článek
Roman Vaněk, Pražský kulinářský institut
Roman Vaněk z Pražského kulinářského institutu mluvil v rozhovoru pro Rádio Impuls o trendech ve vaření. celý článek
Jan P.Muchow, hudebník
Hudebník Jan P.Muchow mluvil v rozhovoru pro Rádio Impuls o své tvorbě. Například pro představení Shakespearovských letních slavností, konkrétně pro Jindřicha IV. celý článek
Leoš Tržil, ředitel dopravní policie
Ředitel dopravní policie ČR Leoš Tržil mluvil v rozhovoru pro Rádio Impuls o vysokém počtu dopravních nehod od začátku prázdnin. celý článek
Lucie Seifertová, spisovatelka
Spisovatelka a ilustrátorka Lucie Seifertová je autorkou obřího leporela a knih jako Tajemná Praha nebo Dějiny udatného národa českého. celý článek
Tomáš Drážný, vedoucí iniciativy Inventura demokracie
Vedoucí iniciativy Inventura demokracie Tomáš Drážný hodnotil pro Rádio Impuls výsledky letošních voleb. celý článek
